Z džungle se ozýval křik. Vřískot. Pětadvacetiletá německá studentka, která na Borneo přijela kvůli genetickému výzkumu obojživelníků, zažila nejhorší chvíle svého života. A její o rok mladší kolega ji nebyl schopen zachránit. Něco na ně zaútočilo. Bylo to nebezpečné, krvelačné, tajemné. Jaká tajemství skrývá bornejská džungle? V první kapitole dorazili Russ Andru a vedoucí jeho magisterské závěrečné práce, herpetolog Batbayar Jochi, do výzkumné stanice Národního parku Kayan Mentarang na břehu řeky Kayan v Severním Kalimantanu. Zatímco Jochi tuto lokalitu navštěvuje každým rokem již desetiletí, jde o Russův první výlet mimo Evropu. Mladý Skot, kterého čeká výzkum diverzity zdejších obojživelníků, si bornejské pralesy představoval trochu jinak, ale původní zklamání, jež zažil při cestě po řece, nakonec zahnal nález jeho první tropické žáby. Také se setkal s dalšími dvěma studenty - s Helgou Wolff z Německa a s Landonem Kaelberem ze Spojených států amerických. Čeká je dobrodružství, o kterém se jim ani nesnilo. Naslouchejte vřískotu v džungli.
Vřískot v džungli
Kapitola 2.
Na molu při břehu řeky panoval neklid. Z hlubin pralesa právě k výzkumné stanici přijely dva čluny, z nichž vystoupilo šest mužů. Všichni, až na jednoho, byli oblečeni v uniformách strážců parku. Poslední muž byl oblečen jen v šedém tílku a roztrhaných kapsáčích. Na nohou měl obyčejné sandály. Díval se na ostatní jako vlk zahnaný do kouta. Navenek byl agresivní, uvnitř se však třásl strachem. Zatímco strážci věnovali pozornost cennému nákladu, který spolu s ním z lesa přivezli, a jeden z nich vytahoval vysílačku, odvážil se chlapík v tílku skočit zpátky na člun, na ten vpředu, a odrazil jej od mola. Dva ze strážců po něm okamžitě skočili. Jeden skončil ve vodě. Při vynoření naštvaně řval. Druhý skončil na člunu. Dostal od chlapíka v tílku pořádnou ránu pěstí, a byl donucen ochutnat krev ze svého nosu. Hned nato však uprchlík pocítil čísi studený dotyk kolem kotníku své levé nohy. Držela ho mokrá ruka, a silně jej svírala. Muž vykřikl zlostí i zklamáním. Jeho představy o útěku se neměly stát realitou. Strážce, který se nacházel ve vodě, nebyl špatným plavcem, a strhl ho pod hladinu, trochu ho tam podusil, a pak ho, zcela vyčerpaného, vytáhl zpátky na molo.
"Apa-apaan yang terjadi di sini, anak laki-laki?! Co se to tu sakra děje, chlapci?!" vykřikl vedoucí výzkumné stanice a hlavní strážce této části parku. Nemusel být na dění na břehu řeky ani upozorněn vysílačkou. Z práce v kanceláři ho vytrhl křik jeho mužů.
"Dopadli jsme pytláka, Seto," odpověděl mu promočený kolega.
"Orang gila," řekl přes zuby chlapík se zkrvaveným nosem, a vyskočil ze člunu, "je to šílenec. Nenávidím tyhle lidi."
Ostatní strážci svému vedoucímu ukázali, kvůli čemu chlapíka v tílku odchytili. Seto - štíhlý, nevysoký Indonéšan s knírkem a řídnoucími vlasy, pětašedesát let starý - si zabavené objekty prohlédl se starostmi v očích. Do rukou mu byly dány vysušené kůže krajt mřížkovaných. Byly obrovské. Držel je jako jakýsi závoj, a pomalu je pokládal na zem, jednu vedle druhé.
"Abyste to pochopil, Seto," pokračoval strážce se zkrvaveným nosem, "ten chlap má v džungli domeček, ze dřeva. Žije tam sám, a chytá ular. Velké ular. Byl jsem to já, kdo ten domeček nalezl. Pytlák tam zrovna zabíjel ular piton. Řezal jí do hlavy. A kůže těch ular sušil na šňůře na prádlo. Zavolal jsem posily, a teď jsme tu. Chytili jsme si ho."
Pytlák vykuckal vodu, které se nalokal při zápase pod hladinou. Seto k němu přistoupil s vytřeštěnýma očima. "Ty kůže jsou obrovské," řekl mu.
"Masukkan aku ke penjara, brengsek! Klidně mě dejte do vězení, kreténe! Hlavně, když nebudu muset být s lidmi!" vykřikl na něj pytlák.
"Patří jenom krajtám?" zeptal se ho Seto, aniž by zvýšil hlas. Ani nezamrkal. Chtěl znát odpověď. Třásly se mu ruce.
"Posuďte sám. Vy jste přece autorita, ne? Dosadili vás sem z nějakého důvodu! Máte znát, co v těchto lesích žije!" řekl s naštvaným vlčím výrazem pytlák.
Seto znovu pohlédl na velkou hadí kůži, jež byla zbarvena docela jinak, než ty ostatní. A zhluboka se nadechl.
Se zapadajícím slunkem se Russ a Helga vrátili z džungle. Německá studentka hleděla takříkajíc do blba, znaveně se kolébala s batohem na jednom rameni, a občas si z očí vytahovala zpocené pramínky vlasů. Russ byl naopak více než živý, ve své hyperaktivitě se otáčel kolem dokola, a zkoumal očima každý pohyb listu, neboť za ním viděl nějakého hada či ještěra. Většinou se však jednalo o jeho představy, neboť si s listy pohrával večerní vánek jdoucí od řeky.
"Myslíš si, že ten gekon, kterého jsem na chvíli zahlédl, byl Cyrtodactylus malayanus? Nebo to byl Cyrtodactylus consobrinus? Taky to mohl být Cyrtodactylus pubisurcus," otravoval ji Russ.
"Víš, u čeho mi to je, Russi?" zeptala se ho schválně milým hlasem Helga.
"Cože?" zasmál se Russ. Skoro jejímu dotazu nevěnoval pozornost, a nepamatoval si na její slova.
"Jsem tu kvůli žábám. Ne kvůli gekonům. Samozřejmě nic proti gekonům, mám je ráda, ale peču na to, jaký druh cyrtodactyla jsi někde u keře, kam ses šel vymočit, viděl," odpověděla Helga.
"Nešel jsem se tam vymočit," řekl pravdivě Russ, "zalezl jsem tam, abych se podíval na toho cvrčka. Něco mi říká, že to byla Itara. Ale nepoznal jsem druh, tropický hmyz je trochu mimo můj zájem."
Oba vstoupili do dřevěného domku, který byl základnou celé expedice, a pohlédli na Landona, stále ležícího na posteli u notebooku. Tentokrát jej měl položený na polštáři. Příchozím nevěnoval pozornost. Jochi se zrovna vracel z koupelny, a v ruce držel kartáček na zuby.
"Pane doktore, vy už jdete spát?" zeptal se ho překvapeně Russ.
"Zítra vstáváme brzy," usmál se Jochi, "chci aspoň osmihodinový spánek. Doporučil bych vám jít do postele také co nejdřív." Russ zvedl obočí.
"Helgo, my jsme se ještě neviděli," řekl Jochi německé studentce, "alespoň tedy ne v rámci této výpravy. Jak se máte?"
"Velmi dobře, pane doktore, děkuju," odpověděla Helga, a usmála se na něj. Podali si ruce. Když její hlas uslyšel Landon, přestal si hledět notebooku, a upřeně na ni civěl. Russ si toho hned povšiml. Cosi ho na tom znepokojilo.
"Váš pan profesor Aichhorn mi doporučil, abych si přečetl tu vaši bakalářku o skokanech. To byla velice dobrá práce," pokračoval Jochi v hovoru s Helgou, "my jsme se vlastně neviděli od té doby, co jste Edinburgh opustila, že ano..."
"Jsem ráda, že se vám to líbilo. Bývala jsem kvůli tomu v labu někdy až do devíti večer," odpověděla Helga.
"Musím vám říct, že na tom týdenním ekologickém cvičení na vysočině, které dneska už mimochodem neučím, jste na mě dost zapůsobila. Věděl jsem, že jste to brala vážněji, než spousta těch mladých děcek bez perspektivy, bez hlubokého zájmu o přírodu... Hodláte, doufám, jít do doktorského?"
"No, nejdřív musím udělat závěrečku z oboru, který dělám teď, a až budu mít MSc, tak možná..."
"Měla byste opustit Freiburg a jít do Edinburghu," usmál se Jochi, a mrkl jedním okem.
Helga se zasmála. "Půjdu teď nahoru. Je fajn tu s vámi pracovat, pane doktore," řekla mu, a po schodech se odebrala na půdu. Jako jediná z čtyřčlenného týmu spala na půdě, který si za poslední týden proměnila v malou muzejní expozici s obojživelníky v lihu.
"Dobrou, Helgo!" zvolal na ni Landon. Pak se podíval na Russe. Docvaklo mu, že se mladému Skotovi pozornost, kterou Helze věnoval, nelíbila. Vyskočil z postele, a před Russem se napřímil.
"Dobrá holka, co?" zeptal se ho provokativně. Russ znovu zvedl obočí. "Pěkná prdel," řekl ještě Landon, a odebral se do koupelny. Russ působil maličko zklamaně. Šel si raději přichystat pyžamo.
Časně zrána opustili Russ Andru, Helga Wolff, Landon Kaelber a Batbayar Jochi svůj domek, ale do lesa se zatím nevypravili. Postávali na kraji výzkumného zařízení, a čekali na posledního člověka, jehož pro svou výpravu potřebovali. Z hlavní, největší budovy vystoupil Seto, a hovořil se strážcem, který měl v nosních dírkách zrudlou vatu.
"... hlavně, ať je v Longsaanu co nejdřív. Krajtí kůže tady raději ponechte. Kdyby se vás policie ptala, kvůli čemu jste ho dopadli, ukažte jim fotky kůží na mobilu. Pro důkazy by si pak měli přijet sem. Nechci nic riskovat... Ztratíte jednu kůži, a někdo zbohatne."
"Ne o moc," pousmál se strážce s poraněným nosem.
"Kdyby prostě něco namítali, tak jim řekněte, že to tak chci já. Ano? Chápete to, Ariefe?" Po skončení tohoto rozhovoru věnoval hlavní strážce parku konečně pozornost svým čtyřem hostům.
"Slečno Wolff, pane Kaelbere, my už jsme se seznámili," řekl pro začátek Seto, "vás tu, doktore Jochi, opět vítám... Je skvělé, že sem pořád jezdíte... A vy musíte být pan Andru, je to tak? S vámi ještě seznámen nejsem." Russ mu podal ruku.
"Seto Bayangkara vede strážce této části Kayan Mentarang už patnáct roků, a pracuje tu šestadvacet let," řekl Jochi Russovi, přičemž se usmíval na Seta, "troufám si tvrdit, že je to nejlepší průvodce džunglí, s jakým jsem se kdy setkal... A to v jakékoliv zemi."
"Počkat, počkat! Kdysi jste mi vyprávěl o té paní v Indii, už si nevzpomínám, jak jste říkal, že se jmenovala... Ta vás zavedla do toho zmijího údolí, a ještě vám ošetřila ránu po uštknutí... Nebo to byl pán? Ne, ta paní, to byla Číňanka, v Jün-nanu, že?" smál se Seto.
"Ne, to bylo v Japonsku. Jmenovala se Yui. Chudina... už je mrtvá, zemřela ve věku devětadevadesáti let. A ano, rozhodně byla na vrchní pozici v mém seznamu nejlepších průvodců. Nevedla mě ovšem džunglí, aspoň bych tak ty lesy na Okinawě nenazval!" rozchechtal se Jochi.
Bylo vidět, že Seto a Jochi spolu měli velmi dobrý, přátelský vztah. Landon na ně znuděně hleděl. Bylo vidět, že ho jejich rozhovor ani v nejmenším nezajímal. Jochi se otočil na Russe.
"Říkal jsem, že dnes otestujeme vaši znalost zdejšího terénu, Russi. Vidím, že jste si vybral dobré boty. Seto nás teď vezme k potůčku, který dobře znám, ovšem cesta k němu se kvůli nedávným vichřicím docela proměnila. Buďte připravený na hodně skákání po padlých kmenech," řekl s úsměvem.
"Jak jsem se na něco takového mohl připravit včerejší procházkou v okolí výzkumné stanice?" zeptal se trochu poděšeně Russ.
Při cestě lesem se Russ zdál být smutný. Z nějakého důvodu se bál vzdálit se od ostatních čtyř členů výpravy, aby mohl les trochu prozkoumat. Také ho netěšil rozhovor Landona a Helgy.
"Hele, my se vídáme tři dny, ale vlastně jsme si o sobě nic neřekli," začal rozhovor Landon, a na Helgu se zazubil. Ta se při pochodu dívala hlavně před sebe, ale mluvila s ním docela mile.
"Věčně sedíš u počítače. Nechtěla jsem tě nějak rušit, určitě na něčem pracuješ," odpověděla Helga.
"Jo, dělal jsem si rešerši. Svou doktorskou tezi dělám o křehkosti tohohle tropického lesního ekosystému v souvislosti s obojživelníky. Jsou to barometry, že jo... Barometry, jak hnusně se člověk chová k přírodě. Vždycky to odnesou jako první."
"To je pravda," řekla Helga, a krátce se na něj podívala, "vybral sis dobré místo. Takových velkých zalesněných území už na indonéském Borneu moc není."
"Já vim. Lidi to tu totálně zdevastovali. Jak mor Evropu ve středověku."
"Pár bornejských žab už kvůli tomu vyhynulo."
"Strašný. Já nemám náš druh nijak v lásce."
"Celý druh? Nebo jenom některé jedince, kteří přírodě ubližují?"
"Celej druh. Jsme paraziti. Hříčka přírody, co se utrhla ze řetězu. Nikdy jsme ani neměli vzniknout."
"To je nesmysl, Landone. Vyvinuli jsme se, protože selekční tlaky donutily naše opičí předky seskočit ze stromů, začít chodit po dvou, přemýšlet, používat nástroje," řekla Helga.
"To nemění nic na tom, že člověk je omyl evoluce."
"To zní misantropicky."
"Tak ať. Furt lepší, než se chvástat tím, jak jsou lidi výjimeční," odfrkl Landon.
"Proč by neměli být výjimeční? Každý druh je výjimečný," odpověděla Helga, "a žádný není horší ani lepší, než ten další."
"Takhle mi to nikdy nikdo neřek. Zní to jak nějaká... druhová rovnost," zasmál se Landon.
"Proč viníš lidi kolektivně z ničení přírody?"
"Víš, chodil jsem na Catholic University ve Washingtonu D.C. Táta s mámou původně chtěli, abych šel studovat medicínu na Harvard, ale nevyšlo to, tak jsem šel do D.C., a protože jsem z katolický rodiny, směřoval jsem zrovna na tu školu. A dělal jsem tam biologii. Nejdřív mi to bylo lhostejný, ale po čase... když tam profesoři říkali, jak je člověk výjimečný tvor, a jak prý Bůh chtěl, aby byl pánem tvorstva... jsem si začal uvědomovat, že člověk je vlastně... jenom výkal přírody. Nic jinýho."
"Takové blbosti vám říkali na univerzitě? Že nějaké božstvo řídilo evoluci? To by neměli," řekla Helga po hlubokém nadechnutí.
"No, co bys čekala od Catholic University," řekl naštvaně Landon, "mrzí mě, že jsem si BSc a MSc udělal tam. Jsem dítě z Tennessee, měl jsem zůstat doma. Kolik je tam škol, kde můžeš dělat biologii... Washington je beztak hnusná díra. A každej druhej se tam modlí."
"No, já taky nemám nějakou fanatickou náboženskou víru ráda. Ale jsem levicová liberálka, takže mi náboženství nějak extra nevadí... Pokud teda lidem neubližuje, a pokud jim nelže. To, co mi říkáš, mě zaskočuje..." řekla Helga.
"Amerika. Degenerovaná, dementní země," odpověděl Landon. A pak se zarazil. "Levicová liberálka? Ty?" zeptal se s ohrnutým nosem.
"Jo. Upřímně, vyrostla jsem v konzervativní vesničce ve východním Německu... Většina lidí se tam hlásila ke katolické víře, ale já..."
"Liberálka? Vždyť vy nejste o nic jiní, než moji rodiče, než konzervy, který věří, že by měl člověk vždycky nastavit druhou tvář," řekl Landon, "ježiši..."
"Počkej, to je nesmysl. A mimochodem, levicový liberál je přece i David Attenborough. Landone, tvoje názory jsou trošičku zvláštní. Začíná se mi zdát, že se na všechno díváš přes náboženský objektiv," řekla mu Helga.
"No, mám kvůli náboženství PTSD," zasmál se Landon.
"Já mám posttraumatický stres taky. Chápu to, ale... zkus trošku poslouchat, jaký blbosti říkáš," řekla mu s úsměvem Helga.
Landon se zase tak zvláštně usmál, a přejel očima po jejím obličeji. Pak se otočil dozadu na Russe. Ten na něj pohlédl se smutkem v očích. "Posloucháš, kámo?" zazubil se.
Russ si uvědomil, že se ho Landon snažil nějak provokovat, a to vždy, když byl v blízkosti Helgy.
"Co ty? Taky máš PTSD?"
"No, já nevím... Byl jsem jako teenager šikanovaný, takže..."
"Vidim, proč," zasmál se Landon, a na Russe zamrkal.
Mladého Skota s orlím nosem to zamrzelo. Nechápal, proč se Landon mezi sebou a jím snažil vytvořit jakousi zvláštní zeď. Co mu Russ udělal? Odpověď na tu otázku už ale znal. A nebyla to stejná odpověď, kterou by od něj Landon v případě takového dotazu čekal.
"Co to bylo za vichřici, Seto? V tomhle úseku lesa je to hotový nepořádek," řekl Jochi průvodci.
"Přišla s koncem období dešťů. V únoru," odpověděl Seto, "nemusíte se bát, teď v létě, uprostřed období sucha, tady žádné takové větry nehrozí."
"Počkej, příteli... Nikdy jsem nic takového neviděl!" řekl Jochi, a roztáhl ruce. "Tohle je neuvěřitelné! Stromy jsou tu na kusy, jako by jimi něco projelo..."
"Ano, ano... Přesně tak," odpověděl Seto.
"Tohle nemohla být obyčejná vichřice. Co to bylo? Nějaké tornádo? Ale jak by mohlo vzniknout uprostřed lesa?" zeptal se Jochi.
"Některé věci jsou mezi námi a přírodou," odpověděl Seto.
"A to má znamenat co?" zeptal se Russ, konečně vytržen z posmutnělého přemýšlení.
"Tudy," řekl Seto, aniž by na ten dotaz odpověděl, "teď se držte za mnou. Ať se tu neztratíte."
Část džungle byla poničena. Tlející dřevo působilo jako mrtvoly, rozházené strašlivou silou po krajině. Podivná vůně půl roku hnijících ostatků kdysi živé masy působila omamně - blokovala smysly, jako kouzlo. Členové výpravy ztichli. Cítili se zvláštně. Měli k pralesu úctu, každý z nich. A teď jej viděli ve stavu mnohem dezolátnějším, mnohem divočejším, než kdyby byl po vykácení člověkem. Džungli poničila jakási mocná síla, cosi nepochopitelného, děsivého. Russ s otevřenými ústy otáčel hlavou, a prohlížel si kusy dřeva visící na mrtvých liánách, jež kolem nich byly obtočeny, jako lasa kolem lidských krků. Něco tu nesedělo. A to Russe znepokojovalo. Nepůsobilo to přirozeně. Dokázal si představit, že by něco... něco schopného přemýšlet... mohlo stát za touto podivnou neuspořádaností. Zcela náhle se od skupiny odtrhl. Na kmeni pro změnu živého stromu, porostlého hustým zeleným listovím, uviděl jakýsi znak. Odhrnul rukama křoviska, a pomalu se k němu přiblížil.
"Co to sakra je?" zeptal se sám sebe potichu. Přiložil na ten znak ruku. Ucítil pohyb. Ucítil, jak mu ruka k tomu obrazci přilnula. Rychle ji odtrhl, a všiml si, že obrazec již nebyl stejný. Nažloutlé oko pralesního velikána se svislou zorničkou se proměnilo. Na jeho místě byla rudá skvrna. A Russ měl trochu té rudé, jakési tekutiny, kapaliny, na svých prstech. Zatřásl hlavou, a rychle se vrátil zpět ke skupince. Ta se ztrácela mezi odumřelými liánami.
"Počkejte na mě!" vykřikl Russ. "Něco jsem našel! Musíte to vidět!"
"Tvůj slovní popis nám určitě neposlouží k tomu, abychom ti pomohli určit, jaký druh cyrtodactyla to byl tentokrát," zasmála se Helga.
"Nebyl to gekon! Bylo to... oko!" odpověděl udýchaný Russ.
"Jaké oko? Kouk ses do zrcadla a špatně jsi počítal? Já je na tobě vidím dvě, kámo," řekl mu Landon.
"Nezdržujme se, prosím," řekl Seto, "potok je nám vzdálen ještě pár kilometrů."
Ačkoliv Russ dával jako jediný najevo své mírné rozrušení z podivného vzhledu lesa, i ostatní byli patřičně poděšeni. Landon ho sice odbyl, ale sám si už předtím všiml jakýchsi rysů na obnažené lesní hrabance. Při pochodu zavadil rukou o zežloutlý list jakéhosi nízkého stromku, a pořezal se o něj. Zasyčel, a všiml si, že mezi klouby prsteníčku a prostředníčku se mu objevilo krvavé X. Nedokázal pochopit, jak k tomu mohlo dojít - jak jediné zavadění o list mohlo způsobit takovou ranku. Helga uslyšela táhlé zapískání. Znělo, jako by vypískl člověk, snad aby zaujal něčí pozornost.
"Slyšeli jste to? Co to bylo za ptáka?" zeptala se svých kolegů.
"Prostě nějaký pták," odpověděl Landon.
"Nějaký pěvec," odpověděl Jochi, a na Helgu se usmál. Ta si všimla jasně rudého objektu posazeného na větvi zkřiveného, mrtvého stromu.
"Támhle, podívejte! To je on!" vykřikla, a ukázala na něj rukou. Ať to bylo cokoliv, v tu chvíli to zmizelo.
"Nic nevidím," odpověděl Russ. Helga se k němu otočila. Tajemně si pohlédli do očí, Helga jemně zakývala hlavou, aniž by změnila výraz v obličeji, a zase pokračovali v cestě.
Po náročném pochodu byli všichni unaveni. Les kolem potoka nebyl poškozen, vlastně působil velmi hustě.
"Tohle bude teprve místo pro obojživelníky. Tady se nabažíte, přátelé," smál se Jochi, "Russi, vy jste takový nadšenec... Tady vám doporučím poohlédnout se po pablatnici nosaté. Je tu vlhko, lesní hrabanka má správnou mocnost, chcete-li... Na své minulé výpravě jsem jich na tomto místě viděl šest!"
"Pablatnice nosatá?! Páni! Musím nějakou najít," usmál se Russ. Konečně zase působil šťastně.
"Landone, možná by nebylo špatné, kdybyste se tady porozhlédl spolu s Russem," řekl Jochi devětadvacetiletému Američanovi, "já pomůžu slečně Wolff vybalit všechny ty skleničky s lihem, které potřebuje. Pokud chytíte něco opravdu zajímavého, přineste nám to, ať to zabijeme v etanolu."
"Tak jo, brácho," pousmál se Landon, "zkusíme najít ty pablatnice. Nebo jakoukoliv jinou žábu."
Russ se na něj také usmál. Přišlo mu, že se s ním nyní Landon poprvé bavil docela normálně.
"Skokan žláznatý! Hylarana glandulosa!" vykřikl po pěti minutách Russ, a skočil na žábu, která se právě odrazila od větvičky na břehu potoka.
"Měl jsem se doktora zeptat, proč nechce hledat žáby po setmění. Bylo by to efektivnější," řekl Landon, "teď jich tu bude jenom pár."
"Některé druhy jsou aktivní i ve dne," řekl na to Russ, "včetně tohohle!"
"Kámo, můžu se tě na něco zeptat?"
"Jistě. Pokud budu znát odpověď, tak... jistě, na cokoliv," pousmál se Russ. Pořád se snažil o dobré vycházení s Landonem.
"Při tom pochodu džunglí..."
"To oko. Viděl jsi něco takového?"
Landon se podíval na rudé X mezi klouby svých prstů. Zavrtěl hlavou. "Při tom pochodu džunglí jsem tak nějak... já nevím, něco uviděl v Helze. Hele, já vim, že sis toho všim... Nevíš, jestli jako někoho má nebo tak něco?"
Russ vytřeštil oči.
"Kámo? Prosím, řekni mi to. Ty jí znáš, né? Ona byla na Edinburghské před pár lety, proto o ní Jochi včera tak básnil. Byla se tam podívat, a je dobrá, že jo? Fakt dobrá."
Russ se pokusil něco říci. Landonovi zasvítila očka.
"Prosím tě, Russi. Stačí jedno slovo. Připadá mi docela šťavnatá. Chápeš, jak to myslím?" Landon se plazivě smál. "Chápeš to?"
Jeho hrůzný smích vytrhl Russe z reality. Žláznatý skokan jako by mu v rukou začal tát. Jako sníh na teplém podkladu. Vyprostil se z jeho sevření, a skočil do vody.
"Nechci se jí ptát, protože mi to přijde blbý, ale... sakra, kámo..."
Russ prudce vydechl, aniž by řekl slovo.
"Jó, takhle to je... Ty po ní taky pokukuješ, co?"
Landon učinil k Russovi dva kroky, a pohlédl mu do očí. Až v tu chvíli si uvědomil, že celou tu dobu mu vlastně Russ nevěnoval pozornost. Obrazce, které se vyrýsovaly na stromech za Landonem, se každé dvě či tři vteřiny změnily. Russ je nedokázal napočítat. Bylo jich tam příliš mnoho. Co to jen viděl? Jak to jen mohl svému kolegovi popsat? A proč se mezi obrazci občas objevilo to oko, oko stromu, následované velkou rudou skvrnou?
"Kámo, co to máš na ruce? Ty ses taky někde pořezal?" zeptal se ho náhle Landon.
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.
Zdroje obrázků:
Žádné komentáře:
Okomentovat