Ichtyosauři nebyli ryboještěři patří mezi nejznámější vládce druhohorních moří. První zástupci tohoto řádu mořských plazů, umístěného v rámci kladu Ichthyosauriformes, se ve fosilním záznamu objevují na začátku triasu, někdy před 245 miliony let. Ti poslední žili před asi 90 miliony let, a pak celá skupina vymřela. Jedním z důvodů, proč ryboještěři vymizeli, mohla být jejich přílišná specializace; nově nastupující mosasauři je zřejmě v pomyslném závodu o ulovení kořisti předehnali. Hlavní kořistí ichtyosaurů se po většinu jejich existence stávaly ryby a hlavonožci (pozůstatky druhých jmenovaných bývají v břišních dutinách ichtyosaurů nalézány nejčastěji), i když si někteří z nich jistě sem tam pochutnali i na něčem jiném; raní ichtyosauři požírali mlže, a někteří pozdější zástupci skupiny (v tomto případě konkrétně Platypterygius z křídy) neohrnuli svůj zubatý "zobák" ani nad mořskými želvami a ptáky. První nálezy fosilií těchto mořských plazů (alespoň tedy ty, které byly této skupině přisouzeny) byly učiněny ve druhém desetiletí 19. století v Anglii, nejprve Josephem Anningem v roce 1811 a o rok později jeho sestrou Mary, jejíž jméno je se slovem "ichtyosaurus" navždy spojeno. Jednalo se o pozůstatky jurských ryboještěrů, kteří žili před 185 miliony roky. Už nálezy učiněné Mary Anning mohly vybízet k otázce, proč měli někteří ryboještěři dlouhé "zobáky", zatímco jiní je měli krátké? Byly různé ichtyosauří druhy různě potravně specializovány? Jako každá rozrůzněná skupina živočichů, je možné, že i ichtyosauři se v rámci jednotlivých druhů zaměřovali na určitou potravu, a nekonkurovali si s dalšími, byť podobně velkými mořskými zvířaty. Dosud to nebylo přímo dokázáno, nyní jsme však o trochu blíže k pravdě. Co když se potravně specializovali nikoliv v dospělosti, ale už v mládí? Právě potravní diferenciací nik v důsledku predační specializace juvenilných ichtyosaurů se zabýval výzkum Sarah Jamison-Todd z University College London a jejích kolegů (včetně Michaela Bentona), jehož výsledky byly publikovány 29. září tohoto roku v Journal of Anatomy.
Mládě ophtalmosaura, jak si jej pamatujeme ze třetí epizody cyklu BBC Putování s dinosaury (Walking with Dinosaurs). Obrázek z z této prezentace na Slide Player
Autoři studie se věnovali dvěma juvenilním exemplářům spodnojurských ichtyosaurů z doby před 183 miliony let; prvním byl exemplář druhu Hauffiopteryx typicus, popsaného v roce 1931 Friedrichem von Huenem (původně jako druh rodu Stenopterygius), a druhým byl exemplář druhu Stenopterygius trissicus, kterého popsal Quenstedt v roce 1856. Anglická lokalita Strawbery Bank, která je v podstatě lagerstätte (tj. sedimentární ložisko s výjimečně zachovalými fosiliemi), a ze které oba dva exempláře pocházejí, byla objevena ve 40. letech 19. století Charlesem Moorem. Lebky H. typicus a S. trissicus jsou si velmi podobné, nicméně H. typicus měl větší očnice, a S. trissicus se zase mohl pyšnit většími zuby. Zatímco jeho zuby byly si sobě byly navíc poněkud blíže, a byly více zahnuté, H. typicus je měl užší a kuželovitější. Tvar zubů svádí k myšlence, že tito dva ichtyosauři obývali docela odlišné niky, a živili se jinou potravou. Důležité jsou také rozdíly ve tvaru "zobáku"; H. typicus jej měl úzký, kdežto S. trissicus byl vybaven robustnějšími čelistmi (a zrovna tak byla robustnější celá jeho lebka). Vědci nechali provést počítačovou mikrotomografii obou lebek na Univerzitě v Bristolu (S. trissicus) a na Univerzitě v Southamptonu (H. typicus), aby zjistili více o jejich stavbě a o svalech, které se na lebeční kosti upínaly. Vypočítali také sílu skusu obou ryboještěrů; juvenilní H. typicus měl v zadní části zubní řady skus 181 Newtonů, S. trissicus však jen 68 Newtonů. V přední části zubní řady se pak síla skusu mladého S. trissicus rovnala 14 Newtonům, kdežto u hauffiopteryxe se "vyšplhala" na 56 Newtonů. Hauffiopteryx měl skus silnější, neboť měl na hlavě více svalů. Pokud by se to někomu zdálo podezřelé, tento rozdíl ve skusu není dán tím, že by jeden exemplář byl menší či mladší, než ten druhý - v takovém případě by samozřejmě tyto dva exempláře nebyly pro porovnání vybrány. Dále autoři studie zjistili také, jaký tlak byl na lebku zvířat vyvolán v jejích různých částech, včetně zubního patra. Výsledek? H. typicus se specializoval na měkčí kořist, a neskousával ji příliš silně. S. trissicus se svým slabším skusem naopak lovil kořist s tvrdší tělesnou schránkou, a skousával ji silněji. Větší skus (a mluvíme o maximálním skusu) neznamená, že by zvíře tuto sílu vynažilo při skousnutí čelistí vždy. U H. typicus byly problémem jeho užší čelisti, jež nebyly odolné vůči zkroucení. Tento druh tedy přinejmenším v mládí spoléhal na rychlost svého úzkého "zobáku", tak jako dnešní gaviálové spoléhají na rychlost pohybu svých mimořádně úzkých čelistí, kterými chytají ryby, ale jimiž by nedokázali chytit takovou kořist, jako jejich afričtí bratránci s podstatně silnějšími čelistmi, které udrží i zmítajícího se pakoně. H. typicus si radši smlsl na malých rybách, S. trissicus měl v oblibě větší ryby nebo sépie, a přestože měl menší čelistní skus, dovolily mu robustněji stavěné, širší čelisti tuto kořist chytit mezi zuby.
Dospělý, dva metry dlouhý Hauffiopteryx typicus. Obrázek z blogu Spinops
Tato studie tedy dokazuje, že k diferenciaci nik v důsledku potravní (predační) specializace u mladých ichtyosaurů docházelo. Snad bude na toto téma v budoucnu učiněno více prací. Pro Sarah Jamison-Todd to byl důležitý výzkum také z toho důvodu, že jí přinesl titul Master of Science. Záviděníhodné.
Veškeré informace pro tento článek byly čerpány z tohoto zdroje:
Dietary niche partitioning in Early Jurassic ichthyosaurs from Strawberry Bank (Journal of Anatomy)
Doufám, že vás tento příspěvek zaujal. Snad jsem při jeho psaní neučinil nějakou chybku - kdyby ano, budu si cenit vaší opravy. Máte k tomuto tématu nějaké poznámky?
Žádné komentáře:
Okomentovat