Vřískot v džungli - Kapitola 3.

Do Národního parku Kayan Mentarang v indonéské provincii Severní Kalimantan na třetím největším ostrově světa se vydala herpetologická výprava složená ze čtyřiadvacetiletého skotského studenta Russe Andru, jeho o rok starší německé kolegyně Helgy Wolff, lehce provokativního doktoranda Landona Kaelbera ze Spojených států amerických a jednapadesátiletého doktora Batbayara Jochiho, mongolského herpetologa působícího již desetiletí na Edinburghské univerzitě. Russ se hodlá v rámci své magisterské práce věnovat diverzitě bornejských obojživelníků, Helgu zajímají konkrétně jejich geny, a Landonovým úkolem je zjistit více o křehkosti zdejšího ekosystému se zaměřením na obojživelníky. Do hlubin deštného lesa je zavedl jeden ze strážců parku, Seto Bayangkara. Tým byl při pochodu šokován rozměrem škod, které v džungli napáchala nedávná vichřice. Ani Seto pořádně neví, odkud vlastně velký vítr přišel. Trojice studentů spatřila během cesty řadu podivných, nevysvětlitelných úkazů - nejvíce šokovaly Russe. V pralese se mu začaly zjevovat zvláštní obrazce a jakési oči stromů, na jejichž místech se pak objevovala rudá skvrna. Přinejmenším Russ si již nyní uvědomuje, že toto nebude jen obyčejná výprava do divočiny.

Vřískot v džungli

Kapitola 3.

Helga zanořila své terénní boty do husté, mokré spletě kapradin rodu Trichomanes a dlouhých, silných stébel jakési traviny. Trochu se přitom zapotácela, protože bahno, ze kterého rostliny vyrůstaly, bylo velmi kluzké. Musela se zachytit větve mladého, nevysokého fíku, aby neskončila celá zablácená. Se smíchem odfrkla, a učinila krok vpřed. Kluzké bahno trochu zamlaskalo, a z husté kapradinové džungle ladně vyskočil perfektní osmicentimetrový obojživelník s robustním tělíčkem, citronovými boky, hnědooranžovými zády a černými proužky na dlouhých zadních nohách. Sotva dosedl na zpeřenou větev kapradiny, jež se mírně zahoupala, zaútočila na něj seshora Helgina ruka. Uchopila ho, a přiblížila si ho k očím ve snaze rozpoznat, co byl zač. 

"Pane doktore?!" oslovila nahlas Jochiho, který zrovna obracel jakousi tlející větev nějakých osmnáct metrů za Helginými zády. "Mám tu nějakou létavku! Myslíte, že by to mohl být Polypedates otilophus?" 

Jochi jí gestem naznačil, že se jí bude co nejdříve věnovat, prohrabal pinzetou vlhkou zeminu, kterou obrácením dřeva obnažil, a když nenašel nic, co by ho zajímalo, vrátil kus dřeva do původní pozice a rychlým krokem se přemístil ke studentce. Při vkročení do kapradinového porostu se také zapotácel, a dokonce u toho překvapením vykřikl, načež se sobě zasmál. 

"Vidíte, to je krása," řekl zadýchaně, "máte pravdu, Helgo, tohle je Polypedates otilophus. Spousta létavek žije na stromech, ale některé druhy najdete i na zemi. Tento druh žije tak metr nebo dva, snad i tři, nad zemí, ale nepřekvapuje mě, že občas z větví úplně sleze. Bude to sameček, nejspíš si hledá partnerku. Proto cestuje po zemi." 

"Je mi líto, že ho musím zabít," řekla Helga, a smutně pohlédla do žábiných černých, vodorovných zorniček. Odložila si batoh, a vytáhla z něj skleničku s etanolem. 

"Je to málo dotčený druh. A je nám povoleno ho sbírat," řekl s úsměvem Jochi, "nebuďte z toho smutná, Helgo." 

"Pro bakalářku jsem takhle zabila stovku skokanů doma v Německu, ale pořád mě nijak netěší strkat žáby do alkoholu. Musí je to strašně pálit." 

"Hej, lidi!" ozval se z džungle Landonův hlas. Vyběhl z hustých, dvoumetrových křovisek, a při pohledu na Helgu a Jochiho zůstal stát. "Máme s sebou nějakou desinfekci, že jo? Russ se poranil, má krev na prstech." 

"Nech to být, Landone," řekl na to Russ, který pomalu z křovisek vystoupil za ním, "nic mi není." 

"Seš blbej? Víš, jaká je tu vlhkost? Brzo se ti to zanítí." 

"Jsem v pohodě," řekl mu Russ, a znovu mu ukázal svou ruku. Nic na ní nebylo. 

"Tys to vycucal, co? Seš autovampír?" zněla Landonova reakce. 

Jochi pokývl na Helgu, a společně se vrátili k oběma studentům.

V okolí potoka hodlal tým strávit ještě několik dnů. Nemělo by tedy smysl vracet se zpět k výzkumným stanicím na březích Kayanu. Jochi řekl studentům, aby si z batohů vybalili závěsné sítě na spaní, a našli si vhodná místa k jejich roztažení. Landon zamrkal na Russe, a využil této příležitosti k dalšímu rozhovoru s Helgou. Ta zrovna pohlížela na stromového scinka bornejského, který pelášil nahoru po kůře útlého damarovníku. 

"Díváš se do nebe?" zasmál se Landon. 

"Copak je na něj přes ty husté větve vidět? Ne, mám tu scinka. Dasia. Moje první," odpověděla Helga, aniž by se na Landona podívala. 

"Moje taky," ušklíbl se Landon. 

"Máš už roztaženou síť?" zeptala se ho vážně Helga. Landon pozvedl obočí. 

"Myslim, že budu spát někde tady. Ty damarovníky mají silný kmeny, hej." 

Chvíli mlčeli, a věnovali se přípravě svých sítí. 

"Máš ráda ještěry?" pokusil se Landon znovu o kontakt. 

"Ve dvanácti jsem v naší vesničce v Bavorsku organizovala Eidechsen sind wichtig," řekla na to docela prostě Helga. 

"'Ještěrky jsou důležité'. Zajímavej název," zasmál se Landon. 

"Povzbuzovala jsem ostatní lidi, aby chytali a sčítali ještěrky v okolí našich domovů. Pak jsem ta data posílala pracovníkům Deutsche Gesellschaft für Herpetologie," pokračovala Helga. 

"Sakra, němčina. Mám ten jazyk rád," řekl plazivě Landon, a dlouze se na Helgu zadíval. 

"Nebuď divnej," řekla mu, a začala se smát. 

Landon si všiml, že Russ, vzdálen o pár metrů a jinak též věnující pozornost své síti, je oba pozoroval. Helgina poznámka Landona trochu naštvala. Vycítil odmítnutí. 

"Všichni lidi jsou divný. Proč bych nemoh být divnej já?" řekl prchlivě. Helga na to nijak nereagovala. 

"Čet jsem teď nedávno článek jednoho kanadskýho profesora. Říkal, že ekosystémy deštných lesů do padesáti let úplně zmizí, když nezastavíme růst populace v rozvojových zemích... hlavně v západní a střední Africe. To jsou taky divný lidi, jak se tam množí jak krysy," rozpovídal se Landon. 

"Nezníš pěkně, Landone," řekla mu Helga, a uložila se do napnuté sítě. 

"Jenom mě to zaujalo," řekl arogantním tónem Landon, "přemýšlím, že si pořídím pistoli. Táta mě jako malýho učil střílet..." 

"Pane Kaelbere?" přerušil ho Jochi. "Mohl byste mi prosím půjčit baterku? Ta má se vybila." 

"Jistě, pane doktore." 

Jakmile byl Landon pryč, přišel Russ k Helze. Oba se na sebe nechápavě podívali. 

"Co to bylo?" zeptal se jí Russ. 

"Nevím. Mluvila jsem s ním už při pochodu, a působil na mě krapet mešuge. Ale tohle..." 

"Jak se rozohnil... úplně zničehonic." 

"Nechápu, proč mluvil o růstu populace někde v Africe," řekla Helga. 

"Asi tě chtěl vyprovokovat k diskusi." 

"Nejspíš." 

"Helgo, prosím tě... Ptal se mě, jestli někoho máš. Říkal mi, že mu přijdeš... ehm, 'šťavnatá'. Je to totální blbec." 

Helga se rozchechtala: "No to už vím. To víme oba. Když se se mnou začal bavit o politice, a ohrnoval nos nad tím, že jsem liberálka..." 

"Radši bych se s ním moc nebavil. Má něco v očích... takovou ďábelskost... nevím, jak jinak to nazvat." 

"Je to misantrop. Dává to smysl, když si uvědomíš, z jakého prostředí pochází. Oni ti bílí konzervativní Američani ze střední třídy vždycky byli trošku cáklí." 

"Bílí, konzervativní a heterosexuální," pousmál se Russ. Helga se opět zasmála. 

"Mimochodem, kdyby se ptal tebe, a ne mě, tak mu to řekni na rovinu. Přítelkyni mám už rok." 

"Dobrý," usmál se Russ, "to jsem rád, že sis našla někoho nového." 

Helga mávla rukou. "Jo, to tehdy... Přes to už jsem se přenesla. Teda skoro. Občas se mi o tom ještě zdá, ale jinak jsem v pohodě. Na střední už dneska vůbec nemyslím." 

"Já taky ne. Proč vůbec střední školy existují?" zasmál se Russ. A hned se doplnil: "No jasně, aby lidi zlomily." 

"Což mi připomíná, Russi... co ten váš spolek na univerzitě? Vybavuju si, žes mi říkal, že ses rozhodl jít do politiky kvůli tomu, jak tě šikanovali na střední," řekla Helga. 

Russ se opřel o strom. "Jo, to si vybavuješ správně. Hele, všechno je v pohodě. Od jara spolek vedu, socialismus je na vzestupu. V posledním roce jsme zažili nával prváků, co taky cítí, že Labour Corbyna naprosto nečestně zradil." 

"Z tebe bude politik, Russi. Politik i vědec," zakývala uznale hlavou Helga, "máš budoucnost." 

Po desáté hodině večer se členové týmu shromáždili kolem ohníčku, který na pravém břehu potoka rozdělal Seto. K večeři měli fazole z plechovky. 

"Po těch ale bude výbuchů," poznamenal Jochi, když do fazolí na plastovém talířku zanořil lžíci. 

"Pořád lepší, než maso, pane doktore," řekl mu Russ. 

"Á, tak tady s vámi nesouhlasím," usmál se Jochi, "jak víte, já mám na vegetarianismus svůj názor." 

Russ se podíval na Helgu, a oba z legrace zakroutili hlavou. 

Landon jedl mlčky. Z rozhovoru Russe a Helgy neslyšel jediné slovíčko, ale začínal mít pocit, že jsou ti dva blíže, než si zprvu myslel. Jejich přátelské interakci u ohníčku věnoval zvláštní pozornost, a začínal se zdráhat Russe provokovat. Helginu poznámku o tom, že je prý "divný", vzal příliš vážně. Bolelo ho to. Bolelo ho to víc, než si kdo v týmu dokázal představit. Jak mu to jen mohla říct? Nebyl snad dobrý? Co dobrý, skvělý? Co když Russ potají Helze řekl, na co se ho Landon ptal? Co když byli lepšími přáteli, než tušil? Landon se cítil zvláštně. Cítil, že možná udělal chybu. Možná byl příliš sebevědomý, a nyní na to začínal pomalu doplácet. 

"Miluji sezení u ohně," řekl Jochi, "když jsem byl malý, vyprávěli mi a mému bratříčkovi rodiče všelijaké příběhy u táborového ohně. To bylo poté, co jsme se odstěhovali z Mongolska... tehdy mi bylo tak šest, a první vzpomínky na příběhy u táborového ohně na nekonečných planinách Kazachstánu mám ze svých sedmi nebo osmi. Bratříček se vždycky tak bál, když náš tatínek vyprávěl o duších z Gobi, o dracích z Číny a o veselých babách, co unášely děti a mučily je v mrazu v 'daleké severské divočině plné medvědů'." 

"O tom vám tatínek vyprávěl? O mučení dětí?" vyhrkla překvapeně a s úsměvem Helga. 

"Ano. Dnes mi ty příběhy přijdou směšné. Pamatuji si, jak koulel očima, když před námi ta ďábelská stvoření hrál... Bratříček se jednou rozplakal, a já ho musel utěšovat, že to byla jen pohádka... jenže on tomu odmítal uvěřit. Myslel si, že veselé baby se záluskem na malé děti existují, a rok se kvůli tomu... počurával." 

"No teda," řekl na to Russ, a celý zmrzl. 

"Některé příběhy, které si lidé vyprávějí u táborového ohně, jsou pravdivé," prohlásil Seto, který jako první večeři dojedl, a zapil ji alkoholovým nápojem sopi. 

Jochi přejel očima po jeho tváři. Seto působil ustaraně. 

"Co se děje, příteli?"

"Celý den myslím na to, co mí podřízení přivezli z džungle. Včera... včera chytili muže, který zabíjí krajty. Hodně velké krajty. Prodával jejich kůže..." 

Russ ožil. Začal pozorně poslouchat. 

"Jedna z těch kůží byla úplně jinak zbarvená... Nepatřila krajtě. A já se bojím, že... že ten muž našel něco, co najít neměl. A že to zabil," mluvil pomalu Seto. Poté se zahleděl do černočerné tmy nočního pralesa. 

"Nechcete nám říct více?" zeptal se Russ. 

Seto se usmál: "Chcete slyšet příběh? Máte zájem o příběh u táborového ohně?" 

"Jistě, příteli," odpověděl Jochi, a přeletěl očima po studentech, "jsem rád, že naše konverzace směřovala sem." 

"Možná nebudete tak nadšení, až ten příběh uslyšíte." 

"Sem s ním," řekla Helga a zazubila se, "a jestli můžu, tak bych se taky napila toho sopi. Nechci mít z fazolí nafouknuté břicho." 

Seto odkašlal, a začal s vyprávěním: "Před pětadvaceti lety, v době, kdy jsem byl v Kayan Mentarang nováčkem, a ještě jsem pořádně neznal ani deset procent z celé výměry parku, se stalo ve vesničce Desa Hantu, na opačném břehu Kayanu, něco strašného. Jedné noci uslyšeli její obyvatelé příšerný křik. Byl to křik ženy. Někdo jí moc ublížil. Její vřískot se mísil se syčením hada... Alespoň tak tu bytost vesničané popisovali... Nechci ale pominout, jak k tomu došlo... Celé to začalo tím, že její manžel, pytlák, odešel večer do lesa, aby obhlédl oka, co v okolí vesnice nastražil na promyky. Dlouho se nevracel, a protože o něj měla starost a všichni ostatní už spali, vydala se do džungle úplně sama. Měla za to, že se jejímu manželovi něco stalo, a chtěla mu pomoct. A pak... pak přišel ten křik, a ten celou vesnici vzbudil. Vřískala, křičela o pomoc, a nejspíš se i zkoušela bránit... tapi dia tidak punya kesempatan... ale neměla šanci. Její manžel nebyl mrtvý, jen se v pralese ztratil, a její křik ho nakonec dovedl zpět k vesnici. Do vesnice dorazil dříve, než našel ji, a... s ostatními vesničany do pralesa pronikl, jen aby tedy nakonec stanul před svou ženou, tak jako před ní stanulo pár těch dalších mužů a žen... Kroutila se v křoví, držela rukama tělo toho netvora, a tloukla ho koleny do břicha." 

"To je strašný," přerušila Helga Setovo vyprávění. 

"Mluvíte o tom, o čem si myslím, že mluvíte?" zeptal se Russ. 

"Byl to jakýsi velký had," pokračoval Seto, "a ano, napadl ji proto, že chtěl mít potomstvo. Bránila se mu, ale on jí obtočil nohy, sevřel jí boky, a kmitajícím vidličnatým jazykem přejížděl po celém jejím těle, dokud hrůzou neomdlela." 

Russ i Helga se zachvěli. Jochi pokýval hlavou, a v obličeji se mu vyrýsoval poměrně znechucený výraz. 

"Ta bytost ji očarovala. Proměnila ji. Hned dalšího dne se žena probudila obalena hadími šupinami. Z úst jí vylézal dlouhý, rozeklaný jazyk. Vypadala jako hybrid člověka a plaza. Padaly jí vlasy, přišla o řasy a o obočí, a kolem úst se jí rozvinuly drobné otvůrky. Její manžel si myslel, že to byly rány po zubech hadího násilníka, který se jí v jedné chvíli při té hrůze musel zakousnout do obličeje. Kam šla, tam z ní padala háďata. Neustále rodila, jedno po druhém, a zanášela jimi vesnici. Lidé z Desa Hantu to nedokázali vydržet. Když už bylo hadů ve vesnici příliš mnoho, ztloukli ji, prokleli ji jako souložnici lesních netvorů, a aby už nikdy neslyšeli její vřískot, vyřezali jí rozeklaný jazyk... a pak ji vyhnali. Krvácela, kulhala, plakala... a oni se těšili, že již nikdy neměla jejich vesnici háďaty zanést." 

"Fajn, tohle je pěkně hnusný," řekla Helga, "vůbec se mi to nelíbí. Kdo vám ten příběh pověděl?" 

"Je to součást místního folklóru, Helgo," řekl na to Jochi. 

"Není to součást místního folklóru," bránil se Seto, "jak říkám, stalo se to před pětadvaceti lety. Mluvil jsem s jejím manželem. Vesničané mu dali její jazyk poté, co ji zbili, a co jí ho vyřezali. Ukázal mi ho. Nikdy nezapomenu na to, jak vypadal... jako podlouhlá větvička pokrytá zaschlou, černou krví." 

"Takže se to opravdu stalo?" zeptal se Landon. 

"Ano," odpověděl Seto, a téměř se otřásl, "krajtí žena existuje. Tedy, měla by. Ale ta kůže, kterou jsem viděl... co když ji ten pytlák zabil?" 

"Co se stalo s jejím manželem?" zeptal se Landon. Měl zájem vědět víc. 

"Zhroutil se. Nedokázal to unést. Neměli spolu ještě děti, a on prý si, když viděl, jak rodila háďata, a ta létala vzduchem obalená žloutkem, zapřísahal, že ani nikdy mít děti nebude. Udělalo se mu z toho nějak špatně, když je viděl, jak se rodila." 

"Fajn, dobrou," řekla Helga, a vstala od ohníčku, "myslím, že jste mi večer zkazil už dost. Víc nechci vědět." 

"Omlouvám se, ale já... já nechtěl..." 

Helga se odebrala ke své síti. 

"Mrazí mě z toho. Je to... strašný příběh... a popravdě, Seto," řekl Russ, "taky strašná blbost. Biologicky... je to prostě blbost. Říkejte nám klidně do konce výpravy, že se to opravdu stalo, ale já... proboha, je to prostě nějaká smyšlenka, krutá pohádka, nic víc. Dobrou noc." 

Když Russ odešel, Jochi pohlédl na Seta, a pousmál se. "Vskutku děsivý příběh. V některých chvílích mě mrazilo zrovna tolik, jako když jsem poprvé v životě viděl Mechanický pomeranč. A to berte jako kompliment, příteli." 

Landonovi jako jedinému žhnuly oči. Něco ho vzrušilo.

"Helgo, proč ti to tak vadí?" uslyšela německá studentka známý hlas. 

"Co ti na tom vadí? Řekni mi, co se ti nelíbilo." 

Z očí jí tekly slzy. Cítila, jak ji studily na tvářích. 

"Mluv! Máš snad nějaký problém říct, co se ti nelíbilo?" 

Bušilo jí srdce. Krk měla stáhlý. Chtěla něco říci, ale hlasivky ji zradily. Celá se třásla. Připadala si hrozně. 

"Vždycky byla taková divná." 

"Mě se nelíbí, jak mi vždycky dlouho čumí do očí." 

"Má na tebe crush, Lino!" 

"Crush? Po tomhle člověk nemůže čekat, že myslí na něco jiného, než na nůžky!" 

Ten smích, ten posměch byl k nevydržení. 

"Co na to řekneš, ty naše prostitutko? Ráda děláš holky šťastnýma, že jo?" 

"A jak se do toho dokáže vopřít! Kdo by to do ní řek?" 

Helga utíkala. Utíkala od těch poznámek, urážek, od všeho toho posměchu pryč. 

"Proč jste si to nechala pro sebe? Tohle se musí řešit, slečno Wolff. Spolužačka vás zradila, dala na Facebook video, ve kterém jste spolu v posteli... Lhala vám, zradila vás, všichni ho viděli, a vy teď kvůli tomu trpíte, protože vaše spolužačky jsou očividně..." 

"Konzervativní," řekla Helga. 

"Ne jenom to. Jsou to pěkné děvky." 

Co to bylo za vřískot, který teď Helga slyšela? Proč tam, v té černotě, někdo tolik naříkal, pištěl a řval o pomoc? Bylo jí zle. Spatřovala plazivý úsměv velebného pána, kterého v dětství vídala každé Vánoce, když sloužil v malém vesnickém kostelíčku vánoční mši. Proč si ji tolik prohlížel? 

"Maminka chtěla, abych na ten oltář položila květiny, pane otče." 

"Jistě. A Helgo... Jsi Helga, že? Neboj se, vše se dá napravit. Já to vím. Vše se dá napravit. Všechno. Všecičko, Helgo..." 

Na ty ohavné, studené ruce, které se dotýkaly jejích ramen, už téměř zapomněla. Teď ale jejich dotyky cítila znovu. Otevřela oči. Nebyl to sen. Někdo, něco se jí dotýkalo. Ve tmě spatřila kulatou hlavu, ucítila odporný dech, trhla s sebou, a sletěla dolů ze sítě. Obličejem dopadla do lesní hrabanky, okamžitě se však zvedla, a spatřila jakousi zvláštní postavu, jakéhosi netvora, upalujícího zpět do džungle. Řvala hrůzou, a nedokázala přestat. Třásla se, a přejížděla si rukama po ramenou. Byla na pokraji zhroucení. Co to právě zažila? Vrátily se jí vzpomínky na největší traumata v jejím životě ve chvíli, kdy ji jakási zrůda hodlala napadnout?

"Bože... Bože, co to... Co tu... co tu dělám?!" vykřikl Landon. Procitl ve studené vodě potoka. Otřásl se, a pokusil se vyškrábat na břeh. Slyšel Helgin křik, a sám se jen těžko bránil řevu. Pociťoval bolest. Bolelo ho rameno. Snad ho do něj někdo uhodil, nebo mu ho snad bolestivě sevřel a vytáhl ho ze sítě, aby ho shodil do vody. 

Landonovy oči si jen těžko přivykaly na tmu. Cosi v černočerné džungli viděl, jakýsi tvor se na opačném břehu pohyboval, a nebyl malý. 

"Hej! Co se stalo?! Co tu dělám?!" zařval Landon. Pak vykřikl ještě jednou. Zajel si rukama do rozkroku. Nahmatal krev, jež pokrývala jeho slabiny. Zkrvavenými prsty okamžitě začal po kapsách své košile hledat baterku. 

"Pane doktore?! Pane doktore, vraťte mi tu baterku! Kde je?! Vraťte mi ji!" křičel v panice. Vstal, a po břehu se rozběhl zpět k závěsným sítím svých kolegů. Cestu mu však zablokoval jakýsi úkaz. Bylo to velké zlaté X, a postupně narůstalo na velikosti. 

"Co je to?! Co je to?!" vykřikl Landon. Pak si vzpomněl na X, které se mu při cestě džunglí vyřezalo mezi klouby prsteníčku a prostředníčku. Tento znak vypadal téměř identicky, jen nebyl rudý, jako ranka na Landonově ruce. 

"Zlatíčko, pojď ke mně... Pojď ke mně, neboj se!" uslyšel známý hlas, a pak pocítil bolestné sevření. 

Cosi na něj zezadu zaútočilo. Sevřelo to jeho krk. Chtěl řvát bolestí, ale nemohl. Sletěl na záda, a uvědomil si, že se jimi nedotýkal země. Cosi jej svíralo, obalovalo to jeho záda, bylo to studené, sliznaté. Líbalo mu to tvář, nebo ho to snad do ní kousalo. Marně se pokoušel osvobodit.

Noční i denní ptactvo v masách opouštělo koruny stromů, o jejichž sežehnutí se pokoušely vysoké plameny. V noční džungli řádil požár. Russ netušil, co se stalo. Probudil se, a uvědomil si, že jeho síť byla v plamenech. Nějak se z ní vyprostil - ani nevěděl, jak - a odhodil na zem hořící moskytiéru. 

"Lidi?! Lidi?! Nevidím na vás! Kde jste?!" začal po chvíli řvát. Zastavil se uprostřed hořícího kruhu. Větve stromů padaly na zem. A s každým výkřikem řvaly. Russ jejich volání o pomoc, jejich vřískot slyšel. Děsilo ho to. 

"Pomoc! Prosím, pomoc!" 

Protřel si oči, aby se přesvědčil, že to, na co se díval, bylo skutečné. A v tu chvíli na něj seshora sletěla zapálená větev. Hlavu i trup ještě z její cesty odtrhl, nohy však již ne. Horký zápach spálené vegetace ozvláštnila vůně pečeného lidského masa. Russ se kroutil na vyschlé lesní hrabance, zbavené jakékoliv vlhkosti. Pokoušel se ulevit svým nohám, jež byly mučeny horkou plazmou. Brečel, vtahoval nosem sople i slzy, a odtrhával kusy pečínky. Cítil nutkání ochutnat je, přestože byl vegetariánem. Zanaříkal, odhodil je, a kousl se do zašpiněných, začerněných prstů. Ne proto, že by chtěl ukojit tu zcela náhlou a nevysvětlitelnou chuť na pečené maso, ale proto, že z plamenů počal vystupovat jakýsi netvor. Russ na něj špatně viděl. Jen co se naděl, dostal od něj takovou ránu do hlavy, že div nepozbyl vědomí. 

"Lidi?! Lidi, kde jste?! Co se tu stalo?!" řval Russ, utíkaje skrze zapálený les. Kmeny stromů, jež míjel, byly posety žlutýma očima se svislými zorničkami. Každé z nich na něj pohlíželo rozezleně. Cítil před nimi stud. Vinu. Nehleděla naň přátelsky. Ne, něco mu vyčítala. V jednu chvíli si mladík povšiml, že jeho bosé nohy se zanořily do vlhké, teplé lesní hrabanky. Teplá byla proto, že ji pokrývala krev. A kolik krve! 

"Lidi?! Proboha, co má tohle znamenat?!" zařval Russ. Nato dostal zezadu další ránu do hlavy, a do zkrvavené lesní hrabanky sletěl obličejem. 

Uslyšel vřískot. Nevycházel zdaleka. Velmi blízko někdo trpěl. Russ ten hlas poznával, a opět se rozbrečel. Měl pocit, že jí nepomůže. Útočník ho totiž tiskl k zemi, a syčel mu do ucha. Russ omdléval...

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.

Zdroje obrázků:

1. TripAdvisor

2. NBC News