Svět je v plamenech. Život je v sázce. A v izolovaných částech světa pociťují lidé dopady prudkých změn životního prostředí nejsilněji. Ve světě příliš rozdrobeném na to, aby se dal zachránit, lidé trpí. A budou trpět dál, dokud se společně nepostaví za změnu k lepšímu. Bude to však chtít velkou odvahu.
Před rokem se skupina přírodovědců vydala na Borneo, aby studovala tamní herpetofaunu, zvláště pak obojživelníky, nejzranitelnější ze všech suchozemských obratlovců. Jejich kouzelný výlet do jedné z posledních kalimantanských divočin se však brzy stal noční můrou. Russ Andru na svých kolezích nekonsenzuálně otestoval pár halucinogenů, pod jejichž vlivem se ze svých okovů vyprostil Landon Kaelber. Zabil Helgu Wolff, která ho nepopsatelně přitahovala, a vydal se na hrozivou ekofašistickou cestu za destrukcí všech, jež neodpovídali jeho standardům, přičemž si své násilné činy omlouval zákeřným ultrakonzervatismem. Ale příběh rozhněvaného muže se zlomeným penisem skončil neslavně na Aljašce, kde ho zřezala skupina militantních antifašistů, a on se pak své potřeby naučil ovládat ve skrytu před světem kdesi v Guatemale. Landon byl jen jedním produktem složité situace, ve které se dnes náš svět nachází. Byl jen jednou obětí systému, který je pro řešení environmentální krize nedostatečný, a kvůli kterému se vůbec zrodila. Fašistickému bláznovi jsme již dali sbohem, ale jeden další přeživší osudné výpravy na Borneo se s měnícím se světem potýká též. Russe Andru čeká další bizarní dobrodružství - divoké, horké, zaplavené slzami i krví. A tentokrát se bude nacházet v mnohem větším nebezpečí. Hra začíná.
KAPITOLA 1.
HOŘÍ
Russ prudce otevřel dveře, zastavil se v nich a pravým bokem se opřel o jejich rám. Zavřel oči, třikrát se zhluboka nadechl, a utřel si vlnu potu z čela. Čelo měl svraštělé, pokyvoval hlavou, a vydýchával se. Za ním se nacházely neosvětlené pánské toalety, před ním chodba prvního patra univerzitní budovy, zaplněná čerstvými absolventy magisterských oborů. Stejně jako on byli oblečeni v černém, s absolventskou čapkou na hlavě a zeleným pruhem látky kolem krku, překrytým vpředu černou kravatou. Russ se trochu nahrbil, a sám pro sebe se zasmál, projížděje mokrou rukou svým hustým strním.
"Líbilo se vám to?" směřoval k němu z davu dotaz vyřčený známým hlasem.
"Sakra, jo," odpověděl stále se zavřenýma očima Russ, "přesně tohle jsem teď potřeboval."
Doktor Jochi se nahlas zasmál, a vystoupil z davu. "Já myslel tu promoci, ne vaše soukromé záchodové dobrodružství."
Russ se začal křenit. Otočil se k rámu čelem, a položil ho na něj, drže se za hruď. Musel se dost držet, aby jeho smích nezazněl po celé chodbě, a nevyrušil tak nadšené studenty z dlouhých konverzací s přáteli a rodiči.
"Vidím, že absolventský list zůstal čistý," usmál se Jochi, a srovnal si svou kravatu.
"Nebojte, pane doktore," řekl mu Russ, a konečně oči otevřel, "na večírku ho stačím dvakrát třikrát poblít tak, že mi ho slečna Marrow bude muset vytisknout znova."
Jochi k němu vztáhl ruku, a Russ se k ní přiblížil, zavíraje přitom dveře od toalet. Jochi ho hrdě ze strany objal, a uznale zakýval hlavou. "Přiznám se vám, pane Andru, když jsme se loni dohodli na nové diplomce o dopadech změny klimatu na naše skokany tady ve Skotsku... ani v nejmenším jsem nečekal, že ji stačíte do konce letního semestru celou napsat. Začínal jste později, než kdokoliv jiný... vždyť jsme spolu do terénu, nejprv na jih od Edinburghu, jeli poprvé snad v polovině ledna. A teď jste tady, nějaké tři měsíce potom, diplomku máte obhájenou, absolventský list, zatím čistý, v ruce, a máte právo být vysmátý jako napapané mimino."
"No, za tohle vděčím vám, pane doktore," řekl Russ, a jeho výraz náhle zvážněl, "mohl jste mě odsunout, nechat mě někomu jinému... Pamatuju si, že po našem návratu z Bornea nabízel další diplomku už jenom doktor Griezer, a ta se měla týkat koních výkalů. Ne, že bych ty ďábelské potvory neměl rád, ale sakra, šťourat se v hovnech kvůli diplomce bych fakt nechtěl."
Jochi se huronsky zasmál. "Doufám, že budete navazovat. Koukal jsem, že jste si podal přihlášku na doktorský obor. Na herpetologii. Nepokazte přijímačky, a..."
"Nebojte se, já se učil," odpověděl Russ, "a mám v plánu zkoumat obojživelníky dál. Hlavně v souvislosti s klimatickou změnou. Tenhle výzkum, co jsme spolu ve druhé polovině zimy dělali, mi dost otevřel oči."
"Já už začínám přemýšlet o tom, na jaké téma byste mohl dělat svou dizertačku, až se vaše studium na PhD nachýlí ke konci," usmál se Jochi, "a snad to bude trochu exotičtější, než teď, takže si zase zacestujete."
"Páni, vy jste nade mnou opravdu nezlomil hůl, pane doktore," pousmál se s dojetím v očích Russ, "díky. Díky opravdu za všechno."
Absolventský večírek byl divoký, barevný, a všichni na něm byli utrženi ze řetězu. Russ po čtyřech sklenicích koňaku a půli lahve whisky tančil na stole, a falešně zpíval. "Russi, Russi, Russi, milý, chutný Russi!" vykřikl pojednou, a učinil přemet, po němž několik sklenic ze stolu sletělo.
"Čum na to, jakej bordel tady děláš, zmrde!" zařval na něj jeden student.
"Russi, Russi, Russi, bude z tebe pečínka!" zakřičel Russ, a seskočil ze stolu. Stáhl k sobě nějakou holku, kterou si za celá léta studia ani nepamatoval, a divoce s ní skotačil po místnosti.
Ostatní studenti je obklopili, a za hlasité rockové hudby je polévali alkoholem. Absolventka, na rozdíl od Russe docela střízlivá, byla nejdříve nazlobená, ale když si uvědomila, že svůj nalakovaný účes před nekonečnými vodopády alkoholu nezachrání, začala si tu bizarní chvíli užívat. Ani ne po deseti minutách polévání těch dvou alkoholem ostatní omrzelo, dva maskulinní absolventi spolu začali bitku, a pozornost všech byla rázem přesunuta na jejich pěstní souboj.
Vysmátý Russ odhodil kravatu, a svou novou kamarádku zatáhl do rohu místnosti. Na něco se jí tam zeptal.
"Já tě neslyším, ty trdlo! Musíš přeřvat hudbu!" zakřičela mu do obličeje.
"Zkoušelas někdy," vykřikl Russ a škytl, "trip?!"
"Trip kam?!"
"Trip jako LSD, krucinál!" zasmál se Russ. Z kapsy vytáhl dva lístečky se žlutými usmívajícími se smajlíky.
"Ne, tohle jsem nikdy nezkoušela! Nikdy jsem nebrala drogy!"
"Tak to je nejvyšší čas to napravit!" zakřičel Russ. "Nemůžeš být drug virgin navždy!"
Oba si zároveň položili papírky na jazyky, a s plameny v očích na sebe přitom hleděli.
"Pojď ven!" zařval Russ, a cukl s její rukou. Rychle zakývala hlavou na znamení souhlasu.
Motali se po edinburghských ulicích, zatímco south leithský kostel ohlašoval příchod jedné hodiny ranní. Drželi se pevně za ruce a podivně se chichotali. Na Russe opojení alkoholem brzy začalo doléhat, a několikrát zadržel zvratky v ústech jen taktak. Svět kolem obou se postupně přeměňoval. LSD nabývalo svých účinků.
"Do prdele, vypadám jak coura," řekla jeho kamarádka, když se uviděla v průhledné výloze jakéhosi obchodu. "Jsem celá od kořalky. Cítíš to?"
"Necítím," řekl Russ, "ale vidím... vidím ho."
"Koho?" uchechtla se.
"Kamaráda," odpověděl Russ.
"Russi, Russi, Russi! Už jsem tady zase! Přišel jsem tě navštívit!" uslyšel zpoza popelnic v temné uličce, naproti níž stáli.
"Je tu! Zase za mnou přišel! Zase mě přišel ochutnat!" vyhrkl nadšeně Russ.
"Já bych tě taky chtěla ochutnat," řekla mu kamarádka.
Russ vykulil oči. Viděl bledě zeleného skřítka, pomalými krůčky vystupujícího z temnoty. Po bradě mu stékala krev. "Russi, Russi, Russi! Můj krásný, chutný Russi!"
Vůkol nastala zvláštní inverze. Rudá se mísila se zelenou, stěny domů pokrývaly nepopsatelné obrazce, měnící se každou vteřinou.
Russ se sklátil k zemi, a pohlížel na noční oblohu. Byla fialová, s modrými blikajícími světýlky. Russ se nahlas zachechtal, a zatřepal nohama.
"Slyšíš mě, ty blbej? Říkala jsem ti, že bych tě ráda ochutnala."
"Jo, jasně... jasně. Klidně mi chlast olízej z ksichtu," odpověděl Russ, jako by nic.
"Víš, jak to myslím, debile!"
"Jo, jo," řekl Russ, a na svou kamarádku se podíval. Místo ní viděl jakousi démonickou bytost s dlouhým rudým jazykem a žhavýma, plamennýma očima, která se k němu lísala. Tlouklo mu srdce. "Jasně, že jo!"
Jmenovala se Bethany Wemyss. Stejně jako Russovi, i jí bylo pětadvacet, a na Edinburghské univerzitě právě završila dva roky magisterského studia. Jejím cílem bylo stát se ekotoxikoložkou, a zabývat se znečištěním životního prostředí ve všech jeho podobách. Zvláštní vztah měla hlavně ke sladké vodě a k dopadům znečišťujících látek na život v ní.
Russ zprvu nedokázal pochopit, že si tak náhodně a v podnapilém stavu našel přítelkyni, se kterou si výtečně rozuměl. Ačkoliv se identifikoval jako bisexuál, většinou měl vztahy s muži. A teď najednou trávil čas se ženou, kterou by ještě před nedávnem považoval za příliš stereotypní heterosexuální blondýnu, a takovým lidem se zcela vyhýbal. Přemýšlel, zda k ní začínal cosi cítit kvůli její sexuální preferenci - za celý první den, co spolu strávili, to spolu ani jednou nedělali rozkrok k rozkroku, a jejich hrátky měly tedy trochu jiné podoby - nebo kvůli jejímu studentskému a profesnímu zaměření. Snad kvůli oběma?
"Tak ty seš psychonaut, jo?" zeptala se ho Bethany krátce po společné večeři, a zašustila v prstech dvěma dalšími tripy, jež vytáhla z Russovy kapesní peněženky.
"Nosím ty papírky všude, kam jdu," usmál se Russ, a při hledání papírového kapesníčku v kapse kalhot si utřel svůj orlí nos, "vždycky se hodí."
"To tě lidi musí žrát," pousmála se Bethany, "když jim takhle podsouváš drogy na potkání."
"Miluju experimentaci. Jakoukoliv experimentaci," smál se Russ, "a ta drogová je možná... druhá nejlepší."
"Ty vole," řekla mu uznale Bethany, "seš dobrej."
"Co ty? Co máš ráda?"
"No, kromě těch hnusů ve vodě, kterýma se chci zabývat po celý zbytek života, mám taky vztah k hororovým filmům a knihám... Všechno od Lovecrafta po Yu-Ko a Rumfitt, od Čarodějnice po Shutter. Dost mě v poslední době zajímá japonský hororový film, dokonce jsem si udělala účet na Twitteru, který je mu věnovaný. Dávám tam recenze těch filmů, i když mi je zatím lajkujou tak tři, čtyři lidi."
"Hele, já tě klidně hned začnu sledovat!" vyhrkl Russ.
"Ty seš creepy."
"Jak se tam jmenuješ?"
"Japanese Horror Movies Reviews. Nic moc název, ale mohl by časem přitáhnout lidi," odpověděla Bethany.
"A co King? Já jako teenager četl Svědectví, a myslel jsem, že se z něj poseru."
"King? Nebuď stereotypní, debile," smála se Bethany, "Kinga jsem četla jako dítě. Je to nudnej show-off."
Russ se zamyslel. "Jak by se ti líbilo, kdybych ti řekl, že... že jsem jeden horor zažil... tak trochu na vlastní kůži?"
"Co tím jako myslíš?" pousmála se Bethany. Začínala si uvědomovat, že se teď Russ chce něčím chvástat.
"Pamatuješ, jak jsem ti včera říkal o tom... o té bytosti, co jsem viděl? Byl to skřítek... poprvé jsem ho potkal na Borneu, minulý rok. A tam... tam se stalo něco... strašnýho. Slyšela jsi o... o vraždě Helgy Wolff?"
"Ne? Kdo byla Helga Wolff?" zeptala se zmateně Bethany.
Russ rychle několikrát zamrkal. "Pořád se mi to vrací. Ten skřítek... chodí za mnou. Pokaždé, když cucám trip. Vrátí se, a připomíná mi to... honí mě, jde za mnou, kamkoliv! On tam byl... a já se ho nemůžu zbavit! Příšerně mě děsí, když se za mnou dere z temnoty."
"Ty seš pitoma," zasmála se Bethany.
"Ne, já to myslím vážně, Bethany. Připomíná mi, že... že tenhle impermanentní svět na mě časem zas něco vrhne. A tehdy už možná nepřijdu jenom o pár prstů."
"Bože, ty máš umělé prsty! Toho jsem si vůbec nevšimla!" uchechtla se Bethany.
"Já nějak cítím... hlavně když ho vidím... že se stane něco příšernýho. A že tomu nezabráním."
"Nezabráníš, no," smála se Bethany. Russe z přemýšlení náhle vytrhl náraz jejích kalhotek do tváře.
Lehla si před ním na gauč na břicho. "Na co čekáš, chlape? Nechceš se trošku zašpinit?"
"Svět hoří. Za tento rok prozatím do září 2023 nastaly divoké požáry, jež spálily území více než 400 hektarů, ve dvanácti státech USA. Nemálo jich nastalo také v Kanadě a v severní Africe, primárně v Alžírsku. A Evropa? Letošní požár na Tenerife byl nejhorší, který Kanárské ostrovy zažily za posledních čtyřicet roků. Za mnohé z těchto požárů, včetně posledního jmenovaného, mohly nárůst teploty a extrémní sucho. Změna klimatu v akci. Nedá se popřít, že obrovské škody, jež čím dál častější požáry způsobují, jsou důsledkem klimatických změn způsobených fosilním kapitalismem."
Publikum bylo zmrzlé. Nikdo ani nezakašlal. Přes pět stovek účastníků velkého setkání environmentálních a klimatických aktivistů v Kalifornii upřeně hledělo na plátno, na němž byly promítány hrozivé záběry. Prezentace složená z těch nejhorších, nejděsivějších vhledů do životů požáry zasažených ekosystémů a lidských sídel, zahrnující i záběry na plačící holčičku kdesi v severoafrické vesničce, jejíž jediná hračka byla divokými plameny spolknuta. Aligátoři kupící se v malé močůvce obklopené rozezleným ohněm, sežehávajícím veškerou vegetaci. Jeden z mála nedotčených havajských lesů pálený na uhel nekontrolovatelnou silou plazmy. Nemálo lidí si při pohledu na takovou destrukci tiše povzdechlo.
"Toto všechno jsou však požáry, o kterých víme. Požáry, které hledáčkům západních médií neunikly. Ale v izolovanějších částech světa, v zemích globálního jihu a také na východě, podobné události nastávají také čím dál častěji, a přitom jim západní média věnují pozornosti jen velmi málo! A přitom tyto země, s větším počtem chudších obyvatel, bývají klimatickou změnou zasaženy nejvíce."
"To je samozřejmě pravda," přitakal někdo z publika.
"Měli bychom se snažit za každou cenu poukázat i na to, jak nedbalost vlád v těchto zemích, od Angoly po Rusko, přispívá ke ztrátám na životech kvůli důsledkům změny klimatu. A rozšířit do těchto zemí povědomí o tom, že i jejich obyvatelé musí najít alternativy společně. Koneckonců, všichni jsme dětmi planety Země. Všichni jsme součástí její bohaté, rozmanité komunity, pro níž je místo pro jakéhokoli člověka, ať už se identifikuje jakkoli, a pro jakéhokoli dalšího živého tvora, rostlinu, houbu, bakterii. Hranice států nás jen omezují. Planeta je jedna, národnosti vyhoďme z oken, a pracujme společně, kolektivně, jako jedna velká komunita! A zahrňme do ní všechny, jež jsou dosud ignorováni!"
Spustil se potlesk. Obrovský potlesk. Mnoho lidí v hale vstalo. Třepalo se rukama na znamení souhlasu.
"Jmenuji se Ruth Armstrong. Patřím do losangelské skupiny Extinction Rebellion. Je mi teprv šestnáct, a moc dobře si uvědomuji, do jakého světa vyrůstám. Do světa strádání, bídy, chudoby, vypleněného druhového bohatství a extrémních klimatických jevů posílených zhoršující se situací, před kterou nás naše vlády, naši prezidenti, naši ekonomové, inženýři a budovatelé nechtějí zachránit - protože jim jde jen o jejich zisky, o jejich ekonomický růst. A na nás se vysrali. Nebudeme jako oni. Vezmeme své osudy do svých rukou. A nenecháme svět shořet!"
Když teenagerka s fialovým přelivem a pihami pod očima, oblečená v černém tričku s bílým nápisem "Don't Let The World Burn To Death", dokončila svůj projev před kamerou v rámci předtočené prezentace, potlesk byl ještě hlasitější. Nebylo člověka, který by s ní nesouhlasil.
"Ten filmek, co promítali na začátku, byl bravurní. Výtečně sestříhaný, každý záběr v něm měl svoje místo, jejich řada vyprávěla příběh... a ta sympatická holka na konci, co ho vlastně celý vyprávěla, působila tak... rozvážně. Rozhodně," povídal svým přátelům starší plešatý pán afroamerického původu s brýlemi, asi šedesátník, který na akci přišel jako sympatizant klimatických aktivistů, "víte, když před lety tyhle movementy jako Extinction Rebellion nebo britské Just Stop Oil začaly, měl jsem k nim trošku skepsi. Ale pak jsem pochopil, propána, tohle jsou dnešní pankáči. Oni jsou to, co punkové byli v 70. a 80. letech v Británii a v Americe. Oni změněj svět!"
"Zníš, jako bys opravdu chtěl být jedním z nich," řekla mu se smíchem žena zhruba stejného věku, nejspíše jeho přítelkyně nebo manželka.
"Ano," odpověděl vážně starší pán, "ano, máš pravdu, Lucy. Tenhle filmek byl pro mě posledním, jak to říct, pošťouchnutím. Mě už je jedno, jestli mě z továrny vyhodí, až budu zatčený někde na silniční blokádě. Je čas jednat. Mladí to vědí, a většina starých jsou zahořklí konzervativci, kterým je u prdele, že se svět řítí ke katastrofě. No, já jedna z těch zahořklých konzerv nebudu!"
"Jsem s váma," řekl mu pohledný vysoký muž se zeleným čírem, který k hloučku starších účastníků akce náhle přistoupil, "vy víte, že jsme na správné straně."
Starší muž se doširoka usmál, a hned mladíkovi podal ruku. "Ahoj, já jsem Hank. Hank Isaac. Pár let už s klimatickým aktivismem sympatizuju."
"To já taky. Nejsem zatím úplně aktivista, ale plánuju se k tomu nějak propracovat. Jsem Zack Rivers," představil se mu mladík s čírem, "a můj přítel environmentálním aktivistou je."
"Opravdu? Že by mi třeba poradil, jak se účastnit akcí a demonstrací, i když jsem už... trošku starej kripl?" zasmál se Hank.
"Můžem za ním," řekl Zack, "je tamhle u pódia. Pomáhá tuhle akci organizovat."
Pod velkou cedulí s nápisem "DON'T LET THE WORLD BURN TO DEATH: AN OPEN CLIMATE & ENVIRONMENTAL ACTIVIST MEETING 2023" hovořil vysoký, svalnatý pankáč s vysokým fialovým hárem a náučnicemi v uších, oblečený v lesklé černé bundě, triku s logem britské kapely Crass a v děravých černých kalhotách s onou dívkou, jež vystupovala ve filmové prezentaci, která se Hankovi tolik líbila.
Zack a jeho starší přítel si proklestili cestu skrze úzké uličky mezi těly stovek lidí, divoce spolu hovořících a pohlížejících na různorodé brožurky a knížky, které na několika stolech v hale aktivisté nabízeli ke koupi. Hank přitom stačil jednu knihu ukořistit. Titul Extinction Rebellion and Climate Change Activism: Breaking the Law to Change the World z roku 2020 ho velice zaujal.
"Coline!" zvolal Zack na pankáče s fialovým hárem. Následně se dlouze políbili.
"Tak jsi přece přišel, zlatíčko," řekl mu Colin, a při úsměvu ukázal vyražený zub.
"Hele, co se ti stalo?!" zděsil se Zack.
"Rvačka s náckem," odpověděl Colin, "nějaký debil se svastikou v našem neighbourhoodu zaútočil na trans holku. Je jí dvanáct, je sama sebou, a najednou bang, nácek na ní jde s holí, a ona křičí o pomoc... tak jsem vyletěl z bytu a zmlátil ho víkem od popelnice. Chlap ztratil tak desetkrát víc zubů, než já, to mi věř."
"Sakra, vole, já tě miluju."
"A kdo je tvůj nový kámoš?" zeptal se Colin, a s otevřenou dlaní ukázal na Hanka. "My jsme se zatím nesetkali, že?"
Starší sympatizant mu okamžitě podal ruku. "Hank Isaac. Hledám... způsob, jak se zapojit. Do aktivismu. Vy... vy jste antifa?"
"Všichni jsme antifa," usmál se Colin, "všichni jsme antifašisté. Že ano?"
"Taktak, pravda," zazubil se příjemně Hank, "každopádně taky asi spolupracujete s místním XR."
"Jo, dostal jsem se k tomu přes kámošky. Jedna z nich je tady, Ruth."
Ruth nesměle podala Hankovi ruku, ale usmívala se při tom. "Nejsem taková extrovertka, jak působím v tom klipu."
"To je v pořádku, propána! Já míval jako mladý těžkou sociální anxietu," rozpovídal se hned Hank, "vyrůstal jsem s nediagnostikovaným ADHD a taky dyskalkulií, víte? Učitelé i spolužáci mi dávali zabrat... Byl jsem kvůli tomu plachý jak srna! Vy působíte sebejistě, mladá slečno. A ten filmek byl parádní!"
"Jak byste si zhruba představoval své zapojení do enviro aktivismu?" zeptal se ho Colin.
"No, nejlépe něco nenásilného..." zasmál se nervózně Hank.
"Což je všechno. Ale... spíš něco lokálního nebo víc cestování?"
"No, protože jsem byl celý život docela poslušný, našetřil jsem si dost peněz, takže by mi nevadilo na nějakou akci nebo demonstraci odletět třeba na druhý konec světa. Myslím to vážně."
"My teď shodou okolností něco plánujem," řekl suše Colin, "hlavně tady já a Ruth. Něco daleko za velkou louží."
"Wow. Vážně?"
"Jop. Bude to docela killer."
"Že bych se třeba přidal?" zachechtal se Hank. "Víte, velmi rád bych s něčím pomohl."
"Jestli mi na sebe dáte kontakt, Hanku, můžeme vás zapojit. Neděláme to s XRkem, vytvořili jsme takovou... novou skupinu," řekl Colin.
"Zní to zajímavě, i když jste mi moc neřekl," smál se Hank, "ale jo... klidně. Počkejte, nepamatuju si svoje číslo, opravdu nemám na čísla paměť... tak takhle hezky vytáhnu mobil, a najdu ho..."
"Debilové! Všichni jste debilové!" ozval se z rohu haly vysokým hlasem jakýsi mladý muž, vyholený dohola. Měl na sobě bílé tričko s tváří Donalda Trumpa, a ukazoval na všechny prostředníček. "Všichni byste tady chtěli nějaký komunismus! Copak nevíte, co se stalo v Sovětském svazu, kde ho vyzkoušeli? Kolik lidí tam umřelo? Jste banda idiotů, nic víc!"
Několik aktivistek se mu začalo smát. Mladík zrudl v obličeji naštváním.
"My chceme hlavně klimatickou spravedlnost, kámo. Jestli to pro tebe znamená to samé, co nějaký sovětský státní kapitalismus, který se nazýval tak, jak se nazýval, tak běž zpátky do školky," řekla mu aktivistka s ohnivě rudými vlasy a piercingem v nose.
"Hupkej za maminkou, chlapečku!" zvolala na něj další.
"Teplé kurvy! Zničíte všechno, co naši předkové v potu své práce vystavěli!" křičel na ně mladík.
"Hele, co to tady zaznělo za slova?! Ty seš nějakej homofob?!" zařval na něj Colin.
Mladík při pohledu na svalnatého pankáče div nahlas nepolkl. Každý, kdo na něj upínal zraky, uviděl v jeho očích strach.
"Co tady děláš? Seš heckler? Nemáš na práci nic lepšího? My tady hovoříme o budoucnosti světa, o nutnosti udělat nějakou změnu... ty si jí asi nepřeješ, co? Tak proč sem lezeš, vole?" zeptal se ho Colin.
Mladík chvíli koukal po stovkách obličejů, zdráhaje se na Colinova slova reagovat. Nakonec se odvážil jen k dalšímu: "Všichni jste debilové!" a utekl. Pár lidí se zasmálo, a v hale se opět začalo nahlas mluvit.
Colin náhle ucítil, že se někdo dotkl jeho paže. Byl to dotek jemný, učiněný ve snaze získat jeho pozornost. Mohutný pankáč se otočil, a příjemně se usmál. Dívala se na něj štíhlá blondýna, pěšinka uprostřed skalpu, černý kabát a boty s podpatky.
"Jste to vy, že?" zeptala se ho.
Colin se přestal usmívat a zvedl obočí. "Kdo mám podle vás být?"
Usmála se.
"Vy jste od nás ze Sacramenta? Nebo odkud mě znáte?"
"Vy jste ten antifák, co zmlátil ekofašouna."
Když to Colin uslyšel, zazubil se. A nahlas se zasmál. "Jop, sakra! Na to bych už skoro zapomněl. Do prdele, jak ten čas letí..."
"Dost jsme o vás četli. Já i můj přítel. Chtěli bychom se vás na něco zeptat."
"Vy jste Skotka?" zeptal se zmateně Colin.
"Přítel přijde za chvíli, právě jsem mu textla, že jsem vás našla. Jeden z důvodů, proč jsme vážili cestu sem, do Kalifornie, jste vy, pane Yarborough."
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.
Žádné komentáře:
Okomentovat