Další pracovní týden se nachýlil ke konci, a já tedy přispívám na svůj blog Obrázkem týdne! V poslední době jsem procházel letošními příspěvky do této rubriky, a drbal jsem si u toho svou všivou bradu, zamýšleje se nad tím, co jí v roce 2023 chybělo (rubrice, ne bradě). Myslím si, že letos v ní bylo víc paleoartu než fotografií a maleb současných živočichů, a tak to v tomto měsíci trochu zachraňuji. Mám pro vás již třetí obrázek ze současného světa v řadě. Tentokrát je to mistrovská fotografie Wadea a Robyn Hughesových, kteří dlouhá léta fotografují mořskou faunu, a zvláště jejich černobílé snímky největších oceánských obratlovců zaujímají lidi po celém světě! Tuto fotografii jsem stáhl z webu Dive Photo Guide. Jako někdo, kdo ve volném čase také fotí zvířata - byť ne samozřejmě kytovce - musím říct, že se mi strašně líbí ty sluneční paprsky ve vodě...
Popisek k obrázku: Osamocené mládě vorvaně obrovského (Physeter macrocephalus) čeká pod oceánskou hladinou na návrat své matky z temných hlubin. Když je takto ponecháno vlastnímu osudu, zatímco jeho opatrovatelka nahání obrovské krakatice, je nesmírně zranitelné. Měří jen několik metrů, a ani náhodou se ještě neblíží dospělosti; té dosáhne, až doroste délky kolem 8 až 9 metrů. A přestože od svého narození, kdy měřilo jen tolik co osobní automobil, totiž necelé čtyři metry, docela povyrostlo, pořád si na něj mohou dovolit všelijací velcí žraloci nebo kosatky. Zde, uprostřed Atlantského oceánu, je predátorů velrybích mláďat nemálo. Malý vorvaň však není příliš nervózní. Plave docela klidně, pomalu, občas zamáchá svým ocasem, aby se posunul vpřed, a dává pozor na své okolí. Seshora na něj slunko vysílá tisíce svých zlatých paprsků, jež na jeho hlavě, zádech a na ocasní ploutvi vytvářejí všelijaké proměnlivé obrazce. Jeho matka se nyní nachází v místech, kam tito zlatí vyslanci životodárné hvězdy již nedosahují - v místech, která tento drobek, pokud tedy přežije do dospělosti, jednoho dne začne navštěvovat též, a v nichž bude bojovat s obřími bezobratlými. Vorvaňům se anglicky říká "sperm whale", nikoliv podle jejich velké hlavy a zužujícího se zbytku těla, ale kvůli substanci zvané spermaceti, jež se nachází v jejich hlavách, a jež jim umožňuje echolokovat. Jsou to největší žijící predátoři na naší planetě; dospělci s délkou 16 metrů přerůstají poněkud dravější kosatky. Jsou vybaveni 20 až 26 páry až dvaceticentimetrových zubů, z nichž každý může vážit i jeden kilogram, a jimiž chytají a zabíjejí svou kořist v podobě krakatic. Fotografie byla pořízena Wadem Hughesem nedaleko pobřeží jednoho z Azorských ostrovů.
Já si prostě nemůžu pomoct, tato fotografie mi přijde bezvadná. Nejsem žádný velký fanoušek černobílé fotografie nebo černobílého filmu - na mě je to trošku moc stylistické, ale pokud se to někomu líbí, budiž - ovšem zde je naprosto na místě, že fotka vypadá tak, jak vypadá. V roce 2020 byla mimochodem kniha Looking for Whales s fotografiemi Wadea a Robyn Hughesových oceněna jako "Underwater Photography Book of the Year"; koupit ji můžete třeba na Amazonu (ano, vím, že Amazon je příšerný a vytváří ohavné pracovní podmínky, ale jen poukazuji na to, kde je k dostání).
Co vás čeká v příštích dnech? Jak víte, začal jsem s předem neohlášeným příběhem Plameňák, jehož první díl vyšel v pondělí - jedná se o pokračování Vřískotu v džungli a Ekofašouna, a zatím mne velmi baví jej psát! Doufám, že druhou kapitolu, jejíž vydání se blíží, si užijete, a že vám něco dá. Mimoto chystám velký projekt o asexualitě a asexuálním spektru, protože v neděli začíná další Ace Week (Asexual Awareness Week), takže se na celý týden tento blog promění v blog spíše sociologický s důrazem na asexuální identity a život lidí na ace spektru. Myslím, že by vás to mohlo zaujmout, a doplnit vaše znalosti o lidské rozmanitosti.
Po skončení Ace Weeku 2023 pak dokončím načatý projekt 6 vybraných druhů macroglossinů, jehož čtyři části už vyšly v tomto týdnu. Mám toho pro vás tedy dost, a budu rád, když se sem budete nadále vracet!
1 komentář:
Parádní.
Okomentovat