Abych řekl pravdu, přátelé, srdce mi dnes puklo žalem. Dan Jameson mi totiž s příšerně zahrubkovaným manuskriptem další části svého týdeníku poslal i vzkaz, ve kterém se psalo něco... hrozného. Nebudu to tu s Vámi sdílet, poněvadž to nebylo příliš slušné. Nejprve jsem byl samozřejmě naštvaný, ale pak mne ovládla lítost z toho, že můj pracovní vztah se správcem Dinosauřího parku končí. Když jsem tak četl, co pro Vás tentokrát napsal, došlo mi, že musí být strašně frustrovaný. Svědčí o tom každé slovo, které vybral. Pozaslzíte u této části také?
Návrat domů
Končím! Kašlu na Dinosauří park, kašlu na ně všechny! Kašlu na Olivera, na Charlese, na Tima, na jejich šílené kamarády, kteří si ze mně utahují, foukají na mě u oběda papírové kuličky, schválně mě všude vodí na mokrou podlahu, protože ví, že na ní vždycky uklouznu, a provokují masožravé dinosaury, aby na mě při krmení zaútočili! Minulý týden se mi nově přivezený Datousaurus dokonce vymočil na hlavu, a Oliverův kyselý drink mě donutil učinit nejpodstatnější rozhodnutí mého života. Podal jsem výpověď. Charles byl na mě v sobotu naštvaný. Práskl jsem mu s tím dokumentem před nos, když zase nic nedělal a pochrupoval s hlavou položenou v talíři salátu, ještě jednou jsem mu vynadal za všechny hrozné věci, co mi jako šéf v životě udělal, naposledy jsem si u něj postěžoval na Olivera a jeho drzost, a popřál jsem mu, ať je všechny na ostrově sežerou dinosauři, ať si pochutnají na jejich šťavnatých kýtách, ať jim zanesou výběhy hnojem tak, že to už nikdy nikdo neuklidí a každý se tam udusí strašným puchem, pak jsem odešel z jeho kanceláře, bouchl jsem dveřmi a omylem si jimi nechal zasáhnout palec, a šel jsem se sbalit. Poprvé po osmi letech jsem zpod postele vytáhl velký kufr, se kterým jsem na Tedův ostrov přijel v roce 2013. Otevřel jsem ho, a zase jsem musel nadávat. To, co bylo uvnitř, moc nevonělo. Zjistil jsem, že jsem tam před osmi lety nechal nedojezený oběd z letadla. Byla to rajská omáčka, nějaké zelí, možná i kus knedlíku nebo květák, to už jsem nepoznal. Fólie, která plastový talířek s hnijícím jídlem pokrývala, byla celá slizká. Už mi došlo, proč se mi posledních osm let tak špatně spalo. I když shnilé jídlo mělo takhle na vzduchu mnohem pronikavější zápach, už jsem ho v životě cítil - vlastně každou noc. A já si asi pět let myslel, že to byly moje nohy. Kdybych býval věděl, co tam opravdu tak smrdělo, nekupoval bych si tolik mýdla! Sbalil jsem, co se dalo, a zbytek jsem rozkopal ve vzteku. Nejhorší bylo rozloučit se s Dinem. Tenhle Leptoceratops byl nejlepším kamarádem, jakého jsem kdy v životě měl. Objímal jsem ho asi dvě hodiny a strašně jsem u toho brečel. Taky působil smutně, jako pes, který ví, že jeho páníček navždy odchází. Z hrdla se mu dral podivný zvuk, připomínající vytí. Jenom, když tohle píšu, znova brečím. A teď, o deset vteřin později mě zase strašně pálí oči. Hrozně mě pálí oči! Proč jsem si jenom po těch chilli brambůrcích neumyl ruce?! Problém byl v tom, že při odchodu ze stavení, které mi bylo osm let domovem, jsem opět narazil na Olivera. Byl vysmátý od ucha k uchu, a ptal se mě, kam jedu na dovolenou. Zařval jsem na něj, že na dovolenou nejedu, že jsem právě podal výpověď, a že za to může i on. Oliver se smál, a škádlil mě, že se určitě do pár týdnů vrátím. Měl jsem chuť vyskočit, zatočit se ve vzduchu, namířit k jeho obličeji svou nohu, a pokusit se zasáhnout ho do nosu, ale neudělal jsem to. Pospíchal jsem totiž na letiště. Ještě naposledy jsem si chtěl svůj příbytek vyfotit na mobil, s Dinem stojícím smutně za plotem, ale Oliver mi to překazil. Pořád tam stál a usmíval se na mě. Nenávidím ho! Ani vysněnou poslední fotku jsem si tu kvůli němu nemohl udělat! Když jsem dorazil na letiště, přímo jsem se srazil s Timem. Vylézal zrovna z letadla, které mě mělo přepravit z Tedova ostrova na Tongu. Omlouval se mi za srážku, a říkal, že je rád, že jsem ho zase nezalehl. Úplně jsem zrudl zlostí, ale tak nějak jsem ji v sobě zadržel, a s okouzlujícím úsměvem jsem mu řekl, že končím, a že se vracím do Anglie. On mi jen řekl, ať pozdravuju jeho rodný Cornwall, a zmizel. Pilot Richard pak zavřel dvířka letadla, a já si oddechl. Jakmile letadlo rozjel po ranveji, začal jsem zase řvát. Ptal se mě, proč tak křičím, a já na to řekl, že jsem něco zapomněl, a on na to řekl, že si to určitě koupím na Tonze, jestli je to něco důležitého, a já se bránil s tím, že se to nedá koupit, a že tu věc potřebuju, a že se pro ni musím vrátit, a tak jsem vyskočil z letadla, ještě když bylo na zemi, a utíkal jsem zpátky do svého domku. Vrazil jsem dovnitř a zamířil jsem na záchod. Vzpomněl jsem si totiž, že jsem si nesbalil toaletní papír. Dveře toalety však byly zamčené. Cloumal jsem s klikou a vykřikoval jsem, co je to zas za fór, jenže pak se z místnůstky ozval lidský hlas: "Obsazeno!" To už jsem zuřil. Chystal jsem se dveře vyrazit, abych se k toaleťáku dostal, jenže mě od toho odradilo asi patnáct lidí, kteří se náhle objevili za mými zády. Oliver do mého domku pozval pár svých nejlepších přátel, a udělali si v něm párty. Na lustru v ložnici zavěsili barevné stuhy, otevřeli si šampaňské a na hlavy si dali papírové čepičky s nápisem "The git's gone. Yay!" nebo tak nějak. Z toaletní místnůstky pak vylezl Ivan a dal mi ruličku papíru, pro který jsem se vrátil. Naposledy jsem s naštváním kopl do zdi, odkulhal jsem na letiště, nechal se seřvat Richardem, že jsem pro takovou malichernost ohrozil při výskoku z rozjetého letounu svůj život, a odletěl na Tongu. Na letišti v Nuku'alofa jsem skočil na let Singapore Airlines a zamířil do Aucklandu na Novém Zélandě, odkud jsem chtěl konečně přefrčet celý svět a vrátit se do deštivé Británie. Jenže i při tom letu nastaly problémy! Já prostě nechápu, proč se mi tohle pořád děje! Pořád nějaké šílenosti! No jsem snad úplný mentál, nebo co?! Seděl jsem v letadle vedle staré paní, asi nějaké Novozélanďanky, a ona mi pořád vykládala něco o prasečí moudrosti. První hodinu jsem to snášel. Druhou hodinu jsem u toho klapal zuby. Třetí hodinu jsem jí cvakal zuby do tváře. Čtvrtou hodinu jsem se plácal do tváří. Vykládala mi, že prasata jsou moc chytrá. Nikdy prý nepotkala prase, které by bylo hloupé. Přikyvoval jsem u toho, přemýšlel jsem o prasatech, o jejich inteligenci, a představoval si svůj dům v Anglii. Musel teď, po všech těch letech, vypadat jako chlívek. A v tu chvíli mi to došlo! Pořádně jsem se totiž nadechl nosem, a uvědomil jsem si, že něco se mnou nebylo v pořádku. Kromě toaletního papíru jsem si totiž zapomněl ještě něco - antiperspirant! Došlo mi, proč se na mě všechny ty mladé holky zepředu pořád otáčely. Nebylo to kvůli vřídku, co se mi ze stresu ráno vyrazil na čele. Bylo to kvůli tomu, že jsem měl úplně propocená podpaží. Zeptal jsem se té paní, jestli chytrým prasetem myslí mě, a ona na to řekla, že ano, a že je ráda, že jsem to konečně pochopil, a vytáhla z kabelky parfém. Pokusila se nastříkat mi ho na tričko, ale já jsem se jí bránil. Ten parfém byl hrozný. Osm let kazící se oběd z mého kufru voněl stoprocentně líp. S řevem jsem její ruku nadzvedl, a ona mi omylem parfémem navoněla obličej. V letadle se to začalo hodně smát, a já začal přemýšlet o tom, jestli se mi třeba v Dinosauřím parku nesmáli oprávněně, když jsem schopný takhle vyšilovat. Pár puberťáků jsem taky svým iritovaným výrazem pobavil na letišti v Aucklandu, kde jsem si na toaletách před zrcadlem seškrabával kůži z čela a čichal jsem k ní, abych zjistil, jestli ten parfém přestal působit. Ještě horší to bylo při posledním letu, z Aucklandu do Londýna. To už bylo v neděli. Když mi letuška donesla svačinu, já otevřel víko od krabičky a zabořil do nejzelenějšího špenátu, jaký jsem kdy viděl, lámavou plastovou vidličku (a ona se v tom zlomila asi na tisíc kousků, z nichž některé mě později při jídle začaly škrábat v krku, načež si lidi mysleli, že mám černý kašel, ale to není úplně nejdůležitější, to tady píšu jen tak na okraj, proto je to v závorkách, že jo), vyskočil z batohu, co jsem měl na klíně, podivný tvor. Cestující se vyděsili, a já se nasupil. Aniž bych to věděl, nesl se celou cestu z Tedova ostrova v mém batohu velký pravěký šváb. Létal po letadle, letušky se ho snažily zabít, a já se rozhodl špenátem zakrýt své emoce - tak jsem byl zoufalý.
To letadlo, kterým mě Richard přemístil na Tongu, si totiž předtím vypůjčil Tim a použil ho ke své přepravě na Isle of Die a zase zpátky do Dinosauřího parku. Až po návratu do Británie jsem z Oliverovy odporné SMSky na pozdrav vyčetl, že Tim přivezl deset křídových švábů druhu Manipulator modificaputis, nepříjemných příšerek vypadajících jako takový hybrid mezi švábem a kudlankou, a dlouhých asi 4,5 centimetru. Nevěřím ale tomu, že se mi do batohu jeden z těch švábů dostal náhodou. Určitě za to zas může Oliver! S Timem je přece velký kamarád, větší, než byl kdy se mnou. Dokážu si představit, jak proti mě v poslední den kuli pikle. Určitě se zavřeli do temného sklepa, vytáhli lahev vína a heroin, a brainstormovali, jak mi ještě mohou ublížit. Chudák hmyzák, teď musí chodit všude se mnou. Nosím ho v plastové krabičce všude, kam jdu. Je to můj jediný kamarád... poslední, který mi zbyl! Bože, to chilli v očích... ono se snad vyplaví! No, každopádně v pondělí jsem opustil hotel v centru Londýna a zajel jsem do Harlow, kde jsem měl před lety svou veterinární kliniku. I když jsem plánoval strávit tak příští tři čtyři měsíce cestováním po své rodné zemi, abych se zase přizpůsobil její kultuře a naučil se, jak se chovat v přítomnosti civilizovaných lidí, pomýšlel jsem na hledání nové práce, a tak nějak mě to pořád táhlo zpátky na veterinu. Jenže se ukázalo, že mou kliniku ovládl nějaký arogantní boreček s namakanýma rukama a piercingem ve rtech. Provázel mě budovou, říkal, co zbořil a co nového vybudoval, a já si najednou začal uvědomovat, proč jsem vlastně na začátku tu kliniku nepoznal, a proč jsem potřeboval Google Maps, abych se ujistil v tom, že jsem k ní skutečně dorazil. Všechnu moji práci zruinoval, tenhle Harry Stevens! Sedl jsem si ke zdi, která taky nebyla moje, a rozbrečel jsem se tam. Pár sester mě přišlo utěšit, dokonce mi přinesly papírové kapesníčky na vysmrkání. Hrozně jsem děkoval, jenže pak jsem si uvědomil, že jsem je všechny znal, že kdysi byly mými zaměstnankyněmi, a všiml jsem si, že mi ve skutečnosti na vysmrkání daly hnisem nasáklé ubrousky. Prý jimi utíraly nohu operovaného jehněte. V té noze byl zánět, a ony si dělaly srandu z toho, že se teď zánět nachází taky v mých očích a nosních dírkách. Možná i proto mě teď tak pálí ty oči. Zatvrdil jsem se v tom, že už mě na světě nic dobrého nečeká, vrátil jsem se ke klinice večer se zapáleným klackem, který mi dal bezdomovec v parku (říkal, že tím zaženu duchy minulosti) a zapálil jsem ji. Mé bývalé kolegyně ještě nestačily kliniku opustit, a plameny je sežehly. Poslouchal jsem jejich kvílení, mnul jsem si ruce a tančil jsem před hořící budovou. Někdo mě ale viděl při činu, zavolal policii, a ta mě odvezla na svou stanici. Upocený vousáč Freddy tam pak se mnou hrál hru na hodného a zlého poldu. Já hrál toho hodného, on toho zlého, a hrozil mi, že zašlápne mého švábího kamaráda. Po chvíli jsem to už nevydržel, vyskočil jsem a dal jsem mu ránu do hlavy tak silnou, že proletěl zdí, a celá stanice se sesypala... Ne, dobře, takhle to nebylo. Kliniku jsem nezapálil, nezatkla mě policie. Normálně jsem z kliniky odešel a řekl si, že si práci najdu jinde. V úterý a středu jsem chodil kolem Harlow, potkával v obchodech své staré kolegy, kteří se mi pořád smáli, a protože se ta jejich neskutečná drzost už nedala vydržet (pokaždé, jak se někdo zasmál, i když to nebyl můj bývalý kolega, ruply mi nervy a podupal jsem mu nohy), sedl jsem ve čtvrtek na vlak do Chichesteru, abych se od Harlow co nejvíc vzdálil, a tam jsem se jenom tak poflakoval. Byl jsem psychicky úplně na dně, chodil jsem do chichesterských obchoďáků a všem jsem ukazoval svého Manipulatora. Taky jsem lidi plácal po ramenou, vyplazoval na ně jazyk a rukama hrál dinosauří čelisti, které je měly sežrat. Většina návštěvníků obchodních domů na mě tak divně hleděla, ovšem jeden se ukázal být mající pochopení. Jmenoval se Dave, a byla to troska. Říkal mi, že mě viděl v televizi, když jsem v roce 2015 "s nějakým hezounem v expediční košili a dinosaurem se srpovitými drápy na zadních nohou přijel do Londýna". No jasně, tehdy jsem do Spojeného království zamířil s Oliverem. Ale že ho tenhle uklízeč musel popsat zrovna jako hezouna, to mě opravdu nakoplo! Nejsem snad nejkrásnější z celého Tedova ostrova já?! Nebo spíš... nebyl jsem?! Nebyl, teda... byl! Byl, ale je v to v minulém čase, protože už nejsem. Protože už nejsem jedním z nich, z těch darebáků, co mě vyhnali pryč! Na druhou stranu chápu, že ten ztroskotalý, opile znějící Dave mě hezounem nenazval. Než jsem začal psát tohle, koukal jsem na sebe v zrcadle. Pětatřicátník už nejsem. U všech koprolitů, co kdy paleontologové našli, vždyť je mi dvaačtyřicet! Jsem starouš! Ukradli mi v Dinosauřím parku osm let života! Začal jsem pro ně pracovat ve čtyřiatřiceti, a od té doby jsem zešedivěl, vyrýsovaly se mi na čele dvě nové vrásky, a mám divné kruhy pod očima! Já už nemůžu... To chilli tak strašně pálí. Strašně mi rudnou oči! Až tohle dopíšu, budu v breku pokračovat, a doufám, že se ubrečím k smrti!
Danova pošta: Kdybyste mi někdo poradil, co mám dělat... Něco mi chybí. Něco v mém životě není v pořádku, ale já nevím, co. A ne, nechybí mi Dinosauří park! Ne, a ne, a ne! Prostě ne! Skončil jsem, už se tam nevracím, kašlu na ně! Jenže něco tu chybí... něco, s čím jsem dlouho žil, něco, co mému životu dávalo smysl... a je to pryč! Tak co mám dělat?! Co mám, lidi, dělat?!
Proč mám jen takový pocit, že celá tato část Správce dinosauřího parku je voláním o pomoc? No, nemohu zaručit, že pro nás Dan napíše ještě nějaký zápisek. Ostatně se zdá, že je opravdu na dně. Budu ale trpělivě čekat, třeba se mi ještě ozve. Klidně bych byl schopen mu letos ještě jednou za krátký zápisek zaplatit... Zítra nicméně vyjde 4. část příběhu Prokletí rodiny Owenových!
Žádné komentáře:
Okomentovat