Tak jako dinosauři (ve francouzském originále La fin des dinosaures) s podtitulem Hromadná vymírání druhů a život na Zemi (Comment les grandes extinctions ont façonné le monde vivant) je kniha francouzského paleontologa Érica Buffetauta, vydaná ve Francii nakladatelstvím Libraire Arthème Fayard v roce 2003 a v českém překladu pak nakladatelstvími Dokořán a Argo v rámci jejich společné edice Aliter v roce 2005. Jedná se o publikaci zaměřenou na velké vymírání na hranici křída-terciér a rovněž tak na další masová vymírání, k nimž v historii mnohobuněčného života na naší planetě došlo celkem pětkrát, a rovněž tak na historii výzkumu velkých extinkčních událostí, na historii katastrofismu, uniformismu čili aktualismu a evolucionismu, a v neposlední řadě na zástupce a odpůrce těchto filozofií, jež v průběhu staletí tvarovali podobu oboru paleontologie. Cílem knihy Tak jako dinosauři je čtenáře blízce seznámit s fakty o oné nesmírně důležité události, jež život na Zemi potkala před 66 miliony let, a o dalších, do značné míry podobných událostech, které zásadně ovlivnily evoluci života. Představuje čtenářům okolnosti vzniku katastrofického myšlení v časech Georgese Cuviera, následného ústupu katastrofismu a nástupu uniformismu, proměny uniformistického myšlení až na jakési dogma pomalosti geologických procesů tvořících Zemi a návratu katastrofismu nikoliv v cuvierovské podobě, ale v podobě doplňující aktualismus a pasující k dynamičtějšímu pohledu na geologickou minulost Země a vývoj života (například k teorii přerušovaných rovnováh). Z přečtení této knihy bude těžit každý, koho zajímá historie vědy, zvláště pak historie paleontologie, geologie a evoluční biologie, ještě pak s důrazem na francouzské vědce. Autorovi se podařilo stručně shrnout nejdůležitější a nejvlivnější názory, které se mezi intelektuály rodily v ohledu na fosilie a na vymírání života. Detailně také čtenářům představuje objev Alvarezových učiněný na konci 70. let minulého století a důkazy pro pád mimozemského tělesa coby spouštěče hromadné extinkce před oněmi 66 miliony let. Éric Buffetaut patří mezi významné francouzské paleontology, a řadí se ke světovým odborníkům na vymírání na hranici K-T. Specializuje se na výzkum archosaurů, zvláště pak dinosaurů, a se svými kolegy popsal například rody Variraptor, Phuwiangosaurus, Ostafrikasaurus či Hatzegopteryx. Napsal řadu populárně naučných knih o paleontologii; v České republice mu kromě této publikace vyšla také kniha Od velkého třesku k člověku (1994).
Každý, kdo se seriózně zajímá o paleontologii, historii života a o přírodu vůbec, musel přinejmenším v určité fázi být fascinován masovými vymíráními, jež život na Zemi několikrát postihla. Kultura, ve které žijeme, přímo podněcuje fascinaci katastrofami. Nehody, velké exploze, apokalypsy, drsné zániky... Vliv měla pochopitelně i na to, jak zobrazují hromadná vymírání života tvůrci dokumentárních a naučných pořadů. A to poslední masové vymírání, během něhož z naší planety zmizeli neptačí dinosauři, pterosauři, gigantičtí mořští plazi a amoniti, bylo též již několikrát zrekonstruováno v televizních dokumentech jako temná, děsivá a krutá událost, nejlépe s apokalyptickým komentářem a se smrtí a novým začátkem coby ústředními tématy. Vždyť si vzpomeňme na snímek Poslední dny dinosaurů (The Last Day of the Dinosaurs) z roku 2010. Faktický stav přírodního světa je od těchto silně zabarvených depikcí odproštěn; jak nás naučil Charles Darwin, vymírání je zkrátka součástí evoluce. A to platí i o velkých vymíráních. Ovšem jen málokdo dokáže odolat lákavým představám strašlivého, hrůzného kataklyzmatu, a snad úplně nemožné je necítit se až neskutečně malým, když si člověk uvědomí, že bez kterékoli z těch velkých extinkcí v historii Země by tu nikdy sám nebyl. Kdyby neptačí dinosaury na konci křídy nepotkala ona náhodná událost, dále by se jim dařilo, a byli by to spíše oni, kdo by i po dalších šestašedesáti milionech roků dominoval naší planetě; savci by na tom byli docela jinak, a nic ani vzdáleně podobného pětiprstým chlupáčům s dopředu směřujícíma očima či třeba chápavými ocasy by se nemuselo vyvinout. Pamatuji si, když jsem jako malý poprvé viděl závěrečnou scénu 6. epizody Putování s dinosaury; jak fascinován jsem byl obrazem rychle postupující tlakové vlny, jež se za zvuků polapených a nesmírně vyděšených dinosaurů blížila k dvojici malých rexíků, postávajících u mrtvoly své matky. Ani naturalistická depikce počátků vymírání na hranici K-T v Putování s dinosaury se nevzdala katastrofického ducha; poté, co smršť žhavých úlomků meteoritu posela zem, zazněla tragická ornithocheirova znělka ze 4. epizody, která ve mne v dětství vyvolávala pocit lítosti. Máme ve zvyku vypravovat si hromadná vymírání jako katastrofy. Je to oprávněné?
Kniha Tak jako dinosauři se mi dostala do rukou asi před desetiletím. Vzpomínám si, že jsem tehdy o ní chtěl napsat článek v rámci série Knihy o pravěku, ale nikdy jsem se k tomu nedostal. Pročetl jsem ji tehdy několikrát, ale musím přiznat, že už pěknou řádku let jsem ji znovu neotevřel (ne, že by na tom bylo něco špatně; pokud můj blog dlouhodobě sledujete, pak víte, že jsem jen za posledních třináct měsíců otevřel a od první do poslední strany přečetl jiných dvaatřicet titulů). S koncem minulého týdne, když jsem dočítal Dějiny planety Země, jsem si ale řekl, že se k publikaci Tak jako dinosauři vrátím. Od pondělí 27. července do neděle 2. srpna 2026 jsem si ji celou přečetl - pomalinku, bez pospíchání, a každou kapitolu jedním dechem. Je to brilantní kniha, a to zvláště z toho důvodu, že její velká část je věnována historii paleontologie a historii myšlenek spojených s vymíráním života v geologické minulosti Země. Najdou se čtenáři, kteří pojednání o historii vědy zrovna nemusí. Zajímá je, co se ví nyní, nebo v nejhorším co se vědělo třeba před dvěma desetiletími, ale nejeví příliš mnoho zájmu o "staré děduly", co před dvěma sty a více lety, v dobách, kdy se ještě ani nedaly absolutně datovat horniny a kdy mechanismus druhového vývoje byl zatím neodhalen, hypotetizovali o tom či onom, většinou limitováni dominantními ideologiemi (zvláště pak jednou náboženskou) a zpětně se jejich životní díla zdají až legrační. Ovšem mne skrze své sbírky esejí naučil Stephen Jay Gould, který je mimochodem v této knize několikrát zmíněn, že vědci minulosti nebyli "hloupí", a že má cenu se o vývoj vědeckého myšlení zajímat. Věda je totiž ovlivňována kulturou, politikou, ekonomikou a dalšími vlivy, které jí zamezují nebo naopak umožňují kráčet k lepšímu poznání našeho světa. Eric Buffetaut odvedl skvělou práci; předtím, než v této knize budete číst o vymírání před 66 miliony let, nastíní vám celou historii paleontologie a geologických filozofií, bez jejichž znalosti zkrátka nelze pochopit, v čem bylo zjištění Alvarezů o vrstvě iridia na hranici křídy a paleocénu tolik radikální. Kniha tak poskytuje cenný odrazový můstek i pro každého, kdo se začíná zajímat o filozofii a historii vědy.
Tato publikace má 199 stran, přičemž samotná textová část knihy (s občasnými obrazovými materiály) zabírá 188 stran. Je rozdělena na dvě části; první historicko-filozofickou, pojednávající o historii paleontologie a postupného uvědomování si, že mnohé druhy, jež na naší planetě v minulosti žily, vyhynuly; a druhou přírodovědnou, shrnující údaje o vymírání na hranici K-T, fakta o výzkumu této události, a o novém, "aktualistickém katastrofismu". První část, nesoucí název Záhada vymírání druhů, sestává z šesti kapitol: Fosílie, pozůstatky živých organismů; Mohou druhy zaniknout?; Vyhubené druhy a převraty zemské kůry; Vymírání, aktualismus a evoluce; Programovaná vymírání?; a Místo vymírání v neodarwinistické syntéze. Druhá část, pojmenovaná Návrat katastrof, je tvořena kapitolami 7 až 12: "Záhada" konce dinosaurů; Srážka: historie jednoho jevu; Odpor a pochybnosti; Scénář jednoho vymírání; Náhoda a diskontinuita; Další krize - další katastrofy?. Mimo tyto kapitoly se je v knize přítomna ještě čtyřstránková Předmluva a také závěr s titulem Historie plná katastrof doprovázených běsněním živlů?, v němž se autor dotýká tématu 6. velkého vymírání, způsobovaného lidskou činností. Ilustrací v knize není mnoho; pro příklad, na straně 179 se nacházejí kresby heteromorfního trilobita z křídy a trnitého trilobita ze siluru, na straně 106 se nachází rytina otištěná v roce 1895 ve francouzském časopise La Nature, na níž jihoamerický děsopták zabíjí hadrosaura (Edouard Trouessart se tehdy domníval, že jihoameričtí phorusrhacidi žili spolu s dinosaury, a že pomohli zapříčinit jejich vyhubení), a na straně 34 se nachází kresba Buffonem popsané stoličky mastodonta. Ilustrací je však v knize poněkud více. Před Rejstříkem se pak na straně 196 nachází geologická tabulka s vyznačenou pěticí hromadných vymírání. Ještě uvedu, že výtečná malba na přední obálce této knihy je dílem významného českého malíře pravěku Jana Sováka, který bohužel zesnul ve věku 72 let loni v dubnu, a který proslul mj. jako ilustrátor Crichtonova Jurského parku.
Jméno Georgese Cuviera je snad nejčastěji opakovaným jménem celé knihy. Není se třeba divit, proč. Na počátku 19. století snad nebylo člověka, který by více ovlivnil přírodní vědy. Jak doktor Buffetaut uvádí v Předmluvě: "Před sotva více než 200 lety Georges Cuvier ohromil laickou veřejnost i odborníky tvrzením, že v dávných dobách žilo mnoho živočišných druhů, které vymřely a zbyly po nich jen zkameněliny. ... Skutečnost, že druhy mohou vymírat, vnímáme dnes jako běžnou záležitost, emoce v nás vyvolá nanejvýš vědomí, že zánik hrozí i tak sympatickým zvířatům, jako je panda či velryba. Druhy zanikají stejně jako civilizace. Toto tvrzení nám může připadat poněkud banální, ale v době, kdy žil Cuvier, bylo vskutku revoluční." Od Cuvierova katastrofismu se pak autor dostává k následnému důrazů přírodovědců "na kontinuitu vývoje než na přetržitost", a to v důsledku lyellovského uniformitarismu a darwinovského evolucionismu, a pak k jakémusi "návratu katastrofismu" v důsledku zjištění o vymírání dinosaurů; o něm ovšem autor jasně a správně uvádí, že "dnešní katastrofismus není teorie vytvořená Georgesem Cuvierem, a tím méně teorie jeho následovníků." Ovšem měl-li podle něj Cuvier v něčem pravdu, pak v tom, že velké krize mající vliv na živou přírodu určují její vývoj. Pochopitelně to není úplně doslovné tvrzení; Cuvier vlastně vůbec nebyl o evoluci života přesvědčen, a věřil v neměnnost druhů. Byl to starý křesťanský esencialista, který věřil, že každý druh měl v přírodě "své místo" dané božím stvořitelem. Nepochybně to byl náboženský dogmatik, ale jak později v této knize doktor Buffetaut vysvětluje, dobře známé tvrzení, podle něhož byl Cuvier motivován biblí (a zvláště biblickou potopou) pro sestavení svých katastrofických myšlenek, je mýtem.
První část, Záhada vymírání druhů, začíná kapitolou Fosílie, pozůstatky živých organismů. Pojednává o samém počátku výzkumu zkamenělin. Doktor Buffetaut vysvětluje, odkud se vzal termín fosilie (z latinského fodere, v překladu "vykopávat"), a jak tehdy, v 17. a 18. století, byla v západním světě vnímána "dávná minulost". Zmiňuje vliv biblické genealogie na první pokusy o datování stáří Země, tudíž se samozřejmě dostává k anglikánskému archiváři Jamesi Ussherovi, který v roce 1654 usoudil, že křesťanský bůh stvořil svět v jedno náhodné pondělí v roce 4004 před naším letopočtem (jak jednou zažertoval můj oblíbený komiksový spisovatel Alan Moore, "asi tak v devět ráno", když už byl probraný). Fosilie byly tehdy považovány za ostatky živočichů, kteří nepřežili biblickou potopu (včetně lidí, vzpomeňme si na Scheuchzerova velemloka, původně pojmenovaného Homo diluvii testis; mimochodem, byl to Cuvier, kdo lidského "svědka potopy" zabil, když jej správně překlasifikoval na velemloka), ač někteří se to této myšlence vzpírali; z těchto řad jmenuje doktor Buffetaut jistého velikána Leonarda da Vinciho, který se už koncem 15. století opíral "o důkladná pozorování v terénu, jež odhalila, že fosilní schránky nevykazují známky jediné náhlé události, ale naopak se vyskytují v několika vrstvách pohoří a jsou rozloženy v podstatě stejně jako někde na pobřeží." Postupně se autor dostává k irským veledaňkům, tedy k rodu Megaloceros, které v 17. století zkoumal Thomas Molyneux na základě lebek z rašeliniště v irském hrabství Meath. Právě v souvislosti s ním se začínalo hovořit o lokálním vyhynutí, což zvláště v Irsku a ve Spojeném království nebyl nějaký těžko uvěřitelný koncept - vždyť Briti sami dobře věděli, že ve své zemi vyhubili vlky, rysy a medvědy. Ovšem myšlenka naprostého vyhynutí nějakého druhu nebyla tehdejším učencům po chuti. Nechtěli věřit, že by křesťanský bůh stvořitel nějaké své hovádko dalekovsky exterminoval. Předtím, než se stal prezidentem USA, byl Thomas Jefferson, velký zájemce o fosilie, přesvědčen o přežití mamutů a mastodontů na neprobádaném divokém západě. Cuvier těmto myšlenkám zasadil úder: "V knize Rozpravy o převratech kůry zemské, jež poprvé vyšla v roce 1812, zasvětil Georges Cuvier mnoho stránek tomu, aby dokázal, že všichni velcí suchozemští živočichové jsou už známi, a to po celém světě, a je tudíž mizivá šance, že by byli objeveni nějací živí zástupci fosilních druhů, které on sám popisuje." Pravda je, že od té doby ještě pár velkých zvířat objeveno bylo - autor zde sám zmiňuje okapiho nebo gorilu - ale "v zásadě však měl pravdu Cuvier a Jefferson se mýlil: drtivá většina fosilních druhů už v současném světě nemá živé zástupce."
Na tuto myšlenku přímo navazuje druhá kapitola, Mohou druhy zaniknout?, jež začíná slavnými slovy Roberta Hooka, který jasně díky pozorování mikroskopem určil fosilie jako zkamenělé ostatky zvířat a rostlin, vyřečenými již v roce 1668: "Prozatím považujme za skutečný a pravdivý předpoklad, že v minulých obdobích světa existovaly různé druhy tvorů, které jsou nyní zcela ztraceny a žádný z nich nepřežil nikde na Zemi." Ten už dokonce uvažoval o tom, že "k utváření nových druhů mohly přispět změny prostředí". Od Hooka přechází doktor Buffetaut k Georgesi Louisi Leclercovi, hraběti de Buffon, který obdobně "nepochyboval o tom, že Země má svou historii a že fosílie jsou skutečně jakési 'památníky přírody', jež mohou pomoci při rekonstruování jejích dějin." Buffon podle něj o úplném zániku některých druhů uvažoval již v roce 1749. Autor zmiňuje, jak znepokojující byly pro spoustu lidí oné doby nálezy mamutích kostí ze Sibiře a ze Severní Ameriky (na rozdíl od alpských nálezů je už nešlo vysvětlovat jako "pozůstatky Hannibalových slonů"), a někteří, třeba puritánský křesťanský kazatel Cotton Mather, který byl mimochodem v americkém Salemu zodpovědný za pálení odvážných žen považovaných za "čarodějnice", odmítali uvěřit tomu, že by mělo jít o ostatky chobotnatců; podle Mathera třeba jeden velký zub nalezený v rašeliništi musel patřit obrovskému člověku, opět považovanému za "oběť potopy světa". Doktor Buffetaut se vrací ke konceptu vyhynutí a k příkladům vyhynutí, jež v 18. století byla učeným lidem dobře známá - vyhlazení dronte mauricijského lidmi. Zmiňuje se také o Buffonově odporu k míšení teologie s fyzikou, což byla zásada, kterou zanesl do svého veledíla Histoire naturelle, a kvůli které měl pak problémy s církevními papaláši. Postupně se již také čtenáři začnou dočítat o prvních úvahách o větším stáří planety, než jak ji diktovala jistá vlivná kniha napsaná o tisíce let dříve v blízkovýchodní poušti; například "Buffon uvedl, že naše planeta potřebovala asi 75 000 let k dosažení své současné teploty." Kapitola končí pokusem o roztřídění fosilií učiněným Johannem Friedrichem Blumenbachem v roce 1799; svého času to byl systém pokrokový, ale je také pln omezení.
Žádné komentáře:
Okomentovat