A máme to tu! Minulý týden jsem slíbil, že mám pro Vás malé překvapení - a tím je Halloweenský speciál Správce dinosauřího parku! Místo Obrázku týdne Vám tedy tento pátek předkládám nejnovější zápisek Dana Jamesona, člověka s tou nejneuvěřitelnější prací na světě! Nakonec se nám podařilo vyjednat nový kontrakt, který mi umožnil poprosit Dana alespoň o jeden další zápisek tento rok... Nyní se pohodlně usaďte, a zjistěte, co bylo v posledních dnech obsahem Danova mozku...
Strašidelné dýně a děsiví dinosauři
To byl zas týden. Když pominu, že ještě musím psát tenhle zápisek, protože mi za to někdo nabídl extra peníze, a plýtvám tady svůj cenný volný čas, kterého jako už opravdu moc nemám, tak jsem z 95 % vyčerpaný, a nikoho to očividně nezajímá! Minulý víkend byl ještě pohodlný, každý den jsem měl před spánkem tak tři hodiny, abych se navečeřel, vyčistil si zuby, nakrmil Dina, prošel se po zahrádce za mým skromným příbytkem, a přečetl si na internetu zprávy o dění ve světě, od kterého jsem izolovaný. Ale jak začal nový týden, všechno se začalo sypat. V pondělí jsem uklouzl na mokré podlaze, v úterý jsem uklouzl na banánové slupce, ve středu jsem uklouzl na dinosauřím bobku, ve čtvrtek jsem uklouzl na dvou dinosauřích bobcích, a ještě se bojím, co zažiju dnes! Od konce léta nepřijal Charles žádné nové lidi, protože prý ve světě není bezpečno. Říká, že kdyby přijal nové pracovníky, mohli by sem zatáhnout tu nebezpečnou nemoc, a to Charles rozhodně nechce. Tedův ostrov je teď zřejmě nejbezpečnějším místem na světě, není tu ani jeden nakažený. Na druhou stranu, když se nad tím tak zamyslím, říkám si, že to vlastně úplně tak bezpečné místo není. Něco takového asi projíždělo hlavou veterináře Joela, který minulý týden při vyšetřování Erythrosucha Erica omylem spadl za ohradu jeho výběhu, a skončil s hlavou v jeho čelistech. Byl jsem tam, viděl jsem tu spoustu krve, úlomky lebečních kostí povalující se po zemi, Joelovu rozkousanou převislou kůži atakdále. Přesvědčilo mě to, že Eric se ještě pořád neuklidnil, ani po všech těch letech, které v parku poklidně žil. Ještě štěstí, že Joelova rodina to pochopila, nechala si vyplatit ztráty - nějak nechápu, proč se jeho děti tak zvláštně usmívaly, když jim Charles přes Skype řekl, kolik jim za úmrtí tatínka dá - a o víkendu nás neotravovala. Nejvíc mě ale štve, co se v Dinosauřím parku děje v posledních několika dnech. Všichni se tu zbláznili! Přecvaklo jim! V uličkách mezi domky pracovníků jsou samé halloweenské dýně se svými strašidelnými úsměvy. Někdy, když se domů vracím pozdě večer, za tmy, křičím strachy při pohledu na ty hrozivé výjevy! Nejhorší to bylo včera večer. Procházel jsem kolem stavení mého nového souseda, Oisina z Irska, když tu náhle jsem spatřil ohromnou dýni se zubatým úsměvem, masivním obočím a drobnýma svítivýma očkama, jak si tak hezky seděla na parapetu jeho okna! Myslel jsem v tu dobu na jahodovou zmrzlinu, kterou jsem si chtěl po dlouhém dnu stráveném těžkou prací v trusem zaneseném Othnieliím výběhu dát, abych zapomněl na všechny ty hrůzy, které jsem já a mé boty v tom výběhu zažili, a najednou mě z přemýšlení na tak krásné sladké věci vytrhne taková zrůdnost! Moje pištění prý probudilo asi tak sto dvacet pracovníků parku. Oisin vyběhl ven v tílku a trenkách a ustaraně se ptal, co se stalo. A já na něj řval, že mě vyděsila ta jeho dýně, a on se začal řehtat, a dělal si ze mě srandu, a já pištěl a křičel, a pokoušel jsem se mlátit ho do ramene, jenže on mi chytil ruku, a držel ji na jednom místě, a tou druhou se popadal za břicho, a pak se objevili ostatní obyvatelé uličky, a když slyšeli, jak pořád řvu o té dýni, taky se začali chechtat, a bylo to prostě otřesné, a já jsem se cítil tak ztrapněný, že jsem po návratu do svého domku popadl tu krabici se zmrzlinou a praštil jsem s ní o zem, a ona se vysypala na podlahu, což byla taková strašná škoda! Promiňte... O tomhle jsem se tady neměl rozepisovat. Cítím se teď ještě trapněji kvůli tomu, že víte, jaký je můj život. Ještě že mám po ruce tenhle vějíř, jehož ovíváním se můžu uklidnit... ale zajímalo by mě, proč je pokrytý Dinovými slinami... jedna mi teď prskla do oka... krucinál. Halloweenské dýně jsou všude. Dnes ráno jsem si přivstal, a šel jsem nakrmit naše Hyporhiny, ty malé hrabavé šupinaté plazy, které Oliver přivezl na konci srpna. Procházím kolem terária obřích želv Testudo atlas, a co zase nevidím! Halloweenská dýně přímo v jejich teráriu! Chvíli jsem se tam rozčiloval, na místě jsem dupal do země, pomalinku si plácal pěstmi do tváří a nahlas jsem se sám sebe ptal, co to má jako znamenat, než se za mnou objevil Tim, a když náhle promluvil, vyskočil jsem do vzduchu takovým polekáním, že byste se asi rozbrečeli. Tim se marně pokoušel zastavit své řehtání. Nicméně řekl mi, že tu dýni dal želvám dnes ráno jako takový malý halloweenský dárek. Ptal jsem se ho, jak je to jako dárek, a on mi odpověděl, že dýně je přece zelenina, tykev obecná, rostlina, a tedy potrava pro zvířata. Až v tu chvíli jsem to pochopil, a celý jsem zrudl. Pokrčil jsem čelo a obočí, vycenil jsem zuby, pokýval hlavou, a s tímhle výrazem jsem se radši od Tima, usmívajícího se od ucha k uchu, vzdálil. Před teráriem Hyporhin zase byly na stolku naskládané figurky čarodějnic, duchů a usmívající se dýně z papíru, a já už jenom funěl. Víte, jako malý jsem Halloween slavil rád, ale život v Dinosauřím parku mě naučil tenhle svátek nenávidět. Zvlášť když ho využívá můj starý přítel Oliver k tomu, aby mě děsil víc, než kdokoliv z výše zmíněných lidských exemplářů! Ale o tom později. Ve středu po druhé hodině odpolední jsem zažil něco velmi nepříjemného. Po skončení oběda jsem se odebral do veřejných záchodů v hlavní budově, a zavřel jsem se v kabince. Otevřel jsem mísu, a zděsil jsem se. Při pohledu na to, co v ní bylo, se mi stáhly břišní svaly. Cítil jsem třes ve svých rukou. Dokonce se mi i zrychlil tep. Pomýšlel jsem na to, co by bylo, kdybych si toho nevšiml, a pokračoval bych ve svém businessu. V průzračně čisté vodě uvnitř toaletní mísy se totiž kroutil náš had Najash, pěkná zubatá, beznohá potvůrka, kterou Oliver z Isle of Die přivezl minulý rok. Musel se do záchoda dostat potrubím. Nevěděl jsem, jak se mu to podařilo, a vlastně mi to bylo docela jedno, protože mě pořád děsila představa, co by se stalo, kdyby mě kousl. Ehm... všechny vtipy stranou. Už se párkrát stalo, třeba v jihovýchodní Asii, že někdo šel na záchod, nevěděl o hadovi, který tam někde číhal, a to, co následovalo, bylo opravdu strašné. A z toho si nechci dělat srandu. No, nicméně, muselo se to řešit. Vydal jsem se do hlavní chodby, a tam jsem potkal Olivera. Usmíval se na mě a ptal se, proč jsem tak bledý, a tak jsem mu se vší vážností vysvětlil, co jsem našel na záchodech. Oliver jako správný akční dobrodruh vtrhl do místnosti s toaletami, zamířil do kabinky, a bez přemýšlení Najashe z mísy vytáhl za ocas. Mísu zavřel, položil hada na podlahu, a uskakoval před jeho bleskurychlými výpady. Já mezitím zamířil pro nějaké speciální vybavení. Ze skříně na konci chodby jsem vytáhl pytel na hady, a dřív, než se Oliver nadál, byl jsem po jeho boku, a had byl odchycen. Oliver mi poděkoval za adrenalinový zážitek, sdělil mi, že už dlouho před hadími výpady neuskakoval, a že si rád procvičil své reakce, a zase zmizel. Mou prací pak bylo hada donést do jeho domova a zjistit, kde byla závada. Za mechem v levé části terária byl otvor, jímž Najash unikl. Stačila trocha malty, a byl zakrytý.
Večer mi Oliver poslal e-mail plný smajlíků, zase mi děkoval, a nabídl mi, že mě na malé jachtě vezme na Fidži, a že si tam dáme nějaký zákusek. Dokonce mi poslal i fotky restaurace, do které mě chtěl pozvat. Byla to nějaká Restaurace Supr Tele, Tele Mele, Eldorádo nebo tak nějak. Bylo to od něj moc milé, ale já musel odmítnout. Sdělil jsem mu, že mám moc práce, a že to jistě pochopí. Ach... Oliver se nudí. Na Isle of Die nebyl už skoro dva měsíce. Od té doby, co se vyřešila celá ta věc s Puškovovým parkem, a všechna zvířata byla převezena do divočiny Isle of Die, tedy kromě pár dinosaurů, jež nemohli být do divočiny vypuštěni, a jejich jedinou nadějí pro dobrý život bylo zabydlet se v našem parku, vůbec Isle of Die nenavštívil! Proto bych se na něj asi neměl tolik zlobit. Vymýšlí samé šílenosti, aby se zabavil. Ale to, co mi udělal včera večer, tedy ve čtvrtek, už fakt překročilo všechny hranice! Zašel za mnou domů, zase mi děkoval za středeční adrenalinový zážitek na WC, a přinesl mi dárek. Nemohl jsem se dočkat, až ho otevřu. Jenže pod víkem krabice, kterou mi vtlačil do ruky, nebylo to, co jsem čekal! Byla tam halloweenská dýně. Už zase! A vychrlila na mě oheň. V jejím vnitřku byl totiž umístěn zapalovač s jakýmsi časovačem. Když čas odtikal, dýně vydechovala plameny. Tentokrát jsem se polekal tak moc, že jsem skočil asi tak tři metry do výšky, bouchl se hlavou o strop, krabici s dýní jsem upustil, a ona zapálila mou dřevěnou podlahu! Mou milovanou dřevěnou podlahu! V tu chvíli už se zděsil i Oliver. Nebyl úplně nadšený z toho, co mému příbytku právě provedl. Snažil se vlastním chodidlem oheň uhasit, ale nešlo to. Brzy chytla i jeho proděravělá ponožka. Dino byl celý vyplašený, a odběhl do ložnice. Naštěstí jsem popadl hasičský přístroj, kterých na chodbě pro případ nouze schovaných hned sedm, a plameny i Oliverovu ponožku, odhozenou na podlahu, jsem pokryl hasební pěnou. Oliverovi jsem pak nadával do shnilých borových šišek, retardovaných sliznatek a trolotrilobitů. Měl by se mi za to všechno omluvit, fracek jeden drzá! Ale znáte Olivera, stejně jako každý malý dareba, neumí se omluvit. Má dvacet let do důchodu, a chová se jako drzý předškolák, který se při výprasku jen usmívá a plánuje další destrukci... Dobrá, přeháním to, ale ten příběh o hořící podlaze a dýni vystřelující plameny jsem si opravdu nevymyslel! Oliverovo jednání mě urazilo, a já se rozhodl, že ho už nikdy nepozvu k sobě domů. Pche! A jestli dnes nebo zítra večer přijde se slovy "Trick or treat", vezmu na něj koště, a postarám se o to, aby si po následném vypelichání musel úplně vyholit hlavu, jinak bude vypadat jako otrhaný papouch. To vlastně platí o kterémkoliv pracovníkovi parku, jenž se mne o večerech příštích dnů pokusí otravovat. Co se vážných situací týče, ty případy s Erythrosuchem Ericem a Najashem nebyly jedinými incidenty, k nimž v poslední době došlo. V úterý po páté hodině ranní utekli ze svého výběhu naši tři Troodoni. Rangeři se při jejich nahánění pořádně zapotili, a s pomocí vrtulníku je museli zahnat na kraj zeleného parčíku ve středu ostrova. Až tam se jim podařilo zasáhnout je všechny během asi dvou minut uspávacími šipkami. Troodoni dokáží být nebezpeční, jen si představte, co by bylo, kdyby se k někomu vloupali domů. Ten člověk by asi zaplatil svým životem, a stal by se jejich krmením... Dinosauří park je v období kolem Halloweenu opravdu šílený. I přes všechny ty strašlivé věci, k nimž došlo, a jež mne traumatizovaly na zbytek života, je to však můj domov, a já bych práci jeho správce nevyměnil za nic na světě!
Danova pošta: Tak to bylo několik bláznivých příběhů týkajících se Hallodinu. A ne, můj pátečník není zpátky, tohle byl jenom malý speciál. Proč mi do Prčic nemůže autor tohoto webu dát aspoň roční pauzu, abych načerpal nové energie, nového, originálního humoru, a trochu se taky vydýchal?! Každopádně mi bylo potěšením sdílet s Vámi tyto neuvěřitelné příhody. Snad se zase někdy uvidíme...
A to je od Dana vše. Příští týden očekávejte další Obrázek týdne. Zítra vyjde pátá část příběhu Cryptid Hunters Dark, a poté možná napíši o velmi zajímavém dokumentu, který jsem nedávno zhlédl!
Žádné komentáře:
Okomentovat