Dosud největší letošní projekt o prehistorické zvířeně pokračuje! Už se nemohu dočkat, až Vás seznámím s jedním z mých nejoblíbenějších pravěkých letounů...
Druh: Desmodus draculae,
Období: pleistocén až holocén, před 2,5 milionu až 300 lety,
Území: Střední a Jižní Amerika.
Do podčeledi Desmodontinae, česky nazývané upíři, patří tři rody hematofágních netopýrů, výhradně se živících krví ostatních endotermních živočichů a vyskytujících se na západní polokouli. Těmito rody jsou Diaemus, zahrnující jediný, v současnosti se vyskytující druh D. youngi; Diphylla, jež je též monotypickým rodem (druh D. ecaudata); a konečně Desmodus, po kterém celá podčeleď nese jméno. Ten též zahrnuje jediný živoucí druh, a tím je D. rotundus, upír obecný. Zároveň jsou ovšem známy čtyři druhy upírů patřících do tohoto rodu, které již vyhynuly. Desmodus draculae je zřejmě nejzajímavějším z nich. Jednalo se o největšího zástupce podčeledi Desmodontinae, který kdy žil. Rozpětí křídel tohoto obřího upíra činilo 50 centimetrů, přičemž vážil 60 gramů. Jen pro srovnání, jeho současný bratránek upír obecný má rozpětí křídel 18 centimetrů a jeho tělesná hmotnost se pohybuje mezi 25 až 40 gramy. Celkově byl tedy D. draculae o 30 % větší než D. rotundus. Tak velký krvežravec musel nahánět strach, ostatně proto mu dal v roce 1988 G. S. Morgan, autor popisu, druhové jméno draculae na počest Hraběte Drákuly, postavy z gothické horrorové knihy irského autora Brama Stokera z roku 1897. První kdy nalezená fosilie tohoto druhu byla odkryta v jeskyních národního parku Cueva del Guácharo na severu Venezuely doktorem Omarem J. Linaresem již v roce 1965. Linares samotný o tři roky později ve vědecké literatuře zmínil možnost, že objevená lebka mohla patřit jakémusi vyhynulému druhu rodu Desmodus. Od té doby bylo nalezeno mnohem více pozůstatků velkých prehistorických upírů, a to nejen ve Venezuele, ale i v ostatních zemích Latinské Ameriky. Nejsevernějším bodem výskytu upíra druhu D. desmodus bylo území Mexika, naopak nejjižnějším Argentina. Další zkameněliny byly nalezeny v jeskyních v Belizi, Ekvádoru, Brazílii a Bolívii. Je pravděpodobné, že žil i na území Guyany, Surinamu a Francouzské Guyany. Nutno podotknout, že upír obecný má obdobný, ne-li stejný areál rozšíření. Lebka tohoto netopýra měřila okolo 31,2 milimetrů, a jeho pažní kost 50 milimetrů (humerus upíra obecného má délku 30 až 40 milimetrů). Typický byl pro něj nahoru obrácený čenich. Jeho stoličky byly redukované, naopak řezáky, sloužící k protrhnutí kůže hostitele, měl velké a ostré. Desmodus draculae byl tak obrovský z jednoho prostého důvodu; živil se krví velkých pleistocénních savců, kupříkladu amerických velbloudů, viskačí, kapybar, tapírů a jelenovitých, z nichž mnozí byli v pleistocénu mnohem větší než jejich dnešní příbuzní. Obecně je známo, že nárůst velikosti kořisti má za následek nárůst velikosti predátorů, a hematofágové nejsou výjimkou. Dokonce se vynořily spekulace o tom, že D. desmodus se mohl živit i krví velkých ptáků z čeledi Teratornithidae, jakými byly rody Cathartornis či Aiolornis. Vzhledem k tomu, že mnozí supi však své končetiny, kde mají hematofágové potenciálně nejlepší přístup ke krvi, pokrývají trusem, nejeví se to jako stoprocentně možné scenário. Důvodem, proč tento obří upír nakonec vyhynul, bylo zřejmě vymírání velkých býložravých savců, na nichž jeho existence závisela, na konci pleistocénní epochy. Jeho vymření tedy mohlo mít stejnou příčinu, jako vyhynutí šavlozubých kočkovitých šelem či pravlků. Podle některých odborníků nebyl Desmodus draculae schopen přizpůsobit se k požírání krve menší kořisti. I tak je však vymření upíra s půlmetrovým rozpětím křídel velkou záhadou. Fosilní záznam dokazuje, že přinejmenším některé poměrně izolované populace přežily do holocénu, a největší záhadu pak představuje špičák upíra, nalezený v sedimentech argentinské provincie Buenos Aires datujících se do doby 300 let před začátkem našeho letopočtu. Vzhledem k velikosti špičáku a stoprocentní pravděpodobnosti, že se jednalo o zub netopýra, lze předpokládat, že skutečně jde o pozůstatek tohoto druhu. O tomto neuvěřitelném zjištění publikovali argentinští paleontologové studii v roce 2000 v žurnále Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. Pokud však Desmodus draculae s koncem doby ledové nevyhynul, a neztratil se ani jeden či dva tisíce let po ní, mohla se setkání s ním promítnout do kultur starých civilizací. Někteří zastávají názor, že právě tento obří upír byl inspirací pro mayského boha Camazotze ("netopýra smrti"). Mezi lidmi kmene Mura z brazilského státu Amazonas se dodnes tradují příběhy o tajemném tvorovi zvaném Coera, který by měl být krvežravým netopýrem velikosti supa. Je pravděpodobné, že jejich předkové se před několika tisíciletími s upírem druhu Desmodus draculae setkali.
Rekonstrukce upírů druhu Desmodus draculae, hodujících na krvi spícího tapíra jihoamerického (Tapirus terrestris)
Současný upír obecný (Desmodus rotundus)
Tento projekt bude pokračovat...
Žádné komentáře:
Okomentovat