Sám v australské buši-část 1.

Včera jsem začal s Příběhem dravce Jane, dnes pro změnu napíši první část dalšího slíbeného příběhu, a tím je Sám v australské buši. Také jsem se na psaní tohoto vyprávění moc těšil, tak uvidíme... Snad se Vám bude líbit.

SÁM V AUSTRALSKÉ BUŠI-ČÁST PRVNÍ:

Obloha se zatáhla a začal foukat chladný vítr. Jaká to byla změna oproti předchozímu týdnu, kdy slunce pálilo a teplota stoupla na více než 35°C! Bylo teprve ráno a bylo jasné, že během dne zaprší. Queenslandské město Beerwah bylo toho dne neskutečně klidné. Auta se v ulicích neštosovala kvůli dopravním zácpám, jako obvykle, skupinka mladých pošťáků roznesla všechny letáky a dopisy včas a děti seděly ve školních lavicích, připraveny na vyučování. V jednom z bytů vysokého domu netrpělivě pobíhal jeden muž. Zrovna si balil věci na výpravu, o které vždy v životě snil. Byl to Ken Smith, mladý pětadvacetiletý herpetolog, jehož životním cílem bylo chytit nejjedovatějšího hada naší planety-taipana druhu Oxyuranus microlepidotus. Ken byl milovníkem herpetologie a hadů už od svého nejútlejšího dětství. Zatímco jeho vrstevníci hráli fotbal, sbírali modely aut a hráli počítačové hry, Ken pobíhal po prašných pláních za městem a chytal ještěrky a nejedovaté hady. Jednoho si kdysi přinesl domů a dostal vynadáno od rodičů, jelikož původně volně žijící had zanesl do bytu roztoče. Byl to malý druh z čeledi užovkovitých, jinak vcelku neškodný, ale Ken ho musel vypustit zpět. Dělal to tehdy skoro s pláčem, až později si uvědomil, že je lepší doma chovat hady narozené v zajetí. Chovu se ale přesto nevěnoval tolik, jako hledání hadů v terénu. Bylo to snad to jediné, co ve svém volném čase dělal. A zůstalo mu to dodnes. Ken vždycky toužil stát se herpetologem, proto tvrdě pracoval ve škole, a protože mu to šlo, dostal se nakonec na univerzitu a studoval tam. Byl ostatně velkým dobrodruhem a svého prvního jedovatého hada, pseudoploskolebce, chytil na ostrově Tasmánie ve svých jedenácti letech. "Páni, skoro bych zapomněl na svůj hák na hady!" vykřikl nahlas Ken, když prohlížel batoh a kontroloval, zda na něco nezapomněl. Vytáhl z koženého pouzdra na první pohled malý hák, dokonalou pomůcku na chytání hadů, především těch nebezpečných. Hák byl teleskopický a po plném vysunutí měřil jeden metr, to už nebylo málo. Ken si jej vzal s sebou, zamával svému bytu a zmizel. Chystal se totiž odchytit divokého taipana a splnit si svůj životní sen. Tohle zvíře, tento nejjedovatější had na světě, byl živočichem, který ho ve snech pronásledoval po celá desetiletí. Ken za všechny své peníze nakoupil zásoby, zaplatil si jeep na cestu a byl připraven vyrazit. V parku, přímo v centru Beerwahu, se ještě shledal se svým nejlepším přítelem-Morganem Williamsem. "Morgane, vidíme se naposledy!" řekl mu. "Doufám, že tím nechceš říci, že tě to zvíře uštkne a zabije!" zasmál se jeho kamarád. "Stát se může cokoliv," zdůraznil nahlas a vážně Ken, "ale taipani obvykle nejsou agresivní, alespoň ne tolik, jako pakobry a těch už jsem několik za život chytil!" "Tak ať se Ti to líbí, myslím, že více Ti popřát nemohu. Hlavně ať to přežiješ, jo, to je to hlavní!" řekl Morgan. Rozloučili se a Ken konečně vyrazil na cestu. Na cestu, která jej odnesla z domovských končin hluboko do centra Austrálie, které obývají někteří z nejúžasnějších tvorů naší planety. Ken se těšil do nehostinného prostředí a cestou pouští stále nahlížel z okýnka jeepu, aby si udělal lepší obrázek o tom, kde stráví následující měsíc. Nesetká se během té doby s jediným živým člověkem, a tato představa jej jak naplňovala, tak trochu i děsila...

Když dojeli na místo, ocitl se jeep v travnatém, suchém terénu, v němž s jistotou vládl písek. I s tím si ovšem čas od času pohrával vítr. Řidič, nějaký pan Arnold, vytahal z kufru všechna Kenova zavazadla. Poděkoval mu za peníze, kterými mu Ken zaplatil, a odjel. V kraji zavládlo mlčenlivé ticho. Ken se díval po krajině, která mu chvílemi přišla plná života, jindy zase, jako by jej byla zbavena. Vzpomněl si ale na slova svého hrdiny Steva Irwina, "tady v australských pouštích máme největší diverzitu plazů". To jej povzbudilo, popadl své batohy a kufry a vydal se hledat místo, kde by se utábořil. Bylo zde velmi sucho a horko, teplota stoupala ke 40°C. I před týdnem tedy bylo v Beerwahu příjemněji. Ale Kenovi to vyhovovalo, vždycky toužil po extrémních, nehostinných krajinách, po těžko přístupných prostředích. Stan si postavil na malé písčité ploše, kterou obklopovala řádka keřů různých velikostí. Právě pod nimi se mohli skrývat nějací plazi. Ken shromáždil dříví na oheň, zajistil stan, přichystal vše potřebné k pobytu v buši a pak popadl hák na hady s cílem najít první známky přítomnosti tvora, za nímž přijel. Největší životní zkouška stála přímo před ním...

První část je za námi, netýkala se ještě tolik přežití v nehostinných podmínkách, ale v příštích dílech se to změní... Pokud se Vám příběh líbil, komentujte...