V březnu jsem napsal článek o pravděpodobně mutualistickém vztahu mezi výrečky a slepany, v dubnu zase na tento blog přibyl článek o vztahu mezi východoafrickými akáciemi, gekony, kočkodany a žirafami. I tento měsíc jsem se rozhodl napsat o mutualismu dvou organismů, pro mnohé možná opět překvapivém. Za námět na tento článek vděčím dokumentárnímu seriálu Attenborough: 60 let v divočině (Attenborough: 60 Years in the Wild) z roku 2012.
V roce 1859 popsal anglický botanik Joseph Dalton Hooker druh láčkovky vyskytující se endemicky na Borneu, konkrétně v malajských státech Saban a Sarawak, a také na území Bruneje. Pojmenoval ji Nepenthes lowii, tedy láčkovka Lowova, na počest přírodovědce Hugha Lowa, který rostlinu objevil o osm let dříve. Ten se s ní setkal při výstupu na horu Kinabalu v březnu roku 1851; jednalo se o první kdy provedený výstup na nejvyšší horu Malajského souostroví, ač Low dosáhl pouze vrcholového plató, a nejvyšší bod až 37 let nato dobyl přírodovědec John Whitehead. Jakožto jeden ze 170 druhů láčkovek rodu Nepenthes se tato rostlina dlouho nezdála býti příliš výjimečnou. Jedná se o masožravou rostlinu, při lákání hmyzu však byla viděna jen vzácně. V 60. let 20. století si singapurský profesor J. Harrison všiml podivných bílých útvarů nahromaděných mezi úponky víčka horní láčky. Nebyl si jist, o co se vlastně jednalo, a tak usoudil, že šlo o vajíčka plžů. O něco později Peter D'Amato a Cliff Dodd zjistili, že tato bílá substance je sladká, muselo tedy jít o nektar. Proč by jej však láčkovka Lowova "jen tak" vylučovala?
Až v roce 2010 přišla mezinárodní skupina vědců, mimo jiné tvořená Jonathanem Moranem z Royal Roads University v Britské Kolumbii a Ulrike Bauerovou z University of Cambridge v Anglii, na to, jakým způsobem vlastně láčkovka Lowova získává tolik potřebný dusík. Chytá mnohem méně hmyzu, než ostatní láčkovky z rodu Nepenthes, zato však sbírá něco, k čemu se její příbuzné neodhodlaly. Dusík totiž získává ze zvířecího trusu; v některých případech například z trusu ptáků, většinou však z exkrementů tany horské (Tupaia montana). Tito 15 až 33 centimetrů dlouzí bornejští savci, aktivní především ve dne, se obvykle živí bezobratlými, jídelníček si však rádi zpestřují nektarem z víček láčkovek, umístěných nad horní láčkou. Nektar, který je z víček vylučován, je viditelného zbarvení, a jednoduše je tak schopen zaujmout pozornost zvířete. Zbarvení víček navíc odpovídá schopnosti tany rozeznat barvy! Nektar je sladký, a tany ho olizují rády. Samy jsou moc velké na to, aby se v horní láčce rostliny uchytily, a utopily ve sladké šťávě, jež ji vyplňuje. Při olizování nektaru však do láčky kálí. A právě tímto způsobem si láčkovka Lowova zajistila přísun dusíku; jedná se o mutualistický vztah mezi masožravou rostlinou a masožravým savcem, který za sladkost zásobuje rostlinu svým trusem. S patřičnou nadsázkou bychom mohli říci, že láčkovky vymyslely toalety.
A za použití veřejných záchodků navíc tanám dodávají cukry a proteiny. Jakkoliv bláznivé se to může zdát, pravdou zůstává, že 57 až 100 % veškerého listového dusíku láčkovek pochází z trusu tan. Život těchto rostlin je na nich zcela závislý. Navíc na rozdíl od ostatních láčkovek nejsou okraje láčky této rostliny kluzké, jako je tomu u příbuzných druhů, jejichž přežití závisí především na chytání hmyzu. Tana se tedy může při svačince pohodlně usadit, aniž by se musela obávat, že sklouzne dolů, nebo že si ve šťávě láčky namočí ocásek. Při některých studiích byly ve volné přírodě nalezené láčky Lowovy dokonce přeplněny taním trusem.
Tento případ je zajímavý ještě z jednoho pohledu. Původně masožravá rostlina se totiž v průběhu evoluce začala karnivorii vzdalovat, a přizpůsobila se na získávání živin úplně jiným způsobem, který už s masožravostí vůbec nesouvisí! Podobně je na tom příbuzný druh, Nepenthes pervillei, endemicky se vyskytující na souostroví Sechelly. Už v roce 1989 byla vyslovena hypotéza, podle níž tento druh láčkovky začal postupně opouštět masožravost, a benefitovat hlavně z ptačího trusu. Nebyly nicméně provedeny žádné zevrubné studie, které by to dokázaly, a tak se na tuto vlastnost, případně evoluční vzor, časem zapomnělo. Teprve nepopiratelné důkazy o pozoruhodné adaptaci láčkovky Lowovy a jejím mutualistickém vztahu s tanou horskou přiměly odborníky znovu tuto hypotézu oprášit.
Nejedná se však o vztah zbrusu nový. Dle výzkumu Morana, Bauerové a jejich kolegů láčkovky lákají tany už desítky, ba i stovky tisíc let, ne-li déle. Rozhodně to dává smysl, uvážíme-li, že láčkovka Lowova se vyskytuje v mlžných horských lesích v nadmořské výšce 1600 až 2600 metrů. Získat dusík v tomto prostředí je obtížnější než v o něco teplejších nížinných lesích. Tím, že se přizpůsobily ke sběru taního trusu, si láčkovky zajišťují dostatečný přísun živin již velmi dlouho. Kdykoliv pak po návštěvě tan zaprší, je trus spláchnut do jakéhosi trychtýře v láčce, a tam se postupně rozloží.
Bohužel je však tato úžasná, unikátní rostlina v ohrožení. IUCN ji klasifikuje jako zranitelný druh, neboť je sbírána pro komerční využití coby okrasná rostlina. Dalším velkým nebezpečím je pro ní ztráta přirozeného prostředí; pralesy na Borneu jsou neustále káceny, čímž jsou v ohrožení uvrženy mnohé výjimečné druhy, vyskytující se pouze na tomto obrovském ostrově. Environmentální program World Conservation Monitoring Centre láčkovku Lowovu klasifikuje jako rostlinu vzácnou.
Kromě tohoto segmentu z dokumentární série Attenborough: 60 let v divočině mi informace pro článek poskytl také web Live Science.
Žádné komentáře:
Okomentovat