Lidstvo je ve velkém nebezpečí. Zatímco po celé planetě řádí válka mezi Nietovými roboty a přicházejícími mimozemskými kolonizátory Shai'ri, chystá se Claude Ngoy vyslat do všech koutů světa smrtelný virus, který podle Deana Owena v průběhu příštích několika roků vyhubí více než polovinu lidské populace. Pierrovi se podařilo Ngoye lokalizovat pomocí zesíleného telepatického zařízení umístěného v Cryptid Swiftu. Nachází se v Konžském deštném pralese, a vypadá to, že usilovně pracuje na uvedení smrtelné zbraně do chodu. Pierre předal přesné souřadnice Ngoyovy lokace Ewetu Mbengovi. Nyní je pouze na něm, aby Ngoyovi přístroj ukradl, a zabránil tak strašlivé katastrofě, kterou lidskému druhu poslední z Rapanai, vyhubených lidmi před čtyřmi desetiletími, hodlá způsobit... Ewet se během své cesty pralesem setkal s několika přežívajícími dinosaury. Necelý den poté, co se na tuto misi vydal, byl však napaden vojáky Shai'ri, sídlícími v pralese již po mnoho měsíců. Zjistil, že mu po cestě vypadla pistole z kapsy, nemůže se tedy bránit. Přežije toto setkání?
LOVCI KRYPTIDŮ 4: PŘÍPRAVY NA VYHUBENÍ, ČÁST DRUHÁ:
Hlaveň zbraně modře zasvítila. Ewet již neměl mnoho času. Chtěl-li přežít, musel jednat rychle. Pistoli možná po ruce neměl, nebyl však úplně bezbranný. Stále svíral v ruce nůž, jímž se snažil liánu přeřezat. Rychle zvedl ruku, a vrhl jej mimozemšťanovi do obličeje. Trefa! Nůž se mimozemskému vojákovi zařezal do čela, načež z rány vytryskla zelená krev. Svítivá střela trubicovitou zbraň opustila jen krátce poté. Voják padal k zemi, a střela zamířila nějakých dvacet centimetrů nad Ewetovu hlavu. Přeťala liánu. Mrtvola Shai'ri dopadla mezi velké spadané listy. Ewet si oddechl. Avšak nebezpečí ještě nebyl konec. Hlas druhého vojáka se přibližoval, vycházel zpoza křovin vzdálených sotva deset metrů. Zatím zřejmě o smrti svého druha nevěděl. Bylo možné, že jej za Ewetem vyslal, zatímco dál zkoumal okolí, nebo měl zkrátka sloužit jako záloha. Nebylo času na zbyt. Ewet přetrhl rozřezanou, ustřelenou liánu rukama, a konečně z ní tak svou nohu vysvobodil. Rychle se rozhlédl po okolí. Jakmile spatřil hlavu druhého mimozemšťana vykukující z křoviny, dal se na rychlý útěk. Mimozemšťanovi netrvalo dlouho, než si povšiml mrtvoly svého kolegy, a začal po Ewetovi střílet jako vyšitý. "Kdybych měl tak ještě jeden nůž. Teď jsem fakt úplně bezbranný," šeptl si pro sebe Ewet, když vběhl do husté vegetace, ve které ho pronásledovatel nemohl na velkou vzdálenost spatřit. Střelba ustala, avšak dusivé kroky vycházející zezadu Ewetovi připomínaly, že se za ním nepřítel stále hnal. Utíkal křovisky, jak jen nejrychleji mohl. Uplatňoval přitom své letité znalosti pralesa. Vyhýbal se trnitým větvím rostlin, přeskakoval mokré, hnijící větve a kmeny stromů, a když náhodou uklouzl na nějakém vlhkém kameni, zachytil se listoví nad hlavou, zvedl obě nohy, zatočil se ve vzduchu, a pak zase skočil na méně kluzkou lesní hrabanku, a pokračoval v běhu. Utíkal dlouho. Nakonec se celý zadýchaný posadil u kmene mladé musangy. Řinul se z něj pot, a ten k němu lákal desítky komárů. Teprve nyní si Ewet uvědomil, že ráno ani neměl čas na pokrytí svého oblečení a rukou repelentem. Trochu se uklidnil, a začal se sám pro sebe tiše smát. Připadalo mu to bláznivé. Doufal ale, že mimozemšťana setřásl. Sáhl do batohu pro lahvičku repelentu, když tu náhle přímo před něj dopadl modrý paprsek, a s hlasitým prásknutím vrhl mokrou půdu přímo do Ewetova obličeje. Shai'ri to nevzdal. Jeho veliká vrásčitá hlava se rýsovala v dálce mezi keři, a jeho drobná očka se snažila Eweta přesně zaměřit pro další výstřel. Ewet se opět rozběhl, přestože byl unaven. Sjel z kopce po mokré hlíně, a divoce se hnal lesem, kvůli své únavě již neschopný vyhýbat se ostnům a trnům rostlin, jež se jeden po jednom zabodávaly Ewetovi do tváří, do čela a do rukou, když při běhu odhrnoval větve. Cítil, že slábl. Ohlédl se zpět - mimozemšťan mu byl stále v patách. Dokonce vydal z hrdla jakýsi zvuk, nad jeho významem však Ewet nemohl přemýšlet. Konec by byl nevyhnutelný, pokud by Ewet nespatřil velkou samici Mbielu-mbielu-mbielu pojídající v křovinách listí. V hlavě se mu rozsvítila žárovička, tohle byla poslední naděje na záchranu, kterou měl. V duchu děkoval té velké hoře plátů a ostnů, že si ke snídani vybrala zrovna tohle místečko. Začal na ni agresivně křičet, hned nato mezi Eweta a velkého stegosaurida doletěla svítivá střela, a samice Mbielu-mbielu-mbielu se pořádně rozčilila. Začala máchat svým ocasem, nesoucím čtyři dlouhé bodce, ze strany na stranu, a v rychlosti se pokusila Eweta zasáhnout. Ten úderu však uskočil, a místo něj tak smrtící ránu schytal kus suchého kmenu. Masivní tvor měl za to, že voják Shai'ri k Ewetovi patřil, že se ji společně snažili napadnout. Nezabývala se tím, zda Eweta zasáhla či ne. Plně se nyní soustředila na jeho nepřítele, překvapivě rychle se k němu otočila ocasem, a předtím, než po ní stačil vystřelit, nabodla jeho měkké, hubené tělíčko na dva levé bodce. Pak máchla ocasem na druhou stranu, a mimozemšťan z nich sletěl. Celá rozzuřená, vydávající hluboké dunění svědčící o jejím podráždění, se odebrala hlouběji do pralesa za zbytkem svého stáda, zcela jistě se pasoucího nedaleko odsud. Ewet si promnul oči, postavil se, opřel se o metr vysoký zbytek zasaženého suchého kmenu, a vydýchal se. Přitom pohlížel na znetvořené nehybné tělo mimozemšťana, který ho chtěl zabít. Teprve teď mu došlo, že samice Mbielu-mbielu-mbielu mohla udělat to samé i jemu, kdyby úderu jejího ocasu včas neuskočil. Po představě, že by se v jeho zádech, na hrudi a v břiše nacházely takové velké otvory, z nichž by crčila krev, se otřásl znechucením. Uklidnil se však velmi rychle. Znovu si uvědomil, jak důležitá tato mise byla. Úplně se mu při tom pocitu důležitosti sevřelo břicho strachem. Byl však odhodlán pokračovat dál. Napil se vody z pet láhve, a dál pokračoval ve své cestě, blíže se k souřadnicím Ngoyova úkrytu... Po několika hodinách únavného pochodu lesem dorazil na okraj malého údolíčka, z něhož se ozývaly prapodivné zvuky. U jezírka tam stáli dva kryptidi známí jako Mokele Mbembe, přežívající sauropodi. Jedno ze zvířat bylo podstatně větší než to druhé. Mohlo jít o rodiče, nejspíše matku, a mládě. Ewet přivřel oči a pousmál se. "Tohle vlastně klidně můžou být ta samá zvířata, se kterými se Lovci kryptidů v tomhle pralese několikrát setkali*..." řekl si pro sebe nahlas. Nechal obě Mokele Mbembe, pravděpodobně nic netušící o jeho přítomnosti na vrcholcích údolních svahů, dál popíjet vodu z jezírka, a zamířil ještě hlouběji do pralesa. Pohled na ně jej však znovu naplnil nadšením.
Po poledni se začal terén pod jeho nohama postupně měnit. Z horkem vysoušené půdy vystupovaly ostré horniny, a Ewet si musel dávat pozor, kam šlapal. Při neopatrném došlápnutí by hrot takové horniny bez problémů projel jeho nohou. Úkryt Clauda Ngoye se nacházel kdesi za holými skalisky, zázračně vystupujícími z pralesa. Ewet toto místo moc dobře znal. Léta o něm vyprávěli místní, ač prvními, kdo jej navštívili, byli cizinci. Ewet byl nicméně tehdy, před mnoha lety, u toho, když Lovci kryptidů odhalili tajemství Lebeční hory**. Její vrcholek tomuto zdánlivě nehostinnému pásu skalisek dominoval. Vše, co nyní musel Ewet udělat, bylo projít kolem ní. Byl tím vzrušen i vyděšen. Vyhodil lano s hákem po výstupku na takřka vertikálním skalisku, a když se ujistil, že hned tak nespadne, začal šplhat nahoru. Výstup to byl dlouhý, patnáctimetrové lano musel z krkolomné pozice mezi skalními výstupky hodit o něco výš ještě několikrát, a než dosáhl oblého vrcholku skály, slunce již zapadalo. Výhled odsud však rozhodně stál za to. Ewet se široce usmál, když spatřil kamenitou plošinu, na které před objevem Lebeční hory přistálo jeho bílé letadélko. Samotná dominanta pásu skalisek se pak nacházela jen kousek za ní. Jak tak Ewet na ty nádherné skalní útvary pohlížel, začaly se z jeskyní na jejich stěnách ozývat hlasité zvuky, připomínající něco mezi pištěním netopýrů a krokodýlím vrčením či syčením. A pak najednou jeskyňky v mase opustily desítky Kongamatů. Chvíli létali společně, a předváděli ve vzduchu úžasné představení. Někteří z nich do sebe čas od času takřka narazili, ale v poslední chvíli se jim podařilo srážce vyhnout. Nakonec se rozletěli do všech stran, a teprve nyní, když letěli každý sám, mohl Ewet obdivovat skoro průhledné křídelní membrány přežívajících ptakoještěrů. Paprsky zapadajícího slunka jimi prosvítaly jako papírem. Ewet se na vrcholku skály utábořil, natrhal větve keřů na ní rostoucích a připravil si tak oheň, a přemýšlel o tom, co se mělo stát následujícího dne. Dle jeho propočtů měl totiž konečně dorazit ke Ngoyově skrýši. Pocit úžasu ze sledování kryptidů vystřídaly obavy. Clauda Ngoye viděl v akci několikrát, byl si moc dobře vědom, co mu ta příšera mohla provést, pokud by ho spatřila. Věděl, že jej čekaly horké chvilky... První polovinu dalšího dne strávil lezením mezi skalisky. Přešel úzký skalní můstek, vytvořený zvětráváním po stovkách tisíců roků, nad prudce proudící řekou. Tady ho čekalo další překvapení. Na skalnatém břehu se vyhříval tvor se čtyřmi ploutvemi a dlouhým krkem, známý v západní Africe jako Ninki Nanka. Nad očima měl dokonce malé, avšak viditelné růžky. Aby Ewet prošel úzkou skalní štěrbinou, a dostal se tak zpět do pralesa, musel se k Ninki Nance přiblížit. Jakmile ho spatřila, zvedla krk, vyfrkla z nozder vodu, a skoro na placku skočila do vody. Tak byla plachá. Les za skalním pásem byl tichý. Kromě občasného bzučení hmyzu se v něm neozývaly žádné zvuky. Ewet byl na místě. Měl sto chutí se roztřást. Ngoy ho mohl sledovat odkudkoliv. Kapičky slizu tvořící jeho tělo se klidně mohly vzduchem přemístit na Ewetovu košili. Uvědomuje si toto vše, zavřel Ewet oči, slíbil si, že nebude panikařit, a opět se dal do pohybu. Procházel hustými křovinami, a očima pátral po okolí. Byl na minutu přesně tam, kde Pierre Ngoye telepaticky lokalizoval. Zaujala ho skalní stěna, táhnoucí se za všemi těmi dvacetimetrovými zaderahy. Opatrně šel podél ní, až z dálky uviděl jeskyni. Srdce mu skočilo do krku. Před jeskyní se pohyboval Claude Ngoy, a veškerou svou pozornost směřoval k dva metry vysoké tyčce pokryté mimozemskými rytinami. Ewet se skrčil mezi keře, a ani se nehnul. Jen z kapsy vytáhl zapalovač. Oheň byl totiž jedinou zbraní, jež ho před Ngoyem dokázala uchránit...
Claude pracoval na zdokonalování komunikačního zařízení Shai'ri již několik týdnů. Za svůj život se naučil mnohé o lidské technologii, a dobře znal také technologii Rapanai. Ze všech koutů světa nakradl a do toho úkrytu přinesl kusy přístrojů, jež měly zapnutí zařízení a následné rozšíření Tatzelwurmova viru po celé planetě s cílem nakazit pouze lidi, zjednodušit. Stále se však potýkal s jedním velkým problémem. Ačkoliv měl veškerou svou sílu, ačkoliv byl skutečně stoprocentně kompletní, a mohl tak část svého těla tvořeného nestálými molekulami využít či dokonce obětovat k uvedení přístroje do chodu, začal si uvědomovat, že sám na celou věc nestačil. Hlavou mu procházely všelijaké myšlenky. Dospěl k závěru, že ke spuštění přístroje bude přece jen potřebovat více energie, než se domníval. A již moc dobře věděl, co bude muset udělat, aby ji pro zařízení získal... Vložil do trubice tyčkovitého přístroje zkumavku s Tatzelwurmovými viry. "Bylo by skvělé, kdybych mohl uplatnit nějaký z mých amplifikátorů, ale budu to muset zapnout sám," řekl si pro sebe v jazyce Rapanai, jazyce zcela zapomenutém, smazaném ze světa, tak jako z něj byl smazán jeho druh, který se zapřísahal pomstít. Odebral se do jeskyně, aby si po dlouhých přípravách odpočinul. Ačkoliv Ngoyovým podivným slovům nedokázal Ewet porozumět, moc dobře si uvědomoval, co se chystalo. Zařízení totiž bylo připraveno. A virus byl připraven k rozšíření. Bylo to teď nebo nikdy. Jakmile Ngoy zmizel v temnotě jeskyně, vyskočil Ewet zpoza křovin, otevřel zapalovač, a s plamínkem přiběhl ke komunikačnímu přístroji Shai'ri. Zvedl ho ze země, otočil se, a dal se na útěk. Přiběhl ke křovinám, rychle se ohlédl zpět, a když Ngoye neviděl, rozběhl se ještě rychleji. Jenže pak za ním vyletělo uzounké slizové chapadlo, a obtočilo ruku, ve které nesl zapalovač. Celou mu ji zkroutilo. Zapalovač spadl na zem, a zavřel se, těsně předtím, než mohl plamen stačit zažehnout okolní rostliny. Další chapadlo obtočilo komunikační přístroj, a vytrhlo jej z Ewetova sevření. Pak se kolem muže objevil slizový kotouč, a jako svěrací kazajka ho brutální silou obepnul. Ewet s řevem spadl na zem. Sevření slizu bylo tak silné, že mu hrozilo zlámání kostí. Pak se dal slizový kotouč do pohybu, a začal se přibližovat k jeskyni. Ngoy z ní vyšel s ďábelským, pomstychtivým výrazem v obličeji. Žluté oči s hadími zorničkami mu svítily nepopsatelnou zlobou. "Ty si myslíš, ty jeden lidský červe, že jsem o tobě celou dobu nevěděl?" zasmál se Ngoy, a sehnul se k Ewetovi. "Cítil jsem vibrace tvých kroků na míle daleko. Vím, že se z nejbližší vesnice před pár dny vydal do pralesa jeden člověk. Ani mě moc nepřekvapuje, že jsi to ty, Ewete. My se přece známe," mluvil dále. "Claude, poslouchej mě," řekl těžce Ewet, a pokusil se v sevření slizu pohnout, ač neúspěšně, "nemusíš tohle dělat. Neznám tě úplně nejlíp, viděl jsem tě jen několikrát, ale... vím, že nejsi tak zkažený, abys vyhubil celý lidský druh." "Zkažený?" zopakoval to slovo s patřičnou arogancí Claude. Sevřel Eweta ještě více, a přitáhl ho ke svému tělu. Z ruky vytvořil ostrý hrot, a pomalu jej Ewetovi přisunul k pravé tváři, až hrot pomalinku probodl kůži. Ewet syčel strašnou bolestí. "Lidský druh je zkažený. Jako mladý jsem viděl své sourozence, své předky, učitele, druhy v plamenech. Přinesli na nás oheň stejně jako sis ho ty dnes přinesl na mě. Zničili nás. A spoustu dalších druhů předtím i potom. Řekli ti Lovci kryptidů, kteří tě sem za mnou poslali, o tom, co se stalo v Kolumbii? Jak jedna skupinka lidí chladnokrevně zavraždila Curupiru? Lidský druh tak dokončil vybití jejího druhu. Mě se už také pár lidí pokusilo zabít. Skoro se jim to podařilo. Kdyby mne zabili, mne, posledního přeživšího toho strašného masakru, můj druh by zcela vyhynul..." "Takže chceš lidem udělat to samé, co udělali tobě a ostatním druhům, které vyhubily? To z tebe nedělá nic lepšího než jsou oni!" vyhrkl Ewet. "Neřekl jsem, že chci být něco lepšího. Jenom vy lidé přemýšlíte v termínech lepší a horší," odsekl Ngoy, a silou Eweta přitiskl ke skalní stěně. Ewet zaúpěl. "Jsem rád, že tu u toho budeš. Alespoň jeden člověk pocítí, jaké to je, když smrti svých nejdražších nemůže zabránit," dodal Ngoy, a postavil zbraň Shai'ri do původní pozice. "Chystám se nyní přístroj otestovat. V tuto chvíli nemohu rozšířit virus do všech koutů světa, ale na to brzy dojde, neboj. Zatím ho vyšlu jen do tvé milované vesnice. Proč myslíš, že jsem se skryl zrovna tady? Jen abych mohl přístroj vyzkoušet někde, kde smrt pár vesničanů žijících na kraji pralesa nebude nikoho děsit, zvlášť přitom, co se teď ve světě děje..." řekl se zatnutými zuby, pln hněvu a nenávisti. "Přípravy na vyhubení jsou dokončeny. Teď je na čase uskutečnit malý experiment."
* - Samice Mokele Mbembe a její mládě se objevily v epizodě 1. série Obr z pralesa, mladé Mokele Mbembe si pak zahrálo roli i v epizodě 2. série nazvané Krev v džungli. Zvířata popsaná v tomto příběhu jsou opravdu těmi stejnými jedinci.
** - odkaz na epizodu Obr z pralesa, která se částečně točila kolem záhady Lebeční hory
Jak se Ewet s Ngoyem vypořádá? Podaří se mu zachránit svou vesnici před nesmírným hněvem vůči lidstvu, který Clauda ovládá? Podaří se mu nakonec splnit svůj úkol, a přístroj mu ukrást? Co dalšího se ještě přihodí? Pokračování příště!
Žádné komentáře:
Okomentovat