Na další příspěvek do (nejen) muzejní rubriky jsem vás nechtěl nechat dlouho čekat. Poslední článek do ní přibyl v pondělí tohoto týdne, a týkal se mé návštěvy Světového muzea ve Vídni dne 16. srpna 2025. Po muzeích jsem chodil také v září, a nyní s vámi hodlám sdílet první várku vybraných fotografií z mé letošní návštěvy Národního muzea v Praze, do kterého jsem vyrazil kvůli unikátní výstavě fosilních pozůstatků australopitéků Lucy a Selama. Tuto návštěvu jsem podnikl ve středu 17. září letošního roku, a byla velice vydařená (za jeden den jsem si mimochodem dal nejen jedno z našich pražských muzeí, ale rovnou dvě - v odpoledních hodinách jsem stihl ještě Národní technické). Všechny snímky, které v tomto článku uvádím, jsem pořídil na svou zrcadlovku Canon EOS 40D.
První příspěvek s mými letošními fotografiemi z Národního muzea v Praze se bude týkat pouze expozice Lidé a jejich předci, jež započala v srpnu tohoto roku, a to po patnácti letech plánování. V rámci ní byly ve dnech 25. srpna až 23. října vystaveny také právě fosilie Lucy a Selama. Bylo to vůbec poprvé, co originály těchto významných australopitéčích fosilních pozůstatků zamířily do Evropy; mimo domovskou Etiopii se Lucy dostala jen do Spojených států amerických, a Selam do letošního léta svou africkou domovinu neopustil vůbec. Z Národního muzea Etiopie ve městě Addis Abeba byly tyto fosilie transportovány do Národního muzea v Praze se svolením od etiopského Ministerstva cestovního ruchu. Vidět Lucy a Selama na vlastní oči byl úžasný zážitek - pro mne i pro mnoho dalších návštěvníků, kteří se před vstupem do jejich speciální expozice ve druhém patře štosovali ve velké řadě.
Osobně jsem měl štěstí, že jsem nemusel čekat příliš dlouho. Kus před vstupem jsme všichni obdrželi letáčky s informacemi o Lucy a Selamovi. Po vstupu do sálu s jejich pozůstatky nebylo dovoleno fotografovat ani natáčet, tudíž s vámi nemohu sdílet nic jiného, než slova o tom zážitku. Oba australopitékové byli opravdu malí. Ač jsem od dětství znal rozměry druhu Australopithecus afarensis, setkat se s jejich fosiliemi je jiná, a drobnost našich předchůdců člověka opravdu překvapí.
Nejlepší způsob, jak se k Lucy a Selamovi dostat, aniž by člověk musel čekat příliš dlouho, byl zakoupit si lístek do muzea online na jeho webu na ranní hodiny. Má prohlídka začala v 9:30, a když jsem dorazil před vstup do sálu s Lucym a Selamem, bylo kolem 9:50. Jen o pár desítek minut už řada před sálem dosti narostla. Přece jen byly pořád letní prázdniny; je možné, že v říjnu ve všedních dnech už tolik lidí do sálu nemířilo, ale to z vlastní zkušenosti potvrdit nemůžu.
Výstava ostatků Lucy a Selama skončila před měsícem, takže pokud jste ji nestihli, je mi líto... Národní muzeum v Addis Abebě ony kostry nevystavuje, toto byla opravdu unikátní příležitost, a já jsem vážně rád za to, že jsem jí využil. Je na tom něco opravdu fascinujícího, pohlížet na skutečné kostry našich pliocénních příbuzných, a přemýšlet přitom o pozoruhodné evoluci hominidů, jež dala vzniknout mnoha druhům, a my jsme nikoliv ten "nejdokonalejší" nebo "nejintelegentnější" (ač si arogantně říkáme "člověk rozumný", jako bychom se nad ostatní hominidy a lidské druhy povyšovali), ale zkrátka jeden z nich.
Po setkání s Lucy a Selamem, kolem kterých návštěvník učinil v podstatě takové kolečko, jsem si ještě pročetl informace o nich na cedulích před sálem, a poté jsem zamířil do dlouhodobé expozice Zázraky života. Naposledy jsem si ji prošel v červenci 2022 - ten čas letí, přišlo mi to, jako bych tam byl naposledy tak o týden dříve! Fotografie z ní vás ještě čekají, ale Zázraky evoluce nyní přeskočme a vstupme do expozice Lidé a jejich předci, která v podstatě na Zázraky evoluce na 2. patře navázala.
V expozici Lidé a jejich předci je k vidění velké množství odlitků fosilních pozůstatků řady druhů hominidů. Výše vidíte robustní lebku samce druhu Australopithecus boisei, stará 1,7 milionu let, od jezera Turkana v Keni, v její blízkosti se dále nacházela i lebka jedince druhu Australopithecus africanus ze Sterkfonteinu v Jihoafrické republice, stará 2,5 až 2,1 milionu let (nalezli ji Robert Broom a John T. Robinson). Níže vidíte odlitek obličejové části lebky jedince téhož druhu a opět z jižní části Afriky, jen je to pozůstatek starší - datující se do doby před až 3,3 milionu let.
Mezi další lebeční odlitky v této části prvního sálu se nacházely lebky 6 až 7 milionů let starého sahelanthropa z Čadu, samice ardipitheca z Etiopie z doby před 4,4 miliony let, kenyanthropa od jezera Turkana z doby před 3,5 milionu let, ale také odlitek droboučké lebky afarského Selama.
Zde vám prezentuji snímek naučné cedule umístěný na zdi v prvním sále expozice Lidé a jejich předci, týkající se evoluce primátů s obrazovým schématem zobrazující variabilitu horních (vlevo) a spodních (vpravo) končetin u různorodých zástupců tohoto savčího řádu. Podívejte se na to rozdílné postavení prstů.
Velice se mi líbily animace na velkém plátně na stěně prvního sálu expozice naproti vstupu do ní. Člověk si je mohl prohlédnout poté, co se seznámil s jednotlivými exponáty v sálu anebo poté, co jej zkrátka obešel (jak jsem to učinil já). Níže vidíte snímek animace tváře neandrtálského muže ozdobeného ptačími pery. Občas zamrkal.
Podobně působivá byla také tato rekonstrukce pravěkých lidí druhů Homo sapiens malujících zvířata na stěny jeskyně. Povedené byly zvláště plápolající plameny na pochodni stojícího muže. Jednotlivé animace se na stěně postupně měnily. Napsáno k nim bylo vždy něco málo v levém spodním rohu plátna.
Projít jen první sál expozice Lidé a jejich předci mi trvalo přes půl hodiny, neboť byl plný exponátů a informací o nich. Střed sálu tvoří v podstatě ulička, kterou návštěvníci procházejí s tím, že nalevo i napravo se nacházely odlitky kostí, občasně doplněné o nějaký ten model prehistorického člověka v životní velikosti. Tady vidíte kostru pozdně pleistocénního muže druhu Homo sapiens starou 39 až 36 000 let, nalezenou v ruském Kostěnki. Zemřel ve věku 20 až 25 roků a byl vysoký 160 centimetrů.
Hyperrealistický neandrtálec, modelovaný francouzskou sochařkou Élisabeth Daynès, jež také mj. v roce 2005 ve spolupráci s National Geographic podobně zrekonstruovala faraóna Tutanchamóna, byl vytvořen na základě 60 až 50 000 let staré kostry z Le Chapelle-aux-Saints. No řekněte, nevypadá opravdu jako by byl skutečný?
Rovněž tak působí velice realisticky i tento model ženy drobného lidského druhu Homo florensiensis z indonéského ostrova Flores. Opět jej vytvořila Élisabeth Daynès, a to na základě fosilií starých 190 až 60 000 let, z dob, kdy na Floresu žili také trpasličí stegodoni, jež tito lidé pravděpodobně lovili. V doplňujícím textu pod chodidly modelu se dočtete také něco o ostrovním nanismu.
Zde vidíte fragment dlouhé kosti denisovana, tedy zástupce druhu Homo longi, ze Sibiře; dále odlitek lebku zástupce druhu Homo naledi z Jihoafrické republiky; a odlitek kostí ruky stejného druhu.
Fotografie tří artefaktů, včetně velkého pěstního klínu; pod těmito exponáty se nachází schéma učící návštěvníky o jednotlivých typech kamenných nástrojů, od olduvánských přes acheulénské po moustérienské a micoquienské ve starším a středním paleolitu a pak též o čepelových artefaktech (včetně škrabadel) z mladého paleolitu.
Další snímek je lehce rozmazaný (jistě to chápete, v muzeích nelze fotografovat s bleskem, a ne každá fotografie bez blesku se podaří), ale rozhodl jsem se jej sem umístit, neboť pěkně ilustruje první vlnu migrace zástupců našeho rodu z afrického kontinentu.
Dále tu pro vás mám fotografie odlitku částečně zachovalé 1,8 milionu let staré lebky muže druhu Homo georgicus z Gruzie; odlitku lebky (i s mandibulou) mladé ženy stejného druhu; a nakonec lebky (opět s mandibulou) nedospělého jedince tohoto lidského druhu. Člověk gruzínský, formálně popsaný v roce 2002 na základě hojných pozůstatků poblíž města Dmanisi, byl menšího vzrůstu, než Homo erectus, nicméně některými odborníky býval řazen k němu.
Pravou fosilii Lucy sice nebylo možné fotografovat, ale fotografii odlitku její lebky umístěnou na plátně v prvním sále expozice Lidé a předci už ano. Tak tady je...
Po vstupu do druhého a snad ještě rozsáhlejšího sálu, z něhož už však nemám na zrcadlovce příliš mnoho fotografií, návštěvníka uvítá pohled na trojici zástupců druhu Homo sapiens - opět jde o hyperrealistické modely - okolo ohniště. V Národním muzeu to ale ti pralidé mají útulnější, než ve studené jeskyni!
Ve druhém sále se návštěvníci dozví mnohé o archaické společnosti, kterou pomáhají poznávat rozvíjející se bioarcheologické metody a archeogenetické metody nabízející vhled do populačního vývoje v posledních 50 000 letech; prohlédnou si pohřbenou pětatřicetiletou až pětačtyřicetiletou ženu z Dolních Věstonic; naučí se něco o krajině doby ledové v Česku (ta byla samozřejmě srovnatelná s dnešní jihouralskou a sibiřskou)... a nahlédnou také do několika hrobů, mezi nimiž je hrob amazonky z Tišic z období mezi lety 2500 až 2200 před naším letopočtem či hrob kultury s lineární keramikou, který vidíte na snímku níže.
Ačkoliv Lucy a Selam jsou už měsíc pryč z Prahy, expozice Lidé a jejich předci nadále pokračuje, takže pokud jste ji ještě nenavštívili a zaujal vás tento článek, neváhejte a přijďte se na ni podívat. Opravdu to stojí za to. Lidská evoluce je základem moderního vzdělání, a vůbec se nedivím, že v den mé návštěvy byly sály této expozice plné zájemců všech věkových kategorií. Člověka přirozeně zajímá jeho vývojový strom, jeví zájem o své blízké či vzdálené příbuzné z čeledi hominidů, a myslím si, že Národnímu muzeu se povedlo zprostředkovat vhled do lidské evoluce vskutku výborně.
Z fotografií pořízených při mé poslední návštěvě Národního muzea bude další článek, ačkoliv zatím nemohu s jistotou uvést, kdy vyjde. Pokud máte jakékoli připomínky, nebo pokud se chcete podělit o své zážitky z expozice Lidé a jejich předci či ze setkání s Lucy a Selamem, napište komentář!
Žádné komentáře:
Okomentovat