V minulé části se Hugh Beeley setkal s několika Hynerpetony. Potom na pobřeží devonského moře, kde Hynerpetoni odpočívali, zahlédl z povzdálí obrovskou ploutev, jež narazila o hladinu... Dunkleosteus! Hugh si s ním chce zaplavat. Jistě to však bude velmi nebezpečné.
V DOBĚ PRVNÍCH ČTYŘNOŽCŮ, ČÁST ŠESTÁ:
Nejprve jsem se musel vrátit zpět do tábora. V odpoledním parnu to byla pořádná štreka, která mne stála značné množství energie. Do večera jsem odpočíval. Když se začalo stmívat, začal jsem se připravovat na následující den. Během svého více než půlročního pobytu v devonském světě už jsem několikrát využil nafukovacího člunu. Tentokrát však měla přijít mořská mise zdaleka nejnebezpečnější. Pokud jsem se chtěl setkat tváří v tvář s Dunkleosteem, musel jsem být dobře vybaven. Jenže malá nafukovací lodička, která ani nemá motor, mi přece nemůže život zachránit při bezhlavém úniku! Měl jsem však u sebe několik elektrických vidlic. Dále jsem byl vybaven jakousi "podvodní kuší". Problém byl, že jsem musel vystřelit asi tak ze vzdálenosti patnácti metrů, abych cíl zasáhl dlouhou šipkou s háčkem na konci... Pro případ, že by se na mě Dunkleosteus vrhnul a já nedokázal "odpádlovat" pryč, vzal jsem si paraglidingové křídlo. Jakkoliv šíleně to znělo, měl jsem v plánu ho na moři připevnit ke člunu a kdyby se něco stalo, lano přeříznout a nechat se z nebezpečného místa odnést. Na nic lepšího jsem neměl vybavení... Ráno jsem vyrazil. Nasedl jsem do člunu a nechal se proudem řeky odnést na pobřeží. Nevěděl jsem, kde Dunkleosteové žijí. Bylo mi však jasné, že budou někde tam v hluboké modři. Pádloval jsem podél břehu moře. Za nějakou dobu jsem dorazil ke skaliskům, jež byla přímo poseta Hynerpetony. Asi se vyhřívali na sluníčku, dělalo jim to dobře. Přirazil jsem ke skalisku a chvíli je pozoroval a fotil. Jeden se vrhl do moře. Byl pryč velmi dlouho, ale žádného z jeho druhů to neznepokojovalo. A pak se náhle, jako když udeří blesk, hladina zbarvila do ruda. Něco se tam dole stalo! Hynerpeton už na hladinu nevyplaval. Moc mě zajímalo, co se mu přihodilo. Nasadil jsem si tedy potápěčský přístroj na záda a skočil do vody. V průzračně modré vodě se odehrávalo poslední dějství strašlivého, krvavého dramatu. S polomrtvým Hynerpetonem cloumala obrovská čtyřmetrová ryba Hyneria. Své zuby zatínala do jeho těla čím dál hlouběji a chudák Hynerpeton natahoval směrem k hladině své přední končetiny, jako by se dožadoval pomoci od svých druhů z pobřeží. Hyneria ho nakonec překousla na dvě poloviny a spodní polovinu jeho těla hladově spolkla. Pak začala mít zájem o druhou polovinu, již klesající ke dnu. Když tu uviděla další živý objekt. Totiž mě. Pořádně jsem se lekl. Už jsem přece zažil setkání s metrovými Hyneriemi z řeky. Nikdy se nebály! Jestli si mě malé Hynerie jen tak prohlížely, pak mě považovala za svůj další chod, o tom jsem ani na chvíli nepochyboval. Jakmile jsem se dostal na člun, spatřil jsem její ocasní ploutev, jak tříská o vodu jen pět metrů od člunu. Bylo vidět, že se ponořila. Bylo po všem. Prozatím. Jen za minutu o vodní hladinu, zhruba půl kilometru od břehu, pleskla mnohem větší, oranžová ploutev. To byl můj Dunkleosteus. Největší predátor devonských moří, za kterým jsem přijel...
Nejprve jsem k místům, kde se Dunkleosteus objevil, dojel s loďkou. Pak jsem se odvážil nahlédnout pod hladinu. Vypadalo to slibně. Obrovitá ryba zrovna proplouvala přibližně čtyřicet metrů pod mým člunem. Vypadala zlověstně. Ostré čelisti tohoto pancířnatce by mne dokázaly přetnout ve vteřině. Četl jsem, že mechanismus otevírání čelistí trval Dunkleosteovi jen 20 milisekund. Dunkleosteus neměl zuby, místo toho byly jeho čelisti opatřeny ostrými kostěnými výčnělky. Připomínaly břitvy. Konečně jsem se celý ponořil. Pořídil jsem hned asi dvacet snímků. Přišlo mi však, že jsem pancířnatci příliš vzdálen. Musel jsem blíže. Také mě zajímalo, co tu dělá, a proč jen tak poklidně proplouvá zdejšími vodami. Přesný důvod jsem se nikdy nedozvěděl. Ale náhle se na scéně objevil ještě větší Dunkleosteus. Pokud měl ten první jen asi 4 metry, potom ten druhý měl trochu přes 6 metrů na délku. Tady byl, největší pancířnatec všech dob! Vlastně hned dva! Ten větší se mírně otřel o bok toho menšího. Říkal jsem si, jestli to není pár, který právě hodlá předvést nějaký zvláštní tyb svatebního tance, jenže má přítomnost jej asi vyrušila. Větší Dunkleosteus se na mne okamžitě zaměřil. Ta rychlost, jakou začal plavat k hladině a tedy i ke mě! Zmocnila se mě hrůza. Hrdlo se mi sevřelo. Popadl jsem svou zbraň a na Dunkleostea vystřelil. Moc brzy! Střela zmizela v hlubinách. V nábojnici byla ještě jedna. Teď už jsem cíl neminul. Háček se zaryl do Dunkleosteovy hlavy. Predátor se ve vodě zastavil, otřásl se, a střela byla venku. Jeho pancířnaté hlavě ani neublížila. Vynořil jsem se. Když jsem se vytáhl na člun, skoro jsem ho převrátil vlastní vahou. Sundal jsem si přístroj. Pak se člun zatřásl. Dunkleosteus do něj narazil. Vykřikl jsem si pro sebe několik nadávek. Popadl jsem nůž, chytil se upevnění paraglidingového křídla, přeřízl lano... Dunkleosteus vyskočil z vody a chňapl po mě. Minul jen o kousíček. Jeho tělo dopadlo na člun. Bylo po všem. Své cenné fotografie jsem měl u sebe. Nejprve jsem však musel zvládnout přistát na pobřeží...
Příští část bude už asi poslední... Uvidíme, co všechno ještě Hugh v devonské divočině zažije!
Žádné komentáře:
Okomentovat