Sliboval jsem vám další várku vlastních fotek, a konečně je tu! Tak trochu tím naváži na podobný příspěvek, který jsem do rubriky Mé obrázky napsal 6. července. Letošní léto jsem si velice užil, a prakticky neustále jsem byl na stopě nějakému tomu obojživelníkovi. Ze své lásky k této skupině obratlovců se již na svém blogu vypisuji mnoho let, ostatně i proto se od minulého roku snažím, aby tu každý březen patřil alespoň na nějakou dobu žábám a dalším "amfibiánům". Přestože jsem též na plazy, mám z letošního léta podstatně méně fotek našich šupinatých přátel (nepočítáme-li nezanedbatelné množství plazích fotografií ze zoo, která jsem navštívil, včetně a nepříliš překvapivě té pražské), než fotek obojživelníků. A zvláštní zřetel jsem opět věnoval těm bezocasým, tedy žábám. Znáte to... Jdete k vodě, a najednou se z rákosí vynoří krásný skokan, a když máte po ruce zrcadlovkové dělo, tak ho prostě blejsknete, aniž by vám dal svůj souhlas! Vsadím se, že za chvíli tyto mé fotky začnou ukazovat v Blesku...
Některé z fotografií, které vám zde představím, vám možná nepřijdou extrémně povedené, ale o to nejde. Ano, fotografování zvířat může být sem tam frustrující - máte v hlavě perfektní fotografii, ovšem podmínky k její vytvoření nejsou nejlepší. Vím, že se mi nejlépe obojživelníci fotografují po setmění - to proto, že zkrátka celou scénu ozáříte, a nemusíte bojovat s nekvalitním slunečním světlem někdy odpoledne, když je obloha zatažena. Doufám, že si tuto malou přehlídečku užijete...
Skokani jsou všude. Většina z nás si asi při vyslovení slova "žába" představí skokana (nebo to tak mám alespoň já). Jsou to ty nejobyčejnější žáby, a přitom mě nikdy neomrzí je fotografovat. Kdykoliv, když jdu k vodě - ať už někde na předměstí středoevropského města nebo uprostřed liduprázdného lesa - nějakého uvidím. Jen, co přijdu k potůčku, už v trávě na jeho březích něco hopsá. Toto je fotografie jednoho takového potůčkového hopsala z července. Pořídil jsem jich několik, toto je jen výběr.
Tato fotka z konce července vám nemusí připadat zrovna povedená, ale já jsem za ni přesto rád. Můj zelený přítel byl ode mně docela daleko, a já si ho musel vyfotografovat se čtyřiceticentimetrovým objektivem z nízkého kopečka. Vegetaci, která ho zakrývala, jsem zkrátka odstranit nemohl. V jednu chvíli jsem při zaměřování skoro spadl do jámy, ve které nehybně ležel! Prvotřídní zážitky!
A teď ropuchy! Od napsání předchozího příspěvku tohoto typu jsem fotografoval minimálně čtyři, a dvě z nich vám tady ukáži. Minule jsem vám představil pár pěkných macků, tak se tentokrát seznámíte zase se dvěma drobky... Podívejte se na tohle roztomiloučké zvířátko!
Další ropucha, jejíž fotku pro vás mám, mi udělala velkou radost jednoho pátečního srpnového večera v západních Čechách. Vracel jsem se z idylických polí ve stínu zamlžené Šumavy, kde jsem se setkal s papouškem, jenž někomu zřejmě unikl, a volně poletoval nad loukami, na nichž se pásli koně. Měl jsem za sebou přeskočení elektrického ohradníku, neboť jsem se jakýmsi nedopatřením ocitl na soukromém pozemku, a pak, když se setmělo, jsem téměř šlápl na tuto překrásnou ropuchu, která si jen tak seděla na kraji staré cesty! Následovaly dvě fotografie a vybitá baterie foťáku... Stálo to ale za to!
Jak již určitě víte, mám velice rád kuňky obou našich druhů. Když víte, kde je hledat - i ve středních Čechách nebo na Vysočině, kde jich opravdu ubylo - téměř vždy na ně narazíte. Semipermanentní louže v lesích, tůňky v lomech... tam je vždy šance, že se s nimi potkáte. Nápadné "ung, ung, ung" kuňky žlutobřiché či "unk, unk, unk" kuňky obecné vám občas také pomůže zaměřit, kde se vlastně tyto droboučké žabičky nacházejí. Zde je fotografie jedné z nich z druhé poloviny srpna.
Opravdu by mě zajímalo, co si myslí ty mouchy, které se vždy z jakéhosi důvodu rozhodnout flash-bombnout mé žáby! Dnes chce být celebritou opravdu každý špinavec... Tady je ještě jedna fotografie ze začátku září. Jinak mám však fotek kuněk v různých fázích vývoje na různých lokalitách z letošního léta tuny!
A nakonec ještě podzimní fotka kuňky, pořízená dnes, pětadvacátého září. Udělala mi velkou radost, a svůj ochlazující se domov sdílela se dvěma velkými kuňčími pulci, z nichž jednomu už z těla vyrůstaly pěkně dlouhé zadní nožky. Není to tak dávno, co se ještě kuňky žlutobřiché rozmnožovaly - končí s tím tak na konci srpna!
Se zvířaty, která fotografuji, nemanipuluji, tudíž někdy je na fotografii příliš mnoho vegetace. Jak jsem však již psal v předchozím článku s mými fotkami obojživelníků, nechci je příliš rušit. Možná jsem zahlcen svými představami o setkání s jakýmsi bipedním obrem, ale věřím, že jsem schopný poznat, když je ropucha nebo skokan nervózní z mé přítomnosti už pár metrů od nich. Nejlepší je volně žijící zvířata nerušit, a nebrat je do rukou, pokud to není opravdu nutné (tudíž z důvodů důležitějších, než fotografických).
Snad jste si tuto malou přehlídku užili! Během podzimu bych rád do rubriky Mé obrázky přispěl várkou fotografií svých dinosauřích modelů. Nevím však, kdy se k tomu dostanu...
Žádné komentáře:
Okomentovat