Dnešní příspěvek se týká blogu samotného, či spíše jistého projektu, který na něm tvořím. Jde o Knihu týdne. Jak už jsem několikrát uvedl minulý měsíc a jak jste si, vážení čtenáři, jistě všimli, příspěvky vydávané každou neděli v rámci projektu Kniha týdne bývají často nedokončené, nedopsané, ale čas od času zpětně pomalu dotvářené. V tomto příspěvku se vám za to chci omluvit a také vám poskytnout vysvětlení, proč tomu tak je; a ujistit vás, že jakmile budu moci, udělám vše, aby každá nedopsaná část Knihy týdne byla opravdu dokončena.
Důvodem, proč některé z posledních částí Knihy týdne nebyly dopsány, je můj omezený čas, který na blog mám. Tento příspěvek píši v půl dvanácté v noci, a s naprostou většinou článků se to má podobně. Vzpomínám na časy, kdy jsem články psal v pozdní odpoledne nebo v podvečer; o víkendech třeba hned ráno nebo dopoledne. Jenže časy se velice změnily, nikdo z nás se nestává mladším, a já mám v některé dny vážně sotva čas vůbec nějaký nový článek napsat. Omezený je můj čas i o víkendech, a proto už po vzoru všedních dnů píši i víkendové články - které typicky vždy bývaly delší - po (pozdních) večerech. Tisícero věcí, které dohromady tvoří mou podivuhodnou existenci na téhle planetě, se prostě dlouhodobě kupí, a když tato slova píši, vlastně si říkám, že je docela zázrak, že blog pořád ještě píši každý den. Nepřestávám, protože mě to pořád moc baví - jen je tu zkrátka ten problém s časem. Věřím, že to chápete. Píši své články pro vás, a vážně nerad vám předkládám každou neděli nedokončené texty; omlouvám se, pokud jste z toho zklamaní a máte pocit, že jsem si s nimi nedal dost práce.
V současné době mi dokončení celé řady předchozích nedopsaných částí Knihy týdne brání jedna nová záležitost - ke všem knihám, které jsem četl, sumarizoval a recenzoval v průběhu léta nemám fyzicky přístup. Nenacházím se momentálně doma, a vlastně se ve svém domově neocitnu docela dlouho. Nebojte, nezavřeli mě na psychinu. Nepíši tento příspěvek z polštářové cely! Jsem mimo svou obvyklou a knihami naplněnou rezidenci kvůli pracovním záležitostem (no jasně, to ti tak věříme! tak co, jaké jsou rozměry té polštářové cely, co?), a brzký návrat neočekávám (hned mi bylo jasné, že jsem tu motorovou pilu měl nechat být... kdybych tak naslouchal svým instinktům... nebo spíš... nenaslouchal?). Po večerech mám pořád čas na psaní článků, a dnes jsem dopsal pár odstavečků k zatím poslední části Knihy týdne, pojednávající o publikaci Zoo Quest to Guiana od Davida Attenborougha, kterou tu mám s sebou. Knihy, o nichž pojednávaly předchozí části, včetně Full House od Stephena Jaye Goulda, s sebou ale nemám, takže bude chvíli trvat, než tyto části dopíši. Mohl bych se samozřejmě pokusit dopsat tyto části po paměti, ale tím pádem bych nemohl přidávat citáty nebo vytýkat autorům nějaké malé chybičky, zkrátka by to nebylo ono - bylo by to takové "levné dopsání", nikoliv zevrubná blogorgonopsidovská sumarizace/recenze/kritika/chvála, na jakou jste již zvyklí. Pro zachování kvality tedy vyčkám, než tyto knihy opět otevřu, jakmile se vrátím ze svého pracovního pobytu (doktor říkal, že když se té motorové pily znovu nedotknu, možná budu zpátky už na Vánoce, jupí!).
Kniha týdne bude zatím pokračovat. Právě mám rozečtenu publikaci, o níž bude pojednávat 40. část tohoto projektu. Ano, čtyřicet faktických knih za čtrnáct měsíců, to je podle mě obstojný čtenářský výkon, zvláště uvážím-li, jak jsem vytížen. Z toho plyne jasné ponaučení - málo času vás neomlouvá! Blbost a neinformovanost pramení z lenosti. Takže nebuďte líní a učte se o světě, v němž žijeme! Když vám dávám takový rozkaz, uvědomuji si, že bych byl jistě skvělým panem učitelem... Proč jsem se kruci nevydal na takovou pracovní dráhu? Možná bych teď nemusel sedět v místnosti (a není to polštářová cela!) blíže nespecifikovaného megadomu (není to ten, na který pomýšlíte!) o dvě země daleko na západ. Ale o tom možná někdy jindy, nebo raději nikdy (díky tomu alespoň nevíte, v jaké profesi musíte být, aby za vámi přišel někdo s motorovou pilou; a mě to poskytuje element překvapení). Na Knize týdne budu nadále pracovat, budu dopisovat nejnovější a nedokončené části (jako tu o Zoo Quest to Guiana), a jakmile budu doma, vynasnažím se dopsat ty předchozí části.
Ať to bude kdykoliv, části Knihy týdne pojednávající o takových publikacích, jako byly Dinosauři - Velká kniha objevů nebo Výlet do třetihor, budou dopsány. Jen vás poprosím o malé strpení. Chvilku to bude trvat, než je budu moci dokončit. Omlouvám se za jejich dočasné nedokončení, vše ale bude napraveno. Tak, je 23:59, raději tento příspěvek vydám, než bude pozdě a za dnešek už nevyjde nic. Kniha týdne pokračuje, a vše, co nebylo dopsáno, bude dopsáno - to slibuji!
Článek ukazuje zajímavé charakterové rysy autora. Evidentně je to člověk frustrovaný tím, že ne každý má jeho pohled na motorovou pilu. Masakr motorovou pilou je špatný v obou případech masakr je stejně špatné jako nemasakr. Autor je zjevně přesvědčen, že motorová pila je dokonalý nástroj spásy, nepoužít ji je největší zlo planety. I’m gonna tell you something. Takhle černobíle motorová pila nefunguje i když by sis to přál. A to nepíšu nic o vlastní motorové pile jen říkám, že taková černobílost dokazuje autorovu neznalost. Masakr motorovou pilou a nemasakr motorovou pilou má spoustu problémů a jejich extrémní podoby jsou špatné obě. Můžeš mě přesvědčovat o opaku ale I don’t care. Článek je navíc těžký brát vážně když z autora, který měl zajímavý charakterový vývoj dřív se stane nejvíc karikaturní záporák typu Disney pohádek. S autorovým časem je to stejné. A doporučuju si něco počíst o tom, jak funguje motorová pila a vývoj mysli lidí jako je autor, dávalo by to článku aspoň nějakou kredibilitu. Že je motorová pila zrůda nepochybuje nikdo, ale její charakter je naprosto mimo to, jak motorové pily fungují. Pro příště si něco načíst a necpat do všeho motorovou pilu. A to se dá dobře použít motorová pila. Tohle ale spíš působí jako ořezávání. Z Wrangelova ostrova zdraví zmasakrovaný mamut.
OdpovědětVymazat