A je tu zase další část Sloane, lovkyně monster! Naše hrdinka tráví poslední skoro tři týdny na Madagaskaru, a už se jí podařilo najít tajemného oslu podobného kopytníka (zřejmě proslulého mangarsahoca) a přežívající trpasličí hrochy (také občas označované jako mangarsahoc). Vzhledem k tomu, jaký titulek tato část má, bych se nedivil, kdyby Sloane objevila důvod, proč po sobě ti madagaskarští oslíci zanechávají tak nepatrné stopy, a proč se přežívající populace hrošíků skrývá v bezpečí tajemného údolíčka...
Větší a nebezpečnější než fosa
13. 11. 2021 - 19. 11. 2021
13. listopadu 2021, sobota: Od mala vím, že hroši patří mezi potenciálně nejnebezpečnější zvířata. Tak proč s těmihle miniaturními madagaskarskými verzemi, které už mají být vyhynulé, pořád tolik riskuji? Dnes ráno jsem po snídani složené z prošlé kukuřice z plechovky, jen mírně ohřáté nad ohníčkem, narazila na mladého zástupce druhu Hippopotamus madagascariensis/lemerlei/laloumena, jak si jen tak vykračoval lesíkem. Z dokumentů o africké divočině si pamatuji, že hroši se občas zatoulají dál od řeky - jenže v noci. Tenhle se pomalu sunul lesem za bílého dne. Působil ale dost opatrně. Vyhýbal se trnitým větvím, aby mu nepoškrábaly jemnou kůži na bocích. Plížila jsem se za ním s videokamerou, a on se najednou otočil a rozehnal se proti mě! Stalo se to ve vteřince, vůbec jsem to neočekávala. Musím přiznat, že srdce mi bilo jako o závod. Asi taky hodně funěl, ale to jsem nemohla slyšet. Pustila jsem kameru na zem a zachytila jsem se nejnižší větve tambourissy, což je mimochodem rod stromů endemicky se vyskytující na tomto ostrově. Vyšplhala jsem až do jeho koruny, a odtamtud jsem hrocha sledovala dalších třicet minut, během kterých se držel poblíž kmene stromu. Číhal tam na mě. Nevím, proč se na mě tak nazlobil. Ve chvíli, kdy po mě vyrážel, byla jsem za ním tak patnáct metrů - nepřišlo mi, že jsem vnikla do jeho osobního prostoru.
14. listopadu 2021, neděle: Možná začínám chápat, proč se na mě ten hroch tak naštval. Odpoledne jsem se zase držela u jezírka, které trpasličí hroši obývají, a dostalo se mi sledovat jejich bitku. Dva velcí samci se do sebe surově pustili, nože v podobě dlouhých zubů byly vytaženy, a tekla krev. K jezírku nejprve přiběhl mladší samec a po břiše skočil do vody. Vypadal při tom neskutečně komicky. Voda vycákla až na jeho soka, o něco většího samce, který se držel v přítomnosti několika samic, převalujících v bahně. Rozehnal se proti vetřelci, a zaryl mu své zuby do otevřené tlamy. Sok se pokusil o něco podobného, jenže starší samec mu to neumožnil. Ze strany mu zaryl zub do tváře, mladší zvíře se otočilo a pádilo z jezírka pryč. Ztratilo se v lese. Možná, že ten mladší jedinec byl právě ten samý, který po mě vyjel včera. Musí mít hodně testosteronu, a neustále se snaží na něčem se vybít. Teď, když byl ztracený, mohla jsem ho znovu sledovat - při útěku z něj lila krev... no, jako z konve. Rozhodla jsem se ale krvavou stopu nenásledovat, protože jsem s ním nechtěla mít další problémy, a dál jsem si fotila jezírko. Večer mi Alessandro poslal zprávu na mobil. Ptal se, jak se má letoun, a já si vzpomněla, že jsem ho už několik dní nenavštívila. Zalhala jsem, že je v pořádku, a jenom doufám, že mi ho vesničani nepomalovali.
15. listopadu 2021, pondělí: Mladý problémový hroch je mrtvý. Při ranním průzkumu údolíčka jsem našla jeho tělo. Ale nezabila ho zranění. I když ztratil nějakou krev, starší samec ho nezabil. Jen málokdy se samci při boji o teritorium nebo o samice smrtelně poraní. Irenäus Eibl-Eibersfeldt psal, že takhle se k sobě chovají jen patologičtí lidští rivalové - anebo kanibalové, jenže boj o harém samic nemá s kanibalií, navíc ještě u býložravých hrochů, nic společného. Důvod, proč tenhle hroch zemřel, mi byl okamžitě jasný. V krku měl několik velkých kousanců, a taky měl vyžrané břicho. Něco využilo jeho dočasného oslabení, a skolilo ho tu. Úplně mi při pohledu na jeho tělo běhal mráz po zádech. Prozkoumala jsem okolí, ale nenašla jsem žádné stopy. Další zvíře, které neví, jak udělat v blátě pořádnou šlápotu! Vzhledem k tomu, že mrtvola byla v parádním stavu, a dalo by se z ní ještě něco vytěžit, nastražila jsem v jejím okolí tři fotopasti. Jednu hned vedle mrtvoly, aby z boku zachytila zvíře, které by přišlo z otevřeného břicha žrát maso, další za hrošíkovými zády, abych dravci viděla do obličeje, a třetí mezi křovisky kousek od mršiny, kudy k ní podle mě mohl útočník přijít. Zbytek dne jsem strávila koupáním v říčce, jež údolím protéká, a hraním s místními rybami. Strašně mě potěšil nález zranitelného madagaskarského endemita Pachypanchax arnoulti z čeledi štikovcovitých! I tohle zvíře tu našlo bezpečné útočiště, protože jinde ho v jeho areálu rozšíření ohrožuje ztráta přirozeného prostředí.
16. listopadu 2021, úterý: Hroší zabiják se k mršině opravdu vrátil. A přišel v noci! Nebyla to fosa, ta je i na trpasličího hrocha příliš malá. A ačkoliv bych si fosu přála vidět - zatím jsem neměla tu čest se s ní na téhle cestě setkat - tohle bylo něco mnohem lepšího, úžasnějšího, většího a možná i nebezpečnějšího. Když jsem dnes po desáté sledovala záběry pořízené fotopastmi, už mi neběhal jen mráz po zádech. Cítila jsem, že se mi na čele vyrazil studený pot. Sedm minut před jednou v noci proběhl křovisky velký masožravý savec. Byl štíhlý, a vypadal trochu jako fosa, jen byl o moc větší. Tolik záběry z třetí fotopasti. Co ta druhá? Zepředu se taky podobal fose, akorát měl trochu delší končetiny. Přišel mrtvolu očichat, zazíval u ní a pak se pustil do jejího žraní. První fotopast ho zachytila z profilu, a vyjímal se na záběrech z ní naprosto krásně. Ukázal se od špičky čenichu až po konec ocasu. Našla jsem hlavního predátora těchto tajemných madagaskarských býložravých savců. Natočila jsem přežívající cryptoproctu. Ano, Cryptoprocta spelea, nejbližší příbuzná fosy, klasifikovaná jako vyhynulá - už před rokem 1658 - stále žije v tomto tajemném údolíčku, a loví trpasličí hrochy. Velikostně je shodná s vlkem obecným, a vypadá jako fosa na steroidech - vlastně bych ji mohla připodobnit i k americké pumě!
17. listopadu 2021, středa: Co mě na tomto objevu těší nejvíc? Že jsem zase našla to nejlepší, co jsem najít mohla! Pierre Leroy má v současnosti reputaci autora víc vědeckých článků o kryptidech - kteří už samozřejmě nejsou kryptidy, když je popíše - než kdokoliv jiný. Nedávno mu vyšel článek o werehyeně z Blízkého východu. Jen by mě zajímalo, kde ke všem těm datům přišel... Nechce se mi věřit, že by ji studoval ve volné přírodě. Hm, divné... Každopádně, tohle je objev století, mnohem lepší, než nějaká hyení obdoba vlkodlaka nebo nedejbože želvího muže z Japonska! Obyvatelé Madagaskaru mnoho let mluvili o tom, že zbytky lesů na ostrově poskytují poslední útočiště obrovským fosám, ale nikdo z vědců jim nevěřil. Měli ale pravdu, a pravdu měli i s těmi hrošíky! Cryptoprocta se k mršině hrošího samce dnes v noci znovu vrátila, akorát přišla o půl hodiny později - zhruba v jednu hodinu a třicet minut. Mám další její záběry z fotopastí, ale chci toho ještě víc. Když se mi nikdo nekouká přes rameno, když nejsou žádná pravidla, které bych musela dodržovat... Proč se opravdu nestát takovou "lovkyní monster"? A fyzicky jí chytit? Nastražím na ní past. Uspím jí, změřím jí, a pak ji zase vypustím. Akorát musím jednat rychle, protože ta mršina je už dneska ve špatném stavu, a pozítří může být nejedlá!
18. listopadu 2021, čtvrtek: Vždycky mám po ruce nějakou síť. Vždycky se dá naštípat trocha dřeva na kůly. A není chvíle, kdy by mi někdo mohl zakázat vyšplhat na nejvyšší strom, a zavěsit za něj provaz, na tu síť napojený. Když jsem vyrůstala, Alessandro mi to nikdy nezakazoval. Nikdy mi neříkal, co můžu a nesmím dělat. A teď jsem tady. Z lovkyně monster ze mě udělala izolace od světa - ta správná izolace. Žádná pravidla šílenců, kteří zakazují lidem být sami sebou - být divokými, jakými máme být! Připadám si, jako bych se vrátila zpátky v čase, a byla v pravěku, kdy vyšplhat na strom a připravit past na zvíře bylo něčím, na čem záviselo přežití našich předků. Zabralo mi to celé odpoledno, ale past je připravená, a jenom doufám, že se k ní dnes večer cryptoprocta vrátí. Mršina strašně smrdí, a já se trošku bojím, že už tuhle obrovskou fosu nepřiláká. Třeba se mi ale přání splní, a já si na ní opravdu sáhnu. Tenhle zápisek píšu z větve stromu nacházejícího se asi pět set metrů od mršiny. Sedím tady, kolem obličeje mi poletují netopýři, a čekám.
19. listopadu 2021, pátek: Čekání bylo dlouhé, a já usnula. A z toho, co se mi zdálo, se mi svíral žaludek. Viděla jsem své ruce, a přesto nepatřily mně. Byly pokryté krví někoho jiného. Slyšela jsem smích. Ano, pořád si pamatuju, jak můj smích tehdy zněl - tehdy, když jsem byla v těle někoho jiného, někoho, kdo slyšel, co se kolem něj dělo. S cuknutím jsem se probudila, div jsem nesletěla z větve. Sešplhala jsem dolů, a vrátila se k mršině. Past fungovala, a cryptoproctu opravdu chytila! Jenom jsem doufala, že v ní chudák zvíře nebylo uvězněno příliš dlouho. Pořád sebou škubalo. Střelila jsem do něj uspávací šipku z malé pistole, a po deseti minutách jsem síť na provazu pomalu snížila k zemi. To zvíře bylo nádherné. Mělo hebkou světle hnědou srst, pořádné drápy, vyduté boky, jež značily, že mělo dostatek potravy, a zdravé zuby. Pod baterkou jsem si prohlédla jeho oči se svislými, kočičími zorničkami. Taky jsem určila pohlaví. Samice. V současnosti nekojila, to jsem poznala podle malých, nezduřelých struků. Změřila jsem celkovou délku jejího těla, pak jsem změřila délku ocasu, délku a šírku lebky, délku řezáků a špičáků, a v neposlední řadě taky drápy. Tohle bude teprve článek! Pak se bohužel stalo něco, co jsem nečekala. Probudila se strašně brzy - zrovna, když jsem se chystala změřit délku jejího jazyka, mimochodem dost hrubého, jako ho mají tygři. Trhla sebou, a drápem levé přední končetiny mě sekla do ruky. Příšerně to bolelo. Začala jsem utíkat, a ve světle baterky jsem ji viděla vstávat a přeskakovat hroší mršinu. Ztratila se v temnotě, a já včas vyšplhala na jiný, byť nižší strom. Ve strachu jsem tam přečkala zbytek noci, ač jsem si uvědomovala, že by tam třeba mohla vyšplhat za mnou, byla-li poblíž. Ještě ani nevím, zda tráví část života na stromech nebo zda je vyloženě terestrickým predátorem. Jsem každopádně moc ráda za to, že jsem ji natočila, odchytila i změřila!
Takže přežívající trpasličí hrochy a možná i podivné horské oslíky loví v severní části Madagaskaru velká "prafosa" Cryptoprocta! Myslím, že všichni musíme Sloane pogratulovat k jejímu nálezu!
Zítra Vás čeká 8. část příběhu Prokletí rodiny Owenových, a na pondělí mám pro Vás klip ze čtvrtého dílu letošního Autumnwatch. Další část Sloanina týdeníku zase v pátek, 26. listopadu!
Žádné komentáře:
Okomentovat