Sloane, lovkyně monster: Madagaskarské dobrodružství pokračuje

Další pátek, další Sloane! Přináším Vám druhou listopadovou várku zápisků Sloane Walker, adoptivní dcery Alessandra Velázqueze, která z jeho nedávno postavené tvrzi ve středověkém stylu, nacházející se na pobřeží Argentiny, vyráží do všech koutů světa za tajemnými živočichy, na které očividně Lovci kryptidů už léta nemají čas! Minulý týden se vydala na Madagaskar, aby objasnila záhadu podivného kopytníka mangarsahoca... Povedlo se jí to třeba v posledních pár dnech? To brzy zjistíte!

Madagaskarské dobrodružství pokračuje

6. 11. 2021 - 12. 11. 2021

6. listopadu 2021, sobota: Včera večer jsem se sebou dost bojovala, jestli mám náhodou udělat další stake-out. V Argentině se mi moc neosvědčily, v Hondurasu to už bylo lepší. Tolik jsem o tom přemýšlela, že jsem se nakonec přenesla do světa snů. Vzbudil mě podivný zvuk. Jo, zvuk! I když jsem neslyšící! A to proto, že se ozýval jen v mé hlavě. Slyšela jsem něčí hlas - změnil se ve strašný řev, při jehož poslechu tuhly svaly. Probudila jsem se, a bylo jedenáct dopoledne. Obličej jsem měla otlačený od plastového stolku, na kterém jsem chrápala, a to tak moc, že se moje pravá tvář posunula asi o dvacet cenťáků nahoru. Potřebuju plastickou operaci. Že zrovna ta Miora musela odjet domů, i se svým skalpelem! Vrátila jsem se do lesíka nedaleko rýžového pole, a prohlédla jsem si záznam fotopastí. V noci ani k ránu se před nimi nic neobjevilo. Natočily akorát větve, se kterými si hrál vítr, a po rozednění několik sifaků Coquerelových. Mám z nich radost, jsou to kriticky ohrožení primáti, a každý jejich záběr má velkou cenu. Ale mangarsahoc, který může být ještě vzácnější, to přece jenom není.

7. listopadu 2021, neděle: Dost přemýšlím o tom včerejším snu. Pamatuji si ten hlas. Patřil mě, jen jsem to nebyla já. Anebo byla. Tohle je něco, co mě dodneska děsí. Při invazi mimozemšťanů skončil můj mozek v hlavě jiné ženy, jisté Američanky, a tu navíc mimozemští kolonizátoři ještě upgradeovali, takže z ní vytvořili dokonalý stroj na zabíjení. Když invaze končila, a já pomáhala Lovcům kryptidů přenést Shai'ri do hlubin vesmíru, odkud už se na Zemi nikdy nevrátí, rozhodla jsem se pomocí takového divného modrého drahokamu, ohýbače reality, zabít tu "vylepšenou verzi sebe". Koneckonců mě, tu pravou Sloane, Lovci znovu přivedli z jiné dimenze. Ale vzpomínky na tu vražedkyni se mi vrací. Pamatuju si, co zažila. Tak to v mnohovesmíru chodí. Vejdete do jiné dimenze, a dostanete vzpomínky svého já z toho světa... Nutili jí dělat lidem strašné věci. Dlouho se mi to vracelo ve snech, ale nakonec jsem se s tím vypořádala. Už dlouho mě takhle neděsila. Po prodělání té nemoci, kterou mě nakazil sisimito, se mi ale sny na Sloane the Slayer začínají vracet. A celý dnešek jsem strávila v chládku vysokorychlostního letounu ve snaze nějak se vzpomínek na ní zbavit. Večer jsem zašla do vesnice pro tvrdý alkohol, ale... nějak na něj nemám chuť. Nechám si ho na později, třeba se ještě bude hodit.

8. listopadu 2021, pondělí: Konečně úspěch! Alespoň tedy na fotopastech. Obě kamery natočily včera večer, krátce po půl osmé, mangarsahoca! Určitě se musí prohánět tím hájem, vždyť už jsem ho tam natočila minulý pátek. Jenže tyhle záběry byly mnohem lepší. Zcela jistě to byl jeden exemplář. Prošel kolem první fotopasti, otřásl se před ní, ukázal jí každý detail svého těla, a pak se chvíli toulal po lesíku, až dorazil k fotopasti druhé, očichal ji a kýchl na ní. Jsem úplně nadšená! Zaschlý sopel, který ale vypadá spíš jako chuchvalec slin smíšený se špenátem a miniaturními pepřovými kuličkami, jsem z fotopasti nadšeně setřela, a umístila ho do zkumavky. Paráda! Už se nemůžu dočkat, až ho dám v tvrzi pod mikroskop. Zatím to vypadá, že mangarsahoc by mohl být krepuskulární. Taková jsou zvířata, která jsou aktivní za rozednění a při západu slunce. V pátek se před fotopastí ukázal v šest ráno, včera zase po půl osmé večer. Začínám v tom něco vidět. Takže... zkusím stake-out. Postavím si poblíž té první fotopasti malý úkryt, a večer v něm budu na mangarsahoca číhat.

9. listopadu 2021, úterý: Včerejší večer byl nudný, mangarsahoc se neobjevil, a neukázali se ani ti vzácní sifakové. Kolem úkrytu před setměním proletělo několik ptáků, potom nějací netopýři... Sledovala jsem okolí přes termokameru, ale nic se neobjevilo ani za tmy. Šla jsem zpátky do letounu, zahrabala jsem se do spacího pytle, pod přenosnou lampičkou jsem si přečetla jednu kapitolu knížky Zoo Quest to Madagascar od legendárního Davida Attenborougha, a usnula jsem. Probudila jsem se hodně brzy, někdy ve čtyři ráno. Dnešní sen byl příšerný. Ta vražedná verze mě samotné v těle oné Američanky... ona nebyla neslyšící. A právě díky tomu si pamatuji její hlas. Když jsem ji zabíjela, sama jsem ji slyšet nedokázala... ale nějak si dokážu představit její křik. A v tomhle snu byl příšerný. Nedokážu to jinak popsat. Probudila jsem se se studeným potem na zádech. Chtěla jsem rychle zapomenout na tu hrůzu, kterou jsem ve své hlavě slyšela i viděla... jak se každý atom jejího těla rozpouštěl, a ona v agonii prosila o milost... Vyšla jsem si na procházku, a co jsem nespatřila?! Ještě před rozedněním se přímo přede mnou na horské plošince objevil mangarsahoc! Chodila jsem tam s termokamerou v ruce, a mám ho natočeného! Za tmy se pásl trávou, když jsem se najednou vynořila z buše, vztyčil hlavu, a asi minutu na mě hleděl, a pak utekl pryč. Je stavěný jako osel, ale utíká s elegancí koně! Úžasný zážitek.

10. listopadu 2021, středa: Začínám se orientovat ve stopách mangarsahoca. Nebo se je spíš začínám učit číst. Tihle oslíci mají až podivně malá kopýtka, a stopy, které zanechávají, jsou sotva znatelné. Nemůžu tomu uvěřit. Proto je dosud vědci nepopsali, a vidělo je tak málo obyvatel Ankaratry! Stopují se strašně těžko. Snad nějaká adaptace na život v prostředí, kde si nemohli dovolit zanechávat po sobě stopy? Možná se v nedávné minulosti na Madagaskaru vyskytovalo něco, co je lovilo... a co když to taky pořád žije? Stopy z háje vedly daleko od rýžového políčka, do zalesněného údolí. Dorazila jsem do něj ve čtyři odpoledne, a přestože bylo strašné horko, okamžitě se mi v něm zalíbilo. Dostalo se mi vidět Madagaskar takový, jaký býval kdysi - nedotčený. Tahle lesní kapsa zřejmě unikla pozornosti těžařů dřeva. Tak moc se mi tam líbilo, že jsem si u potůčku postavila stan, a rozhodla se tu přenocovat. Tohle píšu jen pár minut potom, co moje ruce držely severomadagaskarskou specialitu Rhombophryne ellae, malou žabku z čeledi Microhylidae, kterou herpetologové popsali, tuším, teprve minulý rok. Viděla jsem taky bodlína, zdejší obdobu ježka. Jenom bych si přála, aby ve stanu bylo větší sucho. 

11. listopadu 2021, čtvrtek: Lesem v údolíčku ráno prostupovala hustá mlha. Člověk se cítil úplně, jako v pravěku. Procházela jsem se mezi barvínkovci růžovými, a natrefila jsem na chameleona, který vystřelil jazyk po kudlance... Působil jako dravý dinosaurus v období křídy, kdy už existovaly kvetoucí rostliny! Jak se během rána oteplovalo a mlha mizela, mířila jsem dál a dál od stanu, a pak mě čekalo obrovské překvapení... Malé jezírko, skalní dutina zaplněná studenou vodou, a z něj se vynořila hlava nějakého zvířete! Byl to savec, a vypadal jako hroch. Nemohla jsem tomu uvěřit, a tak jsem se přiblížila k břehu. A on mi ukázal, že jsem to neměla dělat. Vyrazil po mě, prostě vyskočil z vody s otevřenou tlamou, a já se po chvíli dost smála, protože při tom vypadal neskutečně komicky. Byl to trpasličí hroch! Na Madagaskaru kdysi tito savci žili, vlastně byly popsány tři druhy - všechny patřily do rodu Hippopotamus, tak jako dnešní afričtí hroši. Nevím, jestli tohle byl přežívají lemerlei, madagascariensis nebo laloumena, a upřímně, teď je to celkem jedno. Našla jsem přežívajícího trpasličího hrošíka, který měl vyhynout někdy před tisícem let!

12. listopadu 2021, pátek: Dříve se mělo za to, že mangarsahoc byl právě přežívajícím madagaskarským hrošíkem. Domorodí obyvatelé ostrova mu říkali omby-rano. No, pro mě je mangarsahoc asi ten osel, ale rozhodně je pravda, že v jednom skrytém údolíčku v pohoří Ankaratra žije i trpasličí hrošík, a staré legendy mohly být založené právě na něm! V 70. letech minulého století prý trpasličí hroch přišel i do několika madagaskarských vesnic... Odborníci se přeli, jestli tomu tak opravdu bylo, ale já teď dokázala, že stále žije! Dnes jsem se k jezírku vrátila, a natočila jsem tam ne jednoho, ale hned pět těchhle tvorů. Dva se váleli v bahně a spokojeně u toho mlaskali, dva plavali ve vodě a jeden si značkoval teritorium... řekněme zhruba stejně svérázným způsobem, jako hroch africký. Štěstí, že jsem to natáčela z protějšího břehu. Nedalo mi to však, a pro jeden kousek trusu jsem si na druhý břeh - když už byl hrošík pryč, ztracený v porostu - zašla, a zabalila jsem ho do velkého uzavíratelného sáčku. Toto údolíčko je opravdu krásným místem. Hodlám tu ještě pár dní zůstat, a dál tyhle trpasličí hrochy sledovat. Taky by mě zajímalo, jestli se víc těch podivných oslů skrývá přes den právě tady. A kdo ví, možná najdu ještě něco dalšího!

Třeba to bude vyloženě monstrum, Sloane! Každopádně co dalšího naše hrdinka na svém madagaskarském dobrodružství zažije, to se dozvíme zase až za týden, 19. listopadu! Zítra napíši 7. část příběhu Prokletí rodiny Owenových, a mohu také slíbit, že se brzy pověnuji dalšímu komiksu s dinosaury a dalšími pravěkými tvory. V pondělí vyjde další klip z Autumnwatch 2021, tentokrát s Chrisem a Michaelou. Užijte si víkend - doufám, že na Vás během něj nezaútočí žádný trpasličí hroch!