Pojem Ranavirus je obecně zájemcům o obojživelníky a plazy dobře znám. Jde o název jednoho z šesti rodů virů z čeledi Iridoviridae, v rámci které s dalšími dvěma rody, Megalocytivirus a Lymphocystivirus, patří do podčeledi Alphairidovirinae. Stejně jako všichni jejich příbuzní z této čeledi, jsou i ranaviry tzv. DNA viry, což znamená, že jejich virion obsahuje deoxyribonukleovou kyselinu. Genom iridovirů tvoří dva lineární řetězce dvouvláknové DNA (jde tedy o dsDNA viry). Jako jediný ze všech iridovirů napadá Ranavirus ektotermní obratlovce, jmenovitě ryby, plazy a pochopitelně také obojživelníky; ostatně samotný rodový název je složen ze slov "rana", což je vědecký název rodu skokanů, a "virus". A právě žáby z čeledi Ranidae jsou těmito viry napadány nejčastěji. Podle informací z března roku 2020 například ve Spojených státech napadají ranaviry 17 druhů žab, včetně jednoho z nejhlasitějších druhů na světě a největšího druhu v celé Severní Americe, skokana volského (Lithobates catesbeianus). Kromě nich je však postiženo také šest amerických ocasatých. Ve Spojeném království se mezi ochránci přírody staly ranaviry žhavým tématem v 80. letech minulého století, když byly společnosti Froglife podány zprávy o nezvykle vysokých hromadných úmrtích žab na jihovýchodě Anglie. Ačkoliv mnohé z žab vykazovaly závažné sekundární symptomy způsobené bakteriemi, podařilo se nakonec odborníkům zjistit primární příčinu jejich nemocí - byl to právě Ranavirus. Ke konci 80. let byl založen Frog Mortality Project, který si dal za cíl monitorovat mortalitu žab na území Spojeného království s důrazem na zkoumání ranavirů a jejich rozšíření v zemi. Spojil se s Froglife a The Institute of Zoology, a v průběhu následujících desetiletí se jim společnými silami podařilo získat data o úmrtí více než 85 000 žab. Froglife pak v roce 2007 začal asistovat Rana Project, jehož cílem je získávat informace o ranavirech a jejich působení na obojživelníky po celé Evropě. Negativní dopad ranavirů se v posledních letech ukázal také v Jižní Americe - a kde jinde by mohl řádit víc, než v tamních pralesích? V letech 2006 a 2009 došlo v Brazílii ke dvěma epidemiím ranavirů, ovšem na žabích farmách a nikoliv ve volné přírodě - tam Ranavirus zasáhl až ve druhé polovině minulého desetiletí, načež jej na konci roku 2017 objevili vědečtí odborníci u mrtvých pulců a ryb poblíž města Passo Fundo ve státě Rio Grande do Sul. Jak se nakonec v roce 2019 ukázalo, ranaviry se na místní zvířata přenesly ze skokanů volských chovaných právě na brazilských žabích farmách. Stehýnka tohoto druhu jsou v některých zemích považována za lahůdku, a Brazílie je druhým největším producentem žabího masa na světě, tudíž její žabí farmy jsou skokany volskými nacpány k prasknutí. Ukazuje se, že jsou tikající bombou pro všechny obojživelníky, a to nejen v Brazílii, ale i po celém kontinentu.
Pulec skokana volského, pravděpodobně nakažený jedním z ranavirů - fotografie z webu Northeast Wildlife
Kde ale hledat původ ranaviru? Objeven byl v roce 1966, ovšem dodnes se pořádně neví, jak se vlastně vyvinul. V roce 2009 se jeho původem zabývali James K. Jancovich, Michael Bremont, Jeffrey W. Touchman a Bertram L. Jacobs z Arizona State University, a podle výsledků jejich výzkumu byl předkem ranaviru zřejmě některý z rybích virů. Z ryb se přenesl na obojživelníky a plazy, tedy na další poikilotermní živočichy, byť částečně nebo trvale suchozemské. Kdy přesně k tomu došlo, to není jisté. Mohlo se to stát teprve v minulém století. První ranavirus byl v šestašedesátém izolován z těla skokana levhartího (Lithobates pipiens, dříve Rana pipiens) ze Severní a Střední Ameriky. A od té doby jeho vliv na populace různých druhů skokanovitých, žab a obojživelníků celkově, ryb a plazů jen rostl. Zvláště v rámci působení na obojživelníky bývá Ranavirus mnohdy přirovnáván k chytridové houbě Batracochytrium dendrobatidis, jež od svého objevení v roce 1998 také zdevastovala řadu populací těchto zranitelných, na změny náchylných obratlovců. Ranaviry se ke svým hostitelům dostávají několika cestami; přes kontaminovanou půdu, vzájemným kontaktem (u žab zvláště při páření), kontaktem s vodou, která ranaviry obsahuje, anebo požíráním tkání již nakaženého živočicha. Nakazit se jím tedy může každý ektotermní predátor, mrchožrout nebo kanibal. Ve vodním prostředí se ranavirům daří velmi dobře, dokáží se v něm stabilizovat a přežít v něm bez hostitele celé týdny. Má se za to, že v Evropě i v Severní Americe se ranavirům v posledních desetiletích tak skvěle daří kvůli globálnímu oteplování. Nejznámější ze všech zástupců rodu Ranavirus, frog virus 3 (FV3), jenž je typovým druhem, se dokáže replikovat v teplotě od 12°C po 32°C, a pochopitelně přežívat v teplotách i nižších než 12°C. Mírnější zimy posledních let mu nebývale svědčí.
Vřed způsobený ranavirem, fotografie z webu The Frog Disease Project
Ranavirus způsobuje řadu symptomů. Na pohled možná nejvýraznějším z nich je vznik výrazných, velkých vředů na těle nakaženého živočicha. Dalšími, neméně závažnými symptomy, jež byly u žab pozorovány, jsou krvácení z kloaky a z ústního otvoru, zrudnutí pokožky a její ztenčení, nekróza končetin a následné znemožnění pohybu zvířete, viditelné pohubnutí (žába nebo jiný nakažený živočich si není schopna obstarat potravu a chřadne), špatné vidění a letargie, zvláště před úmrtím. U mrtvých žab, jež byly rozpitvány, byla nalezena drobivá a patologicky napuchlá játra. Není pochyb, že zvířata nakažená ranavirem trpí, a v naprosté většině případů na něj umírají. Zatím není jasné, jak žáby a další studenokrevné živočichy před ranaviry chránit. Je možné, že by nákazu mohlo odrazit snížené vysazování nepůvodních druhů ryb do zahradních jezírek v evropských státech, nebo, z dlouhodobého hlediska, zpomalení účinků globálního oteplování. Některé druhy se však mohou s ranaviry vypořádat po svém, a to tím, že se v průběhu vývoje stanou imunní. Podle webu Froglife se například ve Spojeném království v rybníčcích nesoucích ranavirus daří odolným žábám, aniž by byly virem napadány. Zřejmě si také vybírají k páření zdravější jedince. Nakažené žáby se hledání partnera a soutěžení o něj stejně účastnit nemohou, takže jsou automaticky z rozmnožování vyřazeny, a je tak menší šance, že přijdou s některou jinou žábou do styku a virus na ni přenesou. Pulci britských druhů bývají také infikováni málokdy. Kolik žabích populací po celém světě však ještě ranaviru podlehne, a kolik druhů jím bude vyhubeno, to zůstává velkou otázkou. A vzhledem k tomu, s jakými dalšími problémy se obojživelníci potýkají, Ranavirus určitě nic nezlehčuje.
Za informace vděčím webům Northeast Wildlife a Froglife. Výše uvedenou studii o původu ranaviru, publikovanou v roce 2009, najdete na tomto odkazu.
Žádné komentáře:
Okomentovat