Archaeobatrachia, dříve též Discoglossidei, je podřádem žab, který zahrnuje nejprimitivnější žijící zástupce této početné skupiny bezocasých obojživelníků. Představuje parafyletický taxon, není tedy přirozenou skupinou a udžuje se čistě pro snazší orientaci v taxonomii řádu Anura. Žáby patřící do tohoto podřádu mají společného předka, samy jsou však pouze některými, vybranými potomky takového taxonu.
Společným znakem žab z tohoto podřádu jsou například volné obratle; ostatní žáby mají obratle spojeny s žebry. Celkem zahrnuje Archaeobatrachia 26 až 28 druhů; různé zdroje uvádějí různý počet druhů, více než osmadvacet jich však není. Patří do čtyř čeledí: Leiopelmatidae (leiopelmovití), Ascaphidae (ocasatkovití), Bombinatoridae (kuňkovití) a Alytidae (pestrankovití). Tyto primitivní žáby jsou k nalezení na Novém Zélandu, na severozápadě Severní Ameriky, na Borneu, Filipínách a v Eurasii. Tyto čeledě existují už od druhohor; leiopelmovití a pestrankovití se ve fosilním záznamu objevují již na konci jury, kuňkovití pak v poslední etapě křídového období.
Čeleď Alytidae
Dříve byla známá též jako Discoglossidae, ale název Alytidae měl prioritu. Jako taková byla tato čeleď popsána Leopoldem Fitzingerem roku 1843. V roce 2014 se objevily názory, že by měla být rozdělena na dvě samostatné rodiny, Alytidae a Discoglossidae, neboť se od sebe rody Alytes a Discoglossus poměrně dosti liší. To by pak znamenalo, že by podřád Archaeobatrachia zahrnoval nikoliv čtyři, ale pět čeledí. Zatím však není čeleď Discoglossidae, zahrnující potenciálně jediný recentní rod, Discoglossus, a několik vyhynulých rodů, uznávána (byla nicméně zavedena Albertem Güntherem v roce 1859). Kromě rodů Alytes a Discoglossus patří do čeledi pestrankovitých také Latonia s jediným žijícím druhem. Prehistorickými pestrankovitými jsou Enneabatrachus, Callobatrachus (sporný taxon), Eodiscoglossus, Bakonybatrachus a Aralobatrachus; jsou pozdně jurského až pozdně křídového stáří. Většina druhů rodu Latonia je známa z třetihor nebo čtvrtohor. Čeleď se ve fosilním záznamu objevuje na konci jury, asi před 150 miliony let.
Druh: Discoglossus sardus,
české pojmenování: žabka sardinská (též diskoglosus sardinský nebo žába sardinská),
výskyt: Sardinie, Korsika a Toskánské ostrovy.
Tato žába je dlouhá asi 6,5 centimetru a je doma v lesích, sladkovodních bažinách a u řek na výše zmíněných ostrovech. Mimo sladké vody toleruje také vodu brakickou, ale nerozmnožuje se v ní. Vajíčka klade do pomalu tekoucích vodních toků nebo do stojaté vody. Jsou hnědo-černá s šedými až bílými póly, a jsou samičkou umisťována v malých shlucích nebo samostatně na dno potoka, jezírka či nádrže nebo jsou lepena na vodní vegetaci. Průměrně měří 1 až 1,5 milimetru, a jsou uzavřena v želatinové obálce o průměru 3 až 4 milimetrů. Dospělci mají hnědá, načervenalá nebo šedá záda a bledé bříško, a loví hmyz. Tento druh se velmi výrazně podobá žabce korsické (Discoglossus montalentii), na rozdíl od ní má však široké zakončení čtvrtého prstu na každé z předních končetin, má kratší zadní končetiny, kulatější záda a kulatější čenich. Žabka sardinská je zatím klasifikována jako málo dotčený druh, je však jisté, že populace z italských ostrůvků jako Giglio a Montecristo jsou zranitelné a hrozí jim ztráta genetické diverzity. Na druhou stranu jsou tyto ostrovy součástí Národního parku Arcipelago Toscano, nehrozí tedy, že by tamní žabky přišly o své přirozené prostředí.
Druh: Discoglossus montalentii,
české pojmenování: žabka korsická (též diskoglosus korsický),
výskyt: Korsika.
Zatímco žabka sardinská byla popsána 1837, její blízká korsická příbuzná od ní byla rozpoznána až v roce 1984. Do té doby byl D. montalentii prakticky neznámý; nikoho nenapadlo, že by v rámci D. sardus existoval ještě jeden druh. Žabka korsická je endemitem centrální Korsiky, a je téměř ohroženým druhem. Žije v lesích u řek v nízké nadmořské výšce (na rozdíl od žabky sardinské, jež žije ve vyšších polohách), a preferuje pomalu tekoucí vody. Její volání zní jako "poop - poop - poop", a je údajně mnohem znělejší a muzikálnější než volání její poměrně rozšířenější sestřenice. Dospělá žabka korsická měří asi 6,5 centimetru na délku. Je hnědá, načervenalá nebo šedá, případně má na zádech i tmavé skvrnky.
Druh: Discoglossus scovazzi,
české pojmenování: neexistuje,
výskyt: Maroko, Ceuta a Melilla.
Podle iniciativy Londýnské zoologické společnosti Evolutionarily Distinct and Globally Endangered patří Discoglossus scovazzi mezi 100 nejohroženějších druhů obojživelníků (anebo přesněji, Top 100 EDGE Amphibians). Dle jejích informací se od ostatních zástupců rodu Discoglossus oddělil před 5 až 10 miliony let. Podle IUCN jde však o druh málo dotčený. Největší nebezpečí pro něj představuje přeměna jeho přirozeného prostředí na zemědělskou krajinu a úbyt vody spojený s jejím odčerpáváním. Jde o jeden ze dvou druhů rodu Discoglossus, které se vyskytují na africkém kontinentu; tím druhým je D. pictus. D. scovazzi je k nalezení v Maroku i na území autonomních španělských měst Ceuta a Melilla, obklopených marockou souší. Podle informací z roku 2009 je na území Maroka pořád celkem běžný. Líbí se mu v dubových lesích, poblíž řek nebo také v opuštěných staveních a v jejich blízkosti.
Druh: Discoglossus pictus,
české pojmenování: žabka pestrá (též diskoglosus pestrý či žába pestrá),
výskyt: Maroko, Alžírsko, Tunisko, Malta a Sicílie.
Kromě výše zmíněných oblastí výskytu byla introdukována na jihozápad Francie a na severovýchod Španělska, a poměrně se jí tam daří. Bohužel tam představuje nebezpečí pro původní druhy žab, zvláště pro ty, které žijí ve stejných biotopech. Žabka pestrá je málo dotčeným druhem, ačkoliv jí v její domovině škodí intenzifikace zemědělství. Existují tři barevné variety; některé mají na zádech skvrny, jiné mají pruhy, a poslední typ je v podstatě uniformní. Na území Maroka se žabky pestré páří skoro po celý rok, od ledna do listopadu. Bylo zjištěno, že se samec může držet samice až dvě hodiny, ovšem u introdukovaných španělských a francouzských žabek trvá páření jen pětatřicet vteřin až dvě minuty. Za jednu noc naklade samička 500 až 1000 vajíček (s jedním samcem 20 až 50). Ta mají průměr 1 až 1,5 milimetru, a jsou obalena želatinovým pouzdrem o 3 až 7 milimetrech. Pulci se líhnou dva až šest dní po nakladení vajíček, mají asi 3 milimetry na délku, a jakmile dosáhnou délky 33 milimetrů (po 1 až 3 měsících vývoje), metamorfují v 10 milimetrů dlouhé žabičky (zmenší se zkrátka díky ztrátě ocásku). Žabka pestrá má v oblibě jak nížinné, tak vlhké horské oblasti. V současné době jsou rozeznávány dva poddruhy; D. p. auritus a D. p. pictus. Za třetí poddruh byl v minulosti považován výše popsaný D. scovazzi.
Toto byli tedy poslední čtyři zástupci rodu Discoglossus a zároveň poslední čtyři druhy podtřídy Archaeobatrachia! Projekt o skupině nejprimitivnějších žijících žab tak po pěti středách končí, a nejen to...
Končí Žabí měsíc! Psát celý březen o žábách mne nesmírně bavilo, naučil jsem se něco nového a blíže jsem poznal druhy, o kterých jsem dříve věděl jen něco málo anebo také druhy, které jsem předtím neznal. Doufám, že byl Žabí měsíc přínosný i pro Vás. Snad se Vám líbily články o největších a nejmenších žábách, o žábách z podtřídy Archaeobatrachia, o pravěkých žábách a evoluci této skupiny obojživelníků, o žábách nově objevených či znovuobjevených a o ochraně našich obojživelných pokladů. Chci moc poděkovat těm z Vás, kteří se mi ohledně Žabího měsíce ozvali na e-mail. Pamatujte si, že březen je právem měsícem žab!
Žádné komentáře:
Okomentovat