K napsání tohoto článku mne inspirovala scéna s otylkami ve druhé epizodě cyklu BBC Dokonalá planeta (A Perfect Planet), který jsem v poslední době sledoval v anglickém originále s komentářem čteným Sirem Davidem Attenboroughem, a který jistě brzy zhlédnete na svých televizních obrazovkách, neboť bude v dubnu uveden na ČT2. Otylky jsou podle mě jedny z nejroztomilejších žab, a především jsou schopny přežívat v aridních oblastech. Nejsou však jedinými žábami, které se zvládají vypořádat s těžkostmi v pouštním prostředí. Proto již téměř na konci Žabího měsíce přináším článek o různých druzích žáb, jejichž domovem je krajina písku...
Otylka velkooká (Breviceps macrops) a její příbuzné
Rod otylka (Breviceps) zahrnuje asi dvacet druhů malých žab vyskytujících se v aridních a semiaridních oblastech subsaharské Afriky - tedy na východě a na jihu kontinentu. Mají kulaté, podsadité tělo, zploštělý obličej a krátké končetiny, které jim ani neumožňují skákat. Jsou hrabavé, a většinu roku tráví pod zemí. Z půdy, třeba i písčité, se vynořují jen po setmění. Všechny otylky jsou nokturnální, loví tedy v noci, a podobně jako mnoho jiných druhů žab se také v noci i páří. Protože jsou samečci až groteskně malincí, nedokáží samici při páření uchopit. Otylky se tedy nepáří v amplexu, místo toho samice vylučují lepivý sekret, pomocí kterého se samci na jejich záda přilepí a následně už mohou oplodňovat jejich vajíčka. Mezi nejznámější z pouštních otylek patří otylka velkooká, která je doma v Namibii a v Jihoafrické republice, ovšem pouze na hranici těchto zemí na malém území zabírajícím jen asi 2000 kilometrů čtverečních. Převážná většina jedinců žije na pobřežním pruhu o šířce pouhých deset kilometrů nedaleko zuřících vod Atlantiku, poblíž kterých se každou noc nad Namibijskou pouští vytváří hustá mlha. Ta udržuje písek, v němž otylka žije, dostatečně vlhký i přes den. Možná není vlhký na povrchu, který je v poledne tak rozpálený, že ani některé ještěrky nechtějí postávat na všech čtyřech, písek však zůstává vlhký deset až dvacet centimetrů pod povrchem, kde si otylka vytváří noru. Jakmile se sešeří, vylézá ven a loví můry, brouky, mravence a larvy hmyzu. Čas od času může mít problém svou kořist zaměřit, protože je docela neobratná. Dospělé otylky velkooké měří jen 4 až 6 centimetrů. Vzhledem k tomu, že v oblastech, jež obývá, není skoro žádná sladká voda, tedy mimo té z mlhy, přeskakuje tento druh larvální stádium. To znamená, že zkrátka nikdy neuvidíte pulce otylky velkooké - z vajíček se líhnou miniaturní žabáčci. Bohužel jde o téměř ohrožený druh; ohrožuje jej dolování diamantů, jímž člověk radikálně mění její původní domovinu. Podle dat IUCN otylek velkookých ubývá. V semiaridních oblastech Namaqualandu, na samém jihu Namibie a na západě Jihoafrické republiky, žije také otylka namibijská (Breviceps namaquensis). Žije podobně jako otylka velkooká; vajíčka klade do písku do želatinové hmoty, jež jim poskytuje dostatečnou vlhkost, a z nich se líhnou také malí žabáčci, nikoliv pulci. Je 4,6 centimetru dlouhá, a podobně jako otylka velkooká i ona vydává při chycení predátorem hlasitý, pištivý zvuk. Otylka krátkohlavá (Breviceps adspersus) a B. rosei zase obývají sandveld, zalesněnou krajinu s písčitou půdou, v Jihoafrické republice, Zambii, Zimbabwe, Svazijsku a dalších zemích jižní části Afriky.
Otylka velkooká, fotografie z webu African Amphibians
Rosnice červenavá (Litoria rubella)
Kromě pouštních oblastí Austrálie obývá rosnice červenavá také řadu dalších habitatů, včetně tropických pralesů, na Nové Guineji a na Timoru (ve Východním Timoru a v Indonésii). Je jedním z přinejmenším 93 druhů rodu Litoria z čeledi rosnicovitých (Pelodryadidae). V tropických deštných lesích se rozmnožuje v období dešťů, nejčastěji v létě, ovšem v aridních oblastech dochází k páření kdykoliv během roku, kdy naprší. Rosnice tak zužitkovávají jakékoliv malé množství vody, které se objeví. Je pochopitelné, že jejich pulci se musejí vyvíjet ve vodě. Ta ale může brzy vyschnout. Proto, jakmile se začne voda v malých nádržkách oteplovat, pulci zrychlují svůj vývoj, a jsou schopni se metamorfovat už čtrnáct dní po vylíhnutí. Dospělé rosnice červenavé si na rozdíl od mnoha jiných pouštních žab nehrabou nory. Místo toho se skrývají pod kameny nebo ve stínu pouštní vegetace. Líbí se jim také v blízkosti vodních potrubí nebo umělých vodních nádrží. Zajímavé je, že mladé rosnice červenavé mají téměř průhledné bříško, tudíž je možné pozorovat, jak pracují jejich vnitřní orgány. U starších jedinců je břicho citrónově žluté, záda jsou většinou bledá nebo načervenalá s minimem černých skvrnek (ač se čas od času nějaká může objevit), aby neabsorbovala příliš velké množství slunečního světla a tělo žáby se nevysušilo.
Rosnice červenavá z Jižní Austrálie, fotografie z webu FrogWatch SA
Paropuška pouštní (Crinia desertica)
V aridních oblastech australského Queenslandu, Severního teritoria a severovýchodu Jižní Austrálie žije paropuška pouštní, anglicky nazývaná "desert froglet" ("pouštní žabka"). Její areál rozšíření zasahuje až k hranici oblasti Kimberley. Daří se jí v oblastech s černou půdou a ráda se zdržuje poblíž suchých travnatých porostů nebo přímo v nich. Také preferuje trvalé či dočasné vodní nádrže, do nichž může klást vajíčka. Pulci paropušky pouštní jsou tmavě hnědí a mají tupý ocásek. Hlas dospělců bývá pro svou melodičnost často přirovnáván ke zpěvu vrabce domácího, a je tvořen dvěma pulzy o šedesáti milisekundách, z nichž každý má frekvenci 4000 hertzů. Obdobně se ozývají i ostatní paropušky z rodu Crinia, patřícího do čeledi Myobatrachidae, jejich volání je však většinou kratší. "Pouštní žabka" dosahuje délky pouhých 1,3 až 1,8 centimetru.
Paropuška pouštní, fotografie z webu Atlas of Living Australia
Hrabavka nadmutá (Ranoidea platycephala)
Česky se jí též říká hvízdalka australská, hvízdalka ploskohlavá nebo dokonce skokan bahenní. Není však zástupcem čeledi skokanovitých, jde o rosnicovitou (Pelodyadridae). Žije ve všech australských státech s výjimkou Victorie a Tasmánie (to má společné s varanem obrovským!). Daří se jí v různých habitatech, od tropických bažin až po semiaridní oblasti outbacku; v nejrozpálenějších pouštích střední Austrálie nicméně nežije. Sucho ovšem snáší dobře, a je schopná se před ním zahrabat do nory hluboké až jeden metr. Je známo, že se nemusí napít jediného doušku vody celých pět let, a přesto přežije. Tím je mezi žábami skutečně výjimečná. V době, kdy jsou semiaridní písčité oblasti Austrálie pod největším náporem slunka, estivuje, tzn. přečkává tyto časy letním spánkem. Australští Aboriginci již po tisíce let tyto žáby využívají jako zdroj vody v nejhorších časech, naučili se totiž, že nalezenou hrabavku nadmutou stačí zmáčknout, a ona vypustí vodu uloženou ve svých kožních "kapsách" a v měchýři. Voda je hned po vypuštění z těla žáby pitná. Je-li však hrabavka donucena vzdát se svých zásob vody v období sucha, zemře. Při letním spánku si kolem sebe vytváří vodotěsný, slizovitý kokon, který její kůži poskytuje ochranu před vysušením. V případě, že jí začne docházet energie, hrabavka svou kůži požírá.
Hrabavka nadmutá, žába schopná přežít bez pití až pět let, obrázek z webu Reddit
Ropucha arizonská (Anaxyrus retiformis)
V Africe žije minimálně dvacet druhů otylek schopných přežívat v semiaridním či aridním prostředí, a několik z nich žije v pouštích; v Austrálii zase pouštní oblasti obývá alespoň devatenáct druhů žab. Ale s bezocasými obojživelníky se setkáme také v suchých oblastech západu Spojených států amerických. Jedním z nich je ropucha arizonská, obyvatelka aridních a semiaridních plání jihozápadu USA, konkrétně okresů Pima a Pinal v Arizoně, a severního Mexika. Žije v nadmořské výšce 150 až 900 metrů. Známo toho o ní není mnoho, ale herpetologové se domnívají, že je hrabavá a nokturnální. Za potravou a rozmnožováním vychází z doupěte v zemi v noci, ale jen po dva měsíce v roce. Deset měsíců je totiž neaktivní, a také proto je těžké ji studovat. Jakmile v červenci pořádně naprší, vynoří se samci ze svých doupat a začnou svým voláním lákat samice k nádržím stojaté vody. Ta rychle vysychá, takže se pulci líhnou už tři dny po nakladení vajíček a metamorfují za dva až tři týdny. Zhruba ke konci srpna upadají všechny ropuchy arizonské do stavu strnulosti.
Ropucha arizonská, fotografie z webu California Herps
Blatnice americká (Scaphiopus couchii)
Tento druh je doma v Sonorské poušti v americké Arizoně a Kalifornii a v mexických státech Sonora, Baja California a Baja California Sur. Opět se jedná o druh, který je aktivní pouze v období dešťů, tedy většinou v létě, ale někdy svá doupata opouští už na jaře. Na podzim a v zimě, když je sucho, zůstává pod zemí. Vývoj pulců i tohoto druhu je urychlován oteplující se vodou, čímž je zajištěno, aby metamorfovali ještě předtím, než dočasné nádrže vyschnou. Pulci jsou všežraví; požírají jak řasy, tak malý hmyz. Tím se liší od pulců většiny ostatních žab, kteří jsou striktně herbivorní. Dospělci jsou pochopitelně draví, a loví hmyz. Jejich délka se rovná 5,5 až 8,8 centimetrům. Průměrně se dožívají 6,7 let. Během hibernace jsou bohužel blatnice americké napadány motolicí Pseudodiplorchis americanus, jež konzumuje jejich krev. Infikované žáby se pak na začátku období dešťů probouzejí mnohem "štíhlejší" než neinfikovaní jedinci, a nejsou schopny se rozmnožovat. Některé blatnice však jsou schopny vrátit svou hmotnost do normálu tím, že místo většinou neúspěšných pokusů o rozmnožování dva týdny loví.
Snímek blatnice americké z webu Gone Froggin
Některé z uvedených zdrojů obrázků mi poskytly také informace pro tento článek; další informace pak pocházejí z Animal Diversity Web i z anglické Wikipedie, a také z knihy Plazi a obojživelníci od Marka O'Shea a Tima Hallidaye.
Žádné komentáře:
Okomentovat