Archaeobatrachia, dříve též Discogglosidei, je podřádem žab, který zahrnuje nejprimitivnější žijící zástupce této početné skupiny bezocasých obojživelníků. Představuje parafyletický taxon, není tedy přirozenou skupinou a udržuje se čistě pro snazší orientaci v taxonomii řádu Anura. Žáby patřící do tohoto podřádu mají společného předka, samy jsou však pouze některými, vybranými potomky takového taxonu.
Společným znakem žab z tohoto podřádu jsou například volné obratle; ostatní žáby mají obratle spojeny s žebry. Celkem zahrnuje Archaeobatrachia 26 až 28 druhů; různé zdroje uvádějí různý počet druhů, více než osmadvacet jich však není. Patří do čtyř čeledí: Leiopelmatidae (leiopelmovití), Ascaphidae (ocasatkovití), Bombinatoridae (kuňkovití) a Discoglossidae (pestrankovití). Tyto primitivní žáby jsou k nalezení na Novém Zélandu, na severozápadě Severní Ameriky, na Borneu, Filipínách a v Eurasii. Tyto čeledě existují už od druhohor; leiopelmovití a pestrankovití se ve fosilním záznamu objevují již na konci jury, kuňkovití pak v poslední etapě křídového období.
Čeleď Bombinatoridae
Mezi kuňkovité řadíme dva recentní rody, Barbourula a Bombina. Kromě toho do ní patří také vyhynulé rody Hatzegobatrachus (nejstarší známý zástupce čeledi, z pozdní křídy Rumunska) a Eobarbourula (z eocénu indického Gudžarátu). Zatímco rod Bombina je tvořen šesti žijícími druhy, mezi kuňky rodu Barbourula patří pouze dva druhy, vyskytující se na Borneu a na Filipínách. Dříve byl tento rod považován za jakýsi článek mezi rody Bombina a Discoglossus. Poté byly čeledi Bombinatoridae a Discoglossidae (dnes Alytidae) rozděleny, a Barbourula byla přiřazena ke kuňkovitým.
Druh: Barbourula kalimantanensis,
české pojmenování: kuňka bornejská,
výskyt: Kapuas, indonéské Borneo.
Popsal ji indonéský zoolog Djoko Iskandar, a to podle jediného exempláře, nalezeného v říční pánvi Kapuas ve středozápadní části indonéského Bornea. Ačkoliv zhotovil popis v roce 1978, nevěděl vůbec o jedné anatomické pozoruhodnosti tohoto obojživelníka. Dozvěděl se o ní až mnohem později, když pracoval v terénu s Davidem Bickfordem. Společně rozpitvali několik mrtvých kuněk bornejských, a zjistili, že jim chyběly plíce. Tento druh kuňky skutečně plíce postrádá, a dýchá jen kůží a vnitřními orgány - slezinou, žaludkem a játry. Ty jsou schopny pobrat stejné množství kyslíku, jaké by za "normálních" okolností pobraly žabí plíce. Nepřítomnost plic v těle má pochopitelně za následek drastickou změnu celkového vzhledu žáby; je poněkud plochá. Placaté tělo pomáhá absorbovat kyslík, a zároveň znemožňuje, aby si s kuňkou pohrávaly vodní proudy. Celková velikost dospělé samice kuňky bornejské činí 7,7 centimetru; samci jsou o něco menší (asi 6,6 centimetru). Kůži na zádech mají tito obojživelníci velmi tenkou. Jsou dobrými plavci, a jsou vybaveni blánami mezi prsty jak na předních, tak na zadních končetinách. Jedná se o ohrožený druh, vyskytující se pouze na dvou lokalitách v Kapuasu. Vody obou z nich jsou bohužel kontaminovány toxickými kovy, a samozřejmě zde dochází také ke kácení pralesa. Ve špinavé vodě kuňka bornejská nedokáže přežít. Žije pouze v potůčcích s mírným až středním proudem v hloubce 50 centimetrů až 5 metrů.
Druh: Barbourula busuangensis,
české pojmenování: kuňka pralesní,
výskyt: Busuanga, Culion, Balabac a Palawan; Filipíny.
Téměř ohrožený endemit čtyř různě velkých filipínských ostrovů. Kuňka pralesní postrádá vnější tympani (vnější membrány za očima, které jsou u ostatních žab součástí sluchového ústrojí) a její tělo je poněkud zploštělé. Je vybavena robustními končetinami s blánami mezi prsty, a často je k vidění na hladině potoků, kterými se nechává volně unášet. Jde o velice plachou žábu - ponořuje se hned, jak zaregistruje nějaké nebezpečí. Potoky, které obývá, vždy protékají nížinnými deštnými lesy o nadmořské výšce nižší, než 800 metrů. Jinak je toho o ní známo velmi málo. Nikdy nebyli pozorováni pulci, a o páření kuněk pralesních také neexistují žádné informace. Byly nicméně nalezeny samice, v jejichž těle se nacházela velká vajíčka bez pigmentu, což některé odborníky vedlo k domněnce, že by snad kuňka pralesní mohla přeskakovat larvální stádium, a že by se po jejich nakladení mohly líhnout malí žabáčci. Nelze však tvrdit s jistotou, že tomu tak skutečně je. Jakékoliv pokusy o rozmnožování druhu v zajetí selhaly. Nejvíce ohrožené jsou tyto kuňky zřejmě na Busuanze.
Čeleď Alytidae
Dříve byla známá též jako Discoglossidae; změna byla provedena na základě přednosti pojmenování - Alytidae byla popsána Leopoldem Fitzingerem v roce 1843, Discoglossidae Albertem Güntherem v roce 1859. V roce 2014 se nicméně objevily názory, že se od sebe dva hlavní rody této čeledi, Alytes a Discoglossus, liší natolik, že by mohly být řazeny do svých vlastních čeledí, a rázem by pak parafyletický podřád Archaeobatrachia zahrnoval ne čtyři, ale pět čeledí žab. Otázkou však je, kam by pak patřil další zástupce čeledi Alytidae, a to sice Latonia. Dosud bylo popsáno pět druhů tohoto taxonu, ovšem jen jeden z nich je živoucí. Kromě zmíněných rodů patří do čeledi také vyhynulí Enneabatrachus, Callobatrachus (sporný taxon), Eodiscoglossus, Bakonybatrachus a Aralobatrachus; jsou pozdně jurského až pozdně křídového stáří. Čeleď se ve fosilním záznamu objevuje na konci jury, asi před 150 miliony let.
Druh: Latonia nigriventer,
české pojmenování: žabka černobřichá (dříve též diskoglosus černobřichý),
výskyt: Chulské údolí, Izrael.
V roce 1943 ji popsali Heinrich Mendelssohn a Heinz Steinitz pod názvem Discoglossus nigriventer. V 50. letech pak tato žába náhle vymizela. Roku 1996 byla v Červeném seznamu IUCN překlasifikována z kriticky ohrožené na vyhynulou v přírodě, ačkoliv Izrael ji stále ve svých seznamech ohrožené zvěře klasifikoval jako druh žijící a potřebující ochranu. Pak přišla v roce 2011 skvělá zpráva - reliktní populace žabky černobřiché byla nalezena v Chulském údolí. První exemplář našel v Hula Nature Reserve strážce Yoram Malka. Pak bylo v bažinách na tomto chráněném území nalezeno minimálně dalších deset exemplářů. Podle výzkumu profesora Sariga Gafniho, uskutečněného v roce 2016, je populace žabky černobřiché tvořena ne více než několika stovkami jedinců. Není překvapivé, že je nyní tento druh klasifikován jako kriticky ohrožený, a v podstatě se řadí mezi nejohroženější obojživelníky na naší planetě. V roce 2013 byl název druhu změněn na Latonia nigriventer; od ostatních zástupců tohoto rodu, jinak známých pouze z fosilního záznamu, ji dělí asi milion let. Vypadá to, že Latonia a Discoglossus se od sebe oddělily už před nějakými 32 miliony let. Žabka černobřichá je nepochybně živoucí fosilií, naprosto výjimečným a posledním zástupcem vzácné vývojové linie žab, která již téměř zanikla. Její záda jsou okrová až olivově šedá, boky jsou šedavě černé barvy. Má poněkud dlouhé přední končetiny a měří asi 4 centimetry na délku (taková byla délka typového exempláře). V hebrejštině se jí říká agulashon shehor-ganon, což znamená "černobřichá s kulatým jazykem". Obdobně jako kuňky z rodu Bombina, žabka černobřichá nepoužívá při lovu bezobratlých jazyk - není schopna jej vysunout z tlamy.
Druh: Alytes maurus,
české pojmenování: neexistuje,
výskyt: Maroko.
Marocká specialita, známá jen z regionů Fez-Meknès a Tangier-Tétouan v této severoafrické zemi. Jde o téměř ohrožený druh, ohrožený zvláště znečištěním vod. Vyskytuje se v lesích, křovinatých oblastech středomořského typu, ve skalnatých oblastech, zahradách a poblíž vodních toků v nadmořské výšce 200 až 2050 metrů. Její areál rozšíření má plochu menší než 5000 čtverečních kilometrů. Jedná se o jediný africký druh rodu Alytes. Ačkoliv byla tato žába popsána v roce 1962, příliš mnoho se toho o jejím životě neví.
Druh: Alytes dickhilleni,
české pojmenování: ropuška Hilleniova,
výskyt: jihovýchodní Španělsko.
Ropuška Hilleniova je zranitelným druhem žáby, vyskytujícím se pouze na jihovýchodě Španělska v pohoří Sierra Nevada v nadmořské výšce 700 až 2000 metrů. Měří jen asi 3,5 centimetru na délku. Vypadá poněkud roztomile, protože má velké vypouklé oči s vertikálními zorničkami, jež se rozšiřují ve tmě. Aktivní je v noci, přes den se skrývá pod kameny a ve skalních štěrbinách. Líbí se jí v temperátních lesích, ve sladkovodních bažinách, u rybníků a také na obdělávané půdě. K páření těchto ropušek dochází na zemi; poté, co samička naklade vajíčka, sameček je oplodní a přilepí si je k zadním končetinám, načež je nosí, než jsou pulci připraveni se vylíhnout. Jakmile tato doba nastane, donese vajíčka k vodě, aby se v ní jeho potomci mohli dále vyvíjet. Metamorfóza často probíhá až několik měsíců po vylíhnutí, takže pulci musí přezimovat. Neplatí to však ve všech případech. V roce 2008 byla ropuška Hilleniova zařazena mezi 10 nejohroženějších obojživelníků naší planety programem EDGE (Evolutionarily Distinct and Globally Endangered).
Seznámení s dalšími zástupci podřádu Archaeobatrachia, včetně se třemi zbývajícími druhy rodu Alytes, se dočkáte příští středu!
Žádné komentáře:
Okomentovat