Archaeobatrachia, dříve též Discoglossoidei, je podřádem žab, který zahrnuje nejprimitivnější žijící zástupce této početné skupiny bezocasých obojživelníků. Představuje parafyletický taxon, není tedy přirozenou skupinou a udržuje se čistě pro snazší orientaci v taxonomii řádu Anura. Žáby patřící do tohoto podřádu mají společného předka, samy jsou však pouze některými, vybranými potomky takového taxonu.
Společným znakem žab z tohoto podřádu jsou například volné obratle; ostatní žáby mají obratle spojeny s žebry. Celkem zahrnuje Archaeobatrachia 26 až 28 druhů; různé zdroje uvádějí různý počet druhů, více než osmadvacet jich však není. Patří do čtyř čeledí: Leiopelmatidae (leiopelmovití), Ascaphidae (ocasatkovití), Bombinatoridae (kuňkovití) a Discoglossidae (pestrankovití). Tyto primitivní žáby jsou k nalezení na Novém Zélandu, na severozápadě Severní Ameriky, na Borneu, Filipínách a v Eurasii. Tyto čeledě existují už od druhohor; leiopelmovití a pestrankovití se ve fosilním záznamu objevují již na konci jury, kuňkovití pak v poslední etapě křídového období.
Čeleď Bombinatoridae
Mezi kuňkovité řadíme dva recentní rody, Barbourula a Bombina. Rod Bombina se objevuje ve fosilním záznamu poprvé v epoše pliocénu, samotná čeleď však vznikla již na konci křídového období (jejím nejstarším zástupcem je Hatzegobatrachus). Kuňky rodu Bombina se vyskytují v Eurasii, a preferují oblasti se stojatými vodami. Jsou proslulé svým antipredačním chováním - říká se mu unkenreflex. Při napadení predátorem se přetáčejí na záda a ukazují mu pestře zbarvené břicho. Nutno podotknout, že toto chování, jinak se vyskytující třeba i u ocasatých, je pojmenováno právě po kuňkách - těm se v němčině říká "unke". Do rodu Bombina patří šest v současnosti uznávaných druhů.
Druh: Bombina bombina,
české pojmenování: kuňka obecná,
výskyt: střední a východní Evropa, Ural, Turecko.
Patrně nejznámější ze všech kuněk a oblíbená mezi chovateli žab. Popsal ji Carl Linné v roce 1761. Obývá nížiny až pahorkatiny do nadmořské výšky 400 metrů, i když v jednom případě byla pozorována i ve výšce 732 metrů nad mořem (to je ovšem vzácnost). 56 % jejího jídelníčku tvoří komáři a jejich larvy, 18 % tvoří pavouci, dalších 18 % brouci, 3 % stonožky a zbylé 1 % jiní bezobratlí. Kořist nechytá s pomocí jazyka, zkrátka ji zachycuje čelistmi. Dospělá kuňka obecná je 4,5 až 5 centimetrů dlouhá, poměr hlavy a těla je u ní větší než 3:1, a tělesná hmotnost se pohybuje od 2 do 13,9 gramů. Má šedočerné až šedé břicho s oranžovým či oranžovožlutým nebo oranžovočerveným zbarvením. Tmavé skvrny, které oproti oranžové převažují, jsou ještě doplněny bílými tečkami. V ohrožení se kuňka obecná miskovitě prohýbá a ukazuje potenciálnímu predátorovi břicho a spodní část předních i zadních končetin, v některých případech si pak dokonce předními končetinami zakrývá oči. Nestačí-li to k zastrašení predátora, pak kuňka vylučuje smrdutý sekret z kožních žláz. Mimoto někdy při chycení predátorem vydává z hrdla obranné volání. Samice klade vajíčka hlavně v květnu a červnu, a je schopna jich vyprodukovat 80 až 300. Vajíčka jsou ve shlucích uchycena na vodní vegetaci. Pulci se kuňky obecné mají spirakulum (dýchací otvor) na břiše. Líhnou se 2 až 5 dní po nakladení vajíček, k metamorfóze pak dochází ve věku 5 až 12 týdnů (od července do září). Pohlavní dospělosti dosahují po jednom či dvou letech. Když se během růstu kuňky svlékají, nafouknou se a začnou vydávat kašlavý zvuk, načež starou kůži s pomocí tlamy ze svého těla postupně odstraní a sežerou ji. Samci se obvykle ozývají voláním "unk-unk-unk". Ačkoliv IUCN klasifikuje kuňku obecnou jako málo dotčený druh, v České republice je silně ohroženým druhem. Je zařazena také do seznamu ohrožených druhů v rámci projektu o chráněných územích Natura 2000. Důvodem rapidního snížení jejích počtů je změna přirozeného prostředí a kontaminace vod pesticidy.
Druh: Bombina variegata,
české pojmenování: kuňka žlutobřichá,
výskyt: západní, střední a východní Evropa (kromě Iberského a Apeninského poloostrova).
Typový druh rodu Bombina, popsaný Linném v roce 1758 v 10. edici Systema Naturae. Je známo, že se kříží s kuňkou obecnou. Ačkoliv je to podle IUCN málo dotčený druh, v České republice je klasifikována jako ohrožená. Vyskytuje se u malých, netrvalých vodních ploch, včetně kaluží v lesích nebo na jejich okrajích. Přes den kuňky žlutobřiché často polehávají na mělčinkách těchto vodních ploch nebo na jejich dně. Je-li napadena, ukazuje strakaté břicho - je černožluté, přičemž žlutá je převažující barvou (žluté skvrny zabírají více než 50 % jeho povrchu). Pokud tato obrana nezabere, pak vylučuje odporný sekret, který může po požití způsobit alergickou reakci. S kuňkou žlutobřichou se setkáme v nadmořské výšce 250 až 1200 metrů nad mořem. Původně se vyskytovala u potoků a řek, ale poté, co začal evropskou krajinu měnit člověk, se přeorientovala na pískovny, kamenolomy a těžiště jílu. Z lesů je bohužel v posledních letech či desítkách let vytlačuje štěrkování cest, a z kamenolomů je zase vytlačuje přeměna těchto území na skládky. Hlasový projev, který kuňka žlutobřichá nejčastěji vydává, by se dal přepsat jako "ung". Co se rozmnožování týče, klade samička v průměru 73 vajíček (může jich ale být i více než 100), a podobně jako kuňka obecná se páří několikrát během léta (dohromady jich tedy za jediný rok může naklást přes 300). Pulci se líhnou čtyři dny po nakladení vajíček. Mohou dosáhnout délky až 5,5 centimetru, rychleji rostou především v teplé vodě. Dospělá žába může měřit až 5,6 centimetru, nicméně najdou se i podstatně menší jedinci, dlouzí jen 2,8 centimetru. Kuňka žlutobřichá je skvělým plavcem a potapěčem, při plavání využívá plovací blány mezi prsty zadních končetin. Konce prstů předních i zadních končetin jsou často žlutě zbarveny.
Druh: Bombina pachypus,
české pojmenování: kuňka italská,
výskyt: Apeninský poloostrov.
Dříve byla považována za poddruh kuňky žlutobřiché a nazývána tedy B. variegata pachypus. Popsal ji francouzský biolog Charles Loucien Bonaparte roku 1838. Endemicky se vyskytuje v Itálii, je to specialita Apeninského poloostrova. Žije v nadmořské výšce 20 až 1700 metrů, v rybnících, lesích a také v otevřené krajině. Břicho má modrošedé až modročerné se žlutými až oranžovými skvrnami, jež pokrývají více než polovinu jeho povrchu. Tělo je poměrně silně stavěné. Charakteristický je tvar zorničky v oku této kuňky; je trojúhelníkovitá, čímž je mezi svými příbuznými skutečně výjimečná. Jedná se o druh aktivní především za bílého dne, aktivní je od dubna po říjen až listopad; během pozdních podzimních měsíců, zimy a začátku jara hibernuje. IUCN ji klasifikuje jako ohrožený druh, a největším nebezpečím jsou pro ní jak přeměna jejích přirozených habitatů v zemědělskou krajinu, tak chytridiomykóza způsobovaná houbou Batrachochytrium dendrobatidis. Kuňka italská dosahuje v dospělosti délky 4 až 5 centimetrů.
Druh: Bombina microdeladigitora,
české pojmenování: kuňka lichuanská,
výskyt: provincie Sečuán, Chu-pej a Kuang-si, střední Čína.
Exoticky vypadající endemit tří středočínských provincií a zároveň jedna z největších kuněk, dosahující délky až 7,7 centimetru. Jde o zranitelný druh, jehož počty nadále snižuje ničení nebo znečištění jeho přirozeného prostředí. Tím jsou bažiny, řeky a vlhké horské lesy v nadmořské výšce 1200 až 2400 metrů. Kuňka lichuanská je vybavena poměrně dlouhými předními končetinami s relativně krátkými prsty bez plovací blány. Živí jedinci jsou typičtí svým zelenohnědým zbarvením na zádech, pokrytých řadou velkých bradavic. Břicho je černé a sem tam se na něm objevuje nějaká ta oranžová skvrna. Tento druh byl popsán čínskými herpetology v roce 1960. V roce 2008 se vynořily spekulace, že by se mohla izolovaná populace kuňky lichuanské vyskytovat ve středním Vietnamu, ale to se zdá býti nepravděpodobné. Jinak je tento druh velmi podobný kuňce B. maxima.
Druh: Bombina maxima,
české pojmenování: kuňka velká (též kuňka jihočínská nebo kuňka junnanská),
výskyt: Jün-nan, Čína.
V roce 1905 ji popsal George Albert Boulenger. Kuňka velká dosahuje délky až 8 centimetrů, což z ní činí pravděpodobně největší druh rodu Bombina. Vyskytuje se pouze v jihozápadní části jihočínské provincie Jün-nan, je však možné, že je k nalezení i v Myanmaru. Na rozdíl od kuňky lichuanské (B. microdeladigitora) se na bázi jejích prstů nacházejí velice krátké plovací blány, a záda má povětšinou hnědé. U některých exemplářů se však můžou na zádech nebo na končetinách sem tam vyskytnout i tmavě zelené skvrny. Břicho je černé s červenými skvrnami.
Druh: Bombina orientalis,
české pojmenování: kuňka východní (též kuňka orientální či kuňka čínská),
výskyt: Sibiř, severovýchodní Čína, Korejský poloostrov.
V dospělosti měří kuňka východní 3 až 5 centimetrů. Její záda jsou zelená až hnědá s černými, modročernými nebo šedými skvrnami. Břicho je černooranžové. Výrazné oranžové či rumělkové skvrny vytváří betakaroten, jenž je kuňkami získáván z bezobratlých, které loví. Toxin, který při chycení predátorem kuňka východní vylučuje, je mléčně bílý a nepříjemně páchne. Je vylučován z kožních žláz na zadních končetinách, a je schopen podráždit nosní a ústní sliznici predátora. K páření dochází od dubna do srpna. Samci v této době koncertují ve dne i v noci, drží si od sebe vzájemný odstup, a snaží se nalákat samice. Na předních končetinách se jim vytváří drsný tmavý mozol, který jim pomáhá samici v amplexu uchopit. Samička může vyprodukovat 40 až 100 vajíček, pulcům pak trvá 3 až 10 dní, než se vylíhnou. Nohy se jim vyvíjejí v 6 až 8 týdnech života, na souš se po následné metamorfóze stěhují 12 až 14 dní po vylíhnutí. Přirozeným habitatem kuňky východní jsou horské potoky v pobřežních oblastech, přičemž preferují hlavně jejich mělké břehy. Sekundárně jsou k nalezení také na rýžových polích, a to tedy zvláště na severozápadě Číny, kde se tento typ zemědělské krajiny v posledních desetiletích roztáhl více než kdy předtím. Jde o místně běžný druh, klasifikovaný jako málo dotčený. V Evropě a ve Spojených státech amerických jsou kuňky východní oblíbené mezi teraristy; v zajetí mohou žít 15 až 30 let. Většinou bývají krmeny cvrčky.
Doufám, že se Vám toto seznámení s charismatickými kuňkami líbilo! Příští část se zaměří na další dva druhy kuněk z rodu Barbourula, ale také na další žáby z řádu Archaeobatrachia. Vyjde ve středu 17. března!
Žádné komentáře:
Okomentovat