Archaeobatrachia, dříve též Discoglossidei, je podřádem žab, který zahrnuje nejprimitivnější žijící zástupce této početné skupiny bezocasých obojživelníků. Představuje parafyletický taxon, není tedy přirozenou skupinou a udržuje se čistě pro snazší orientaci v taxonomii řádu Anura. Žáby patřící do tohoto podřádu mají společného předka, samy jsou však pouze některými, vybranými potomky takového taxonu.
Společným znakem žab z tohoto podřádu jsou například volné obratle; ostatní žáby mají obratle spojeny s žebry. Celkem zahrnuje Archaeobatrachia 26 až 28 druhů; různé zdroje uvádějí různý počet druhů, více než osmadvacet jich však není. Patří do čtyř čeledí: Leiopelmatidae (leiopelmovití), Ascaphidae (ocasatkovití), Bombinatoridae (kuňkovití) a Alytidae (pestrankovití). Tyto primitivní žáby jsou k nalezení na Novém Zélandu, na severozápadě Severní Ameriky, na Borneu, Filipínách a v Eurasii. Tyto čeledě existují už od druhohor; leiopelmovití a pestrankovití se ve fosilním záznamu objevují již na konci jury, kuňkovití pak v poslední etapě křídového období.
Čeleď Alytidae
Dříve byla známá též jako Discoglossidae, název Alytidae měl ovšem prioritu. Jako taková byla popsána Leopoldem Fitzingerem v roce 1843. V roce 2014 se nicméně objevily názory, že se od sebe dva hlavní rody této čeledi, Alytes a Discoglossus, liší natolik, že by mohly být zařazeny do svých vlastních čeledí - v tom případě by se od čeledi Alytidae oddělila platná čeleď Discoglossidae, popsaná Albertem Güntherem v roce 1859. Dosud však platí, že oba tyto taxony spolu s rodem Latonia patří do čeledi Alytidae. Zatímco Latonia, rod donedávna považovaný za vyhynulý, zahrnuje jediný druh (též znovuobjevený teprve nedávno), do rodu Alytes patří pět druhů a do rodu Discoglossus šest druhů. Kromě těchto rodů se do čeledi Alytidae řadí také vyhynulí Enneabatrachus, Callobatrachus (sporný taxon), Eodiscoglossus, Bakonybatrachus a Aralobatrachus; jsou pozdně jurského až pozdně křídového stáří. Čeleď se ve fosilním záznamu objevuje na konci jury, asi před 150 miliony let.
Druh: Alytes muletensis,
české pojmenování: ropuška baleárská,
výskyt: Mallorca.
Majorský endemit, preferující vysoko položené strže a horské řeky v pohoří Serra de Tramuntana v severozápadní až severní části ostrova. Ráda se ukrývá pod kameny v tamních vápencových jeskyních. S průměrnou délkou 3 až 4,5 centimetru je trochu menší, než ostatní ropušky z evropské či africké pevniny. Samice je větší než samec. Obě pohlaví se v období rozmnožování ozývají charakteristickou sérií zvuků. Na rozdíl od mnoha jiných druhů žab jsou to u ropušky baleárské samice, kdo bojuje o partnera. Vybraného samce si před ostatními samičkami chrání a mohou se s nimi pustit i do boje. K páření dochází v květnu a červnu. Jakmile sameček oplodní vajíčka, samička mu je předá (snůšku tvoří 7 až 12 vajíček) a on je pak nosí nalepeny mezi zadními končetinami. Těsně před vylíhnutím je pak odnese do vodní nádrže. Pulci jsou v průměru 5,4 až 7 milimetrů dlouzí a metamorfují po několika týdnech, většinou ještě v červnu. Metamorfované žabky jsou jen o málo menší než dospělci. Ropuška baleárská byla nejprve popsána pod názvem Baleaphryne muletensis na základě fosilních pozůstatků, objevených v roce 1977. Až o dva roky později byla nalezena také živoucí zvířata! Pochopitelně jde o druh ohrožený, a v roce 1997 zbývalo v Serra de Tramuntana jen nějakých 500 až 1500 jedinců, v roce 2016 pak zřejmě jen 300 až 700. Jde o jednu z nejvzácnějších žab na světě. V minulosti se programu rozmnožování ropušek baleárských v zajetí věnoval Durrell Wildlife Park na ostrově Jersey, a úspěšně vypustil řádku těchto žab do volné přírody. Velkým problémem je pro tento druh nedostatek vody. Lidská populace se na Mallorce v posledních desetiletích zvětšila, a potřebuje vodu, které je na ostrově poměrně málo - musí se brát zvláště z hor na severu, tedy z jediné domoviny této unikátní žáby.
Druh: Alytes obstetricans,
české pojmenování: ropuška starostlivá,
výskyt: Portugalsko, Španělsko, Francie, jižní Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, západní Německo, severní až západní Švýcarsko.
Kromě výše zmíněných zemí se vyskytuje také ve Spojeném království, kam byla však introdukována. Měří 3 až 5,5 centimetru, samice jsou větší než samci. Podobně jako její příbuzné je nočním druhem, a většinou se vyskytuje nedaleko vodních toků, i když výjimečně se od nich může vzdálit až na 500 metrů. Občas se tak zatoulá i do zahrad. V Pyrenejích je k nalezení i v nadmořské výšce 2400 metrů. Na krku má drobné parotidní žlázy, další kožní žlázy vylučující nepříjemný sekret se pak nacházejí také na předních končetinách a na kotnících. Přední končetiny jsou silně stavěné. Zbarvení je většinou šedé, olivové až hnědé se zelenými či nahnědlými skvrnkami. Loví bezobratlé, od brouků, pavouků a svinek přes plzáky a slimáky až po mnohonožky. Ropuška starostlivá dostala své druhové jméno jako odkaz na samcovu péči o vajíčka, jež mu po páření samice předává. Před pářením samotným láká samec samici výrazným, 1 až 3 vteřiny trvajícím voláním, většinou ze skalní rozsedliny nebo z nory. Pulci se líhnou po 3 až 6 týdnech, jsou býložraví a požírají vodní rostliny. Ropuška starostlivá je druhem málo dotčeným, ale její přirozené prostředí, totiž lesy mírného pásma, sladkovodní jezera, řeky či oblasti s křovinnou vegetací, mizí.
Druh: Alytes cisternasii,
české pojmenování: ropuška iberská (též ropuška portugalská),
výskyt: Portugalsko a Španělsko.
Španělsky se jí říká sapo partero ibérico. Je to málo dotčený druh ropušky, vyskytující se v křovinatých oblastech středomořského typu a dubových lesích na východě a jihu Portugalska a v západní až střední části Španělska v nadmořské výšce až 1300 metrů. V dospělosti měří průměrně 4 centimetry, ovšem pulci mají až 7 centimetrů. Ropuška iberská je jedním z menšího množství druhů žab, u nichž jsou pulci větší než dospělci, a při metamorfóze se zmenšují. K té dochází asi čtyři měsíce po vylíhnutí z vajíčka. Stejně jako v případě všech ostatních druhů rodu Alytes, i u ropušky iberské jsou to samci, kdo se stará o vajíčka; nosí je přilepené mezi zadními končetinami, a odnášejí je do vody těsně před vylíhnutím potomstva. Jeden sameček je schopen unést až 180 vajíček ze čtyřech odlišných snůšek nakladených několika partnerkami. Pohlavní dospělosti dosahují metamorfované ropušky až ve 2 letech života. Přestože je ropuška iberská, jak již bylo uvedeno, málo dotčeným druhem, a na území Portugalska jí velké nebezpečí nehrozí (na jih od řeky Tagus jde dokonce o nejběžnější druh obojživelníka), v okolí španělského Madridu její počty trvale klesají. Může za to ničení jejího přirozeného prostředí.
Druh: Discoglossus jeanneae,
české pojmenování: diskoglosus španělský,
výskyt: Španělsko.
Endemit jižního, východního a severovýchodního Španělska. O životě diskoglosa španělského se toho moc neví, ale předpokládá se, že v zimě nehibernuje, a že je tedy aktivní po celý rok. Žije v otevřené krajině, v borových hájích a v křovinatých oblastech v nadmořské výšce až 2000 metrů. Loví hmyz a nejrůznější červy, rád si pochutná ale i na mladých žábách jiných druhů. Pulci jsou, nepříliš překvapivě, býložraví. Zbarvení dospělců je obvykle světle hnědé s tmavě hnědými skvrnami a proužky. Spodní část těla je žlutá nebo bílá. Pozoruhodné je, že dospělí samci jsou vybaveni plovacími blánami; u adolescentních samců chybí, a postrádají je také samice. Samcům se v období páření vytvářejí na předních končetinách, na krku a na břiše výrazné černé mozoly, jež jim pomáhají přidržet se při amplexu samičky. Diskoglosus španělský je téměř ohroženým druhem, nejvíce jej ohrožují sucha. Dle informací z roku 2009 již pravděpodobně několik jeho izolovaných populací na pobřeží Středozemního moře vyhynulo. D. jeanneae byl prve popsán jako poddruh žabky iberské.
Druh: Discoglossus galganoi,
české pojmenování: žabka iberská (též diskoglosus portugalský),
výskyt: Portugalsko a Španělsko.
Obývá celé Portugalsko a západní část Španělska. Je možné, že se její počty snižují, ale dosud nebylo získáno dost dat na to, aby byla přeřazena z kategorie málo dotčeného taxonu na zranitelný. Existují tři barevné a vzorové variace; žabky uniformně zbarvené, žabky s tmavými skvrnami a žabky se dvěma dlouhými podélnými, tmavými pruhy, jedním na zádech a ještě dalšími dvěma na bocích. Dříve byl k tomuto druhu řazen také D. jeanneae, obě žáby se od sebe však liší, což dokazuje například výzkum jejich mitochondriálních sekvencí. Přirozeným prostředím žabky iberské jsou lesy, bažiny a otevřená travnatá krajina. Málokdy se vzdaluje od vody. Období rozmnožování nastává v říjnu a končí v prosinci, samice se během této doby páří několikrát a kladou i 4900 až 5600 vajíček v několika snůškách (jednu snůšku přitom tvoří jen 20 až 50 vajíček). Ta mají průměr 1,5 až 2 milimetry. Pulci mají po vylíhnutí 3 milimetry na délku, a na rozdíl od dospělců jsou diurnální. Metamorfují po 22 až 60 dnech. Pohlavní dospělosti dosahují samci žabky iberské ve 3 až 5 letech života, samice pak zhruba ve 4 letech. Žijí až 9 let. Aktivní je tento druh už při teplotách vyšších než 9°C, nejradši má však teplotu 21°C až 30°C. Klesne-li relativní vlhkost vzduchu na méně než 45 %, upadají žabky iberské do stavu strnulosti.
S posledními čtyřmi zástupci podřádu Archaeobatrachia, konkrétně se čtyřmi zbývajícími druhy rodu Discoglossus, se seznámíme v příští, poslední části, která vyjde ve středu 31. března.
Žádné komentáře:
Okomentovat