Přízrak (4/4)

Wren Rivera a Winn Wilkinson se vydali do lesů jižně od Creek City v americkém státě Illinois s cílem odhalit, co mohlo stát za brutálním útokem na muže, který byl předešlé noci nalezen v zuboženém stavu na ranči Spencera Abramse. Mladí záhadologové se museli skrývat a následně utíkat před skupinou ozbrojenců, jež byla do lesa vyslána nejspíše se stejným cílem. Na skupinu pak zaútočilo jakési monstrum, a Wren s Winnem se před ním skrývali pod malým převisem nad potůčkem v roklince. Mysleli si, že přišel jejich konec, ale pak se před nimi ukázal samotný Spencer Abrams, řekl jim, že se o jejich cestě do lesa dozvěděl z bezpečnostních kamer u svého pozemku, a odvedl je do své chaty na opačném svahu roklinky. Měl odtamtud zavolat satelitním telefonem pro pomoc, ale nestalo se. Wren objevila v koupelně uřezanou lidskou ruku a Winn narazil na bezpočet mrtvol na půdě. Tam se před dvojicí teenagerů Spencer proměnil na děs nahánějící, dvě stě třicet centimetrů vysokou bestii s drápatými končetinami. Později se na půdě objevilo další monstrum. Z Wren a Winna se stali zajatci, a měli být nejspíše zabiti. Ačkoliv Winnův úder kabelou do hlavy netvora neměl výsledku, Wren se pokusila osvobodit se s pomocí svého amuletu. A byla úspěšná. Z nějakého důvodu pořezání amuletem oba podivné tvory bolelo. Teenageři z chaty utekli, čekalo je však nepříjemné překvapení. Nyní jsou v obklíčení. Krvežíznivá monstra jim znemožňují utéci. Mají Wren a Winn naději? Přežijí? Nebo jejich mladé životy skončí?

PŘÍZRAK, ČÁST ČTVRTÁ:

Nestvůra, která stála přímo před oběma teenagery, učinila několik kroků vpřed. Vrčela a protahovala si drápaté prsty dlouhých, tenkých předních končetin. Z každé jí vybíhalo alespoň deset hnátů, všechny se natáčely na jinou stranu, některé se ohýbaly, a působily jako změť nekontrolovaných chapadel. 

Čím blíže k Wren a Winnovi přistupovala, tím více si všímali neobvyklých znaků jejího těla. V temné chalupě si své dva trýznitele sotva stačili dobře prohlédnout. Až nyní, ve světle bouřky, se jim naskýtal dobrý pohled na kreaturu tak bizarní, že jejich mysli nedokázaly zasouhlasit s její existencí. Šla z ní - a z jejích druhů - nepopsatelná hrůza. 

Uvědomovali si, že neměla jen jeden, ale rovnou tři páry očí. Dvě velká, podlitá, rozesvětlená kukadla doplňovala drobná očka na čele vypouklé, obnažené hlavy. V každém z těch oček plál drobný plamínek, a střídavě přejížděl z jedné oběti na druhou. 

Z úst takřka lidských, avšak nezměrně širokých, vybublávalo mechanické ústrojí s rozevřeným svěrákem pokrytým různě velkými zoubky. Při chrčení se kreatuře nadouval krk. Její ramena byla úzká, dlouhatánské pařáty se napínaly na hubené, vychrtlé, asketické tělo tmavého zbarvení, z jehož povrchu se v pravidelném pulzu zvedaly zvláštní kožnaté papilky. 

Dlouhé drápaté spodní končetiny se náhle zvedly ze země. V levitaci zamířil netvor k teenagerům. Ti se instinktivně otočili, byť jim bylo jasné, že neměli, kam utíkat. Naráz vydechli překvapením. Chajda byla pryč. Místo ní se za nimi nacházel obdobně velký, šedavý až kovově lesklý objekt elipsoidního tvaru, pokrytý krvavě rudými znaky. Stejnými znaky, jaké byly vryty do oné ruky, kterou Wren objevila v koupelně.

"Co je tohle, do prdele, zač?!" zařvala Wren. Vylekal ji návrat dvou netvorů, kteří prolétli stěnami toho zvláštního objektu, a přistáli přímo před ní a Winnem.

"Tohle je konec, Wren," šeptl Winn, a utřel si zaslzené tváře, "zlým duchům neutečeme. Je po nás."

Kreatura jej zezadu sevřela za krk, a natlačila ho k vracejícím se dvěma. Společně s ním švihli o stěnu proměněné chajdy a začali pískat. Winn cítil, že mu ve zvukovodech stříkala krev. Toto pískání bylo intenzivnější, než kdy dříve. Snad se v něm ozývalo jakési ohavné vzrušení.

"Nechte ho bejt, svině!" vykřikla Wren a po netvorovi, který jí byl nejblíže, švihla pažbou brokovnice. Ta nejenže prošla jeho tělem, ale také se v něm zaklesla. Wren se ji pokusila spěšně stáhnout k sobě, ale nešlo to. Ke konci hlavně náhle začala stékat modrá tekutina, a puška se počala rozpadat.

Wren učinila dva kroky zpět. Kreatura, na kterou zaútočila, se na ni dlouze zadívala, a chrchlavě se rozesmála. Elegantně před svou hrozivou tlamou zatančila hnáty, a vztáhla je na dívku. Wren si všimla rány v její paži, z níž vytékala stejná tekutina - rány po amuletu. Krvácel ten tvor? Skutečně mu v chajdě ublížila?

Zezadu byla Wren chycena za ruce další dvojicí těch hrůzu budících zabijáků. Tomu, jenž se jí dotkl zleva, zarazila amulet mezi hnáty. Zakvílel bolestí, na lesní půdu z jeho rány dopadlo několik táhnoucích se modrých kapanců, a pak dostala Wren ránu do hlavy. Upadla na bok, skutálela se, a amulet jí vypadl z ruky. 

"Chyť ho, Wren! Je to jediná věc, co je dokáže zranit!" křičel z plna hrdla Winn. Jenže mezi dívkou a amuletem se již nacházely klapající drápy nestvůry. Veškerá naděje byla pryč. Wren neměla, jak se chránit, a jak chránit Winna. 

Představivost teenagerů zachvátily šokující obrazy. Viděli se obětováni, s vnitřnostmi rozházenými na všechny strany, s krví stékající po jejich mdlých, studených rukou. Pozorovali se zavěšeni za řetězy mezi ostatními mrtvolami. Byly to ohavné výjevy. Nebylo jim ani nevolno, celé jejich fyzické bytí se otřásalo v hnusivém chvění plném nedozírného strachu. Konec se blížil.

Zahřmělo. Jedna z kreatur zakvílela. Zahřmělo znovu. Zakvílely dvě. S každou ranou, s každým zábleskem, se do ohlušujícího chóru monster přidal další pískavý hlas. Wren se kroutila na zemi a rukama si zakrývala deštěm smáčenou hlavu. Winn sjel zády po stěně. Od břicha po ústa cítil tu největší bolest, jakou kdy zažil.

Nestvůry sebou házely jako tornádem roztančené hadrové panenky. Vůkol vládl chaos. Winnovi trvalo dlouho, než si uvědomil, že nebyl zraněn. A že podivné chování kreatur nebylo součástí žádného rituálu. Byly vyděšeny. Kvílely bolestí, a ta modrá, korozivní tekutina snad každé z nich stříkala z těl. 

Wren se opřela o ruce a zvedla hlavu. Nehřmělo. Deštivou oblohu neprolínal jediný blesk. Ne, ty hromy vycházely z okraje svahu, po kterém je Spencer vyvedl k chajdě. Záblesky byly výstřely. O lesní půdu cinkaly náboje. Jeden, který prošel tělem netvora, dopadl na zem hned vedle Wrenina amuletu. Byl zbarven modrou tekutinou, ale neroztával. Zůstával celistvý, stejně jako amulet. 

Na kraji svahu stála skupina ozbrojenců, a do nestvůr to pálila, jako by si nepřála více nic, než jejich vyhubení. Střílelo se nonstop. Někteří z krvácejících netvorů se levitací přemístili do objektu za Winnovými zády, jiní padli. Jakmile byl vzduch vyčištěn, a ozbrojenci se dali do dusavého běhu směrem k teenagerům, objekt se začal vytrácet. Winn se na něj otočil, a nemohl věřit vlastním očím. Vše, co po něm zbývalo, byly do několika vteřin jen ty krvavé znaky. Když se mladík pokusil dotknout zmizelé stěny, nic necítil. Jeho dlaň dopadla na mokrou hlínu.

"Co... co to sakra bylo?!" vyhrkla vyděšeně Wren. Dva ozbrojenci ji surově zvedli ze země, a donutili ji stát na místě. Podobně zacházeli i s Winnem. Oba teenagery natlačili k sobě, a nechali je v obklíčení pěti svých druhů, jež na ně mířili samopaly.

Navzdory očekáváním zde ozbrojenců nebylo méně než patnáct, jak by se po jejich potyčce se Spencerem, či co ta zrůda měla být zač, mohlo zdát. Winn jich napočítal nejméně třicet, a toto číslo zašeptal Wren do ucha.

Ozbrojenci pobíhali kolem znaků, stále se držících na stejném místě, procházeli jimi a fotografovali je. Věnovali se jen a pouze jim. Wren a Winn začali mít po desítkách minut smáčivého stání v bouřce pocit, že na ně snad zapomněli. Když ale Wren kýchla, obkličující pětice dominantně přiblížila hlavně samopalů k její hlavě. Winn ji znovu chytil za ruku. Nechtěl, aby se cítila zcela ohrožena.

Pak náhle před dvojici přistoupil další mohutný ozbrojenec, sklopil samopal, a stáhl si z hlavy přilbu. Byla to mladá žena s plavými vlasy staženými do culíku, bez makeupu, s drobným nosíkem. Její modrozelené oči oba teenagery přímo bodaly. "Co jste tu dělali? Proč jste sem šli? Bylo zakázané sem chodit. Dlužíte nám vysvětlení."

"Chcete, abych jim nasadil pouta, agentko?" zeptal se hlubokým, hrubým hlasem další ozbrojenec, který k ženě přistoupil. 

"Zatím není třeba," odpověděla, aniž by přestala hledět na Wren a Winna, "pokračujte v odběru vzorků."

"My... my chtěli zjistit, co se stalo... co se stalo tomu muži," řekl Winn, "chtěli jsme vědět, jestli... jestli tu něco žije."

"A proto máte kabelu plnou vzorků jeho krve?" zeptala se žena.

"Já jen doufal, že... doufal jsem..."

"Doufal jste. Směšné," odsekla, přistoupila k němu, a probodla mu zraky těmi svými, "pro koho pracujete? Řekněte mi to, hned, nebo vás tu nechám popravit. Oba!"

"Pro nikoho nepracujeme," vyhrkla rychle Wren, "jsme jenom... jenom středoškoláci. Neděláme žádný výzkum, já nejsem nikde zaměstnaná!"

Agentka na ni pohlédla. V Wreniných očích byl strach. Netřásla-li se zimou, pak jistě stále trvající hrůzou.

"Chtěla jsem vždycky přijít na to, co se u našeho města děje," povídala dále Wren, "proč zmizel Dean Richards, tehdy před lety... co se tu vyskytuje... to je všechno! Jenom mě to prostě zajímalo."

"Taky jsem tu čistě z vlastního zájmu. Dali jsme se takhle dneska dohromady, protože... máme stejný zájem. To je všechno," doplnil ji Winn.

"A co jste zjistili?" zeptala se rázně agentka.

"Zjistili jsme, že... monstra existují," odpověděla Wren.

"Gratulace," řekla arogantně agentka, "monstra existují. Velká výhra pro všechen racionálně uvažující svět. Monstra můžou být mimozemšťani. Byli tu, pořádně nám to tu zasrali. Monstra můžou být duchové. Co ti před čtyřiatřiceti lety? Potvory z jiných dimenzí, anyone? Monstra můžou být 'kryptidi'. Bože..."

"To zvíře, jestli se to tak dá nazvat... v našem městě to kvůli němu nikdy nebude stejné," řekla Wren, "viděli jsme to, chtělo nás to zabít... a bylo jich tolik! Na tohle se nedá zapomenout."

"Ony by se daly najít způsoby, jak z vás ty vzpomínky dostat," řekla agentka, a pousmála se.

"Kdo, prosím, jste?" zeptal se vyděšeně Winn. "Nemáte s tím nic do činění, že ne? Já nevěřím těm konspiračním teoriím o tom, že za ty únosy lidí tady mohl nějaký vládní experiment nebo co..."

"Nejdřív mi řekněte, kdo přesně jste vy," řekla rázně agentka, natáhla k oběma zaťatou ruku a roztáhla prsty. Na dlani měla položen Wrenin amulet, zčásti zmodralý. "A řekněte mi, kde jste přišli k tomuhle."

"Ten je můj," ozvala se hned Wren, "já... ho koupila... před lety. Byla... byla to limitovaná edice."

"Je z nejsilnějšího kovu na planetě," řekla agentka, "to ti, mladá dámo, bylo známo?"

"Ano," řekla Wren, "ale nekupovala jsem ho jenom kvůli tomu. Hodně pro mě znamená. Hodně pro mě... znamenají."

"CH," přečetla agentka iniciály nacházející se na amuletu, "fanynka, co?"

Winnovi zazářily oči. Prudce se k Wren otočil hlavu. "Ten amulet, kterýms nás zachránila, je céháčkovej? Děláš si srandu? To je úžasný," vyhrkl nadšeně.

Agentce se z očí vytratila veškerá ráznost. Přivřely se jí. Dokonce se jí v obličeji vyrýsoval úsměv. "Znala jsem je," pronesla hrdě.

"Ne," řekl nevěřícně Winn, "tohle není možný. Ale mě to dochází, propána..."

"Marilla Kent-Lyons," představila se agentka a podala Wren a Winnovi druhou, pravou ruku, "znala jsem Lovce kryptidů."

"Ne! Ne! Tohle není možný! Vy jste dcera... ne!" smál se Winn. Wren pozvedla obočí, podívala se do země, a také se usmála.

"Moje mámy s Lovci kryptidů pracovaly," pokračovala Marilla, "spoustu, spoustu let. Když jsem byla miminko, hrála jsem si se synem Owenových."

Winn šťouchl Wren do ramene. "Já věděl, že tohle nejsou fedáci. Fedáci by reálně tohle nikdy neřešili!"

"Nebudu vám říkat, k čemu patříme," řekla s úsměvem Marilla, "ale nebudu vás ani nijak omezovat. A s tím mazáním paměti... to byl takový vtípek."

"Znamená to, že nás necháte jít?" zeptala se Wren.

"Nenechám vás jít bez jedné věci," uchechtla se Marilla, "chci na vás kontakty. Na vás oba. Přežili jste setkání s monstry. Nevěřím tomu, že byste někdy v budoucnu neměli v... našem společném oboru... sehrát nějakou roli."

"Já jsem Winn Wilkinson. Znáte Sawyera Wilkinsona? Toho podnikatele? Můj otec," řekl spěšně Winn, "můžete ho kontaktovat, a já... se vám vždycky ozvu."

"Já vám asi dám svůj e-mail," reagovala na Marillina slova Wren, "přímý kontakt bude nejlepší."

Marilla poklepala na tmavý pásek na zápěstí levé ruky, a z něj vysvitlo interaktivní hologramové textové pole. Do něj Wren naťukala svou e-mailovou adresu, cryptid.hunter.creek.city@strange.com. 

"Tohle patří tobě," řekla poté Marilla dívce, a do dlaně jí vložila amulet, "zachránil vás. Neztrať ho. Taky mám jeden doma... z limitované edice. Akorát jsem ho dostala zadara."

"Můžu se ještě na něco zeptat?" ozval se Winn. "Já chápu, že je to meteokolosium. Suprové. Kde jste ale vy přišli k těm kulkám? A jak jste věděli, že meteokolosium je to jediné, co může těm... duchům... ublížit?"

"Nevěděli," odpověděla Marilla, "ale použili jsme jiné náboje, když nás prve ta potvora napadla, a nefungovaly. Tak jsme si nechali přinést jiné náboje od posil."

"A posily... vás jen tak dohnaly?"

"Hele, vysokorychlostní letouny nejsou výdobytek padesátek, jo?" rýpla si do jeho hloupé otázky Marilla. "A nemá náhodou tvůj táta taky nějaký?"

"Jo," řekl Winn a vyšpulil dolní ret, "tohle všechno dává smysl."

"Nemůžu vám říct všechno. Snad jenom to, že moji... kolegové... se těmihle konkrétními potvorami z okolí Creek City už taky nějakou dobu zabývají. Máme představu o tom, co by mohli být zač, ale s vámi... o tom nemůžu diskutovat," řekla Marilla, "je to klasifikované. To samozřejmě neznamená, že byste někdy v budoucnu teoreticky nemohli třeba pátrat dál sami... já se o tom vždycky včas dozvím."

"Wow," řekla Wren, "to je náhodou super nápad."

"A teď, jestli vám to nebude vadit, vám dám těchhle pět pohledných hochů a sličných dívek, co vás tady asi hodinu obkličují, a ti vás dovedou zpátky k Abramsově ranči."

"Abramsově? Úplně se mi do jeho blízkosti nechce," prohlásil Winn.

"Proč? Pokud vím, právě tam pořádá párty pro všechny ty blbé - a mezi námi, srabácké - zájemce," odpověděla Marilla.

Při cestě zpět do roklinky se na sebe Wren a Winn dívali s neuvěřitelným nadšením. Byli stále trochu roztřeseni z těch monster a prochlazeni deštěm, ale v jejich hlavách se cosi rodilo. A oba toho měli být součástí.

Dešťové kapky stékaly po velké plachtové střeše, napnuté na kovové konstrukci kousek od maštale na Abramsově pozemku. Postávaly pod ní desítky lidí, popíjely jablečný mošt tekoucí prakticky neustále z čepu ve velkém dřevěném sudu, a povídaly si. Pár jich pozorovalo hříbě hrající si v sílícím dešti.

Spencer Abrams opouštěl svůj dům, oblečen ve žluté pláštěnce, s naskládanými talíři v rukou. Chystala se hostina. Snad jen ne taková hostina, jakou zamýšlel Spencerův napodobitel v hlubinách lesa.

Wren, Winn a pětice ozbrojenců v přilbách se vynořili z lesa a obcházeli plot kolem ranče. Wren pohlédla na lidi pod tou plachtovou střechou. Okamžitě si všimla svých dvou spolužaček, Simone a Danny. Seděly na židličkách na kraji, div že na mě nepršelo, a vypadaly znuděně. Samy si Wren také všimly.

"Nerd!" zařvala Danny. Simone se prudce otočila a chystala se vypísknout nějaké posměšky, ale zarazila se. S kým to Wren kráčela? Co to bylo za lidi?

Wren se v přítomnosti nového kamaráda a tajemných ozbrojenců cítila náhle nesmírně sebevědomá. Zvedla ruku a na své šikanérky zamávala. Ty na ni hleděly s vykulenýma očima a otevřenými ústy. 

"Jo, jsem nerd!" reagoval navíc na Dannina slova Winn. "To je super, ne?"

Wren se musela snažít zakrýt svůj úsměv. Tak hloupé výrazy na obličejích Danny a Simone jakživ nespatřila. Dannin výkřik navíc vzbudil pozornost nějakého postaršího plešatého pána, který jí začal vykládat emočně naladěnou přednášku: "Podívejte, mladá dámo, my nerdi byli za mého mládí velmi mocní. Dokopali jsme dokonce Warnery, aby vydali Snyder Cut. Nikdy nesmíte podceňovat sílu nerdů."

Ozbrojenci dovedli mladé průzkumníky až ke schodům u místní zastávky jednokolejky. Rozloučili se s nimi, přičemž se ukázalo, že všichni hovořili hlasy tradičně nejspíše považovanými za ženské. Jakmile se dali na odchod, na pěší túru zpět do lesa, vyhrkla náhle Wren: "Kolik je hodin?!"

"Půl třetí," odpověděl Winn, "páni, já bych přísahal, že nás tam drželi v tom dešti o dost déle."

"Stíhám to," oddechla si Wren, "Winne, budu muset jet. Pokud... teda nepotřebuješ třeba suché oblečení u mě doma... no, ráda jsem tě..."

"To bych asi potřeboval," řekl Winn a zasmál se, "jsem promočený až na kost. Mezi náma, můj táta docela dbá na... no, nějakou noblesnost nebo co. Je to třídní věc. Nemohl bych se... u tebe... usušit?"

Wren se usmála a zakývala hlavou. 

Krátce před třetí dorazila dvojice do Wrenina bytu. Winn uznale zakýval hlavou, když ho během jediné minuty dobře prozkoumal. Byl to opravdu malý byteček.

"Aspoň tu máte útulno," prohlásil, "nechtěla bys vidět můj pokoj."

"Zato ty klidně můžeš do toho mojeho," řekla Wren, otevřela dveře od své sluje a pozvala Winna dovnitř, "můžeš se tam schovat, až přijde můj táta. Má mi donést peníze nebo co... někdy není úplně... v pohodě. Je závislák a občas má halucinace. Docela se za to stydím a nechci, aby mě s ním nikdo moc viděl."

Winn na ta slova nijak nereagoval. Pohlížel na stolní počítač, který byl umístěn na Wrenině pracovním stole u okna. Zatřepal s myší, a jeho oči se upřely na ikonku InfoProbe. Uznale zapískal.

"Tady máš nějaké staré tátovy věci," řekla Wren, když do pokoje vešla se starou mikinou a kalhotami, "to, co máš teď na sobě, můžeme dát na kolíčky do koupelny. Fén taky existuje, takže..."

"Super," usmál se Winn, "dík moc Wren. Vlastně dík za všechno. Jenom škoda, že jsme nepřišli na to, co byli zač ti... duchové. Jako... asi to nebyli duchové, že? Mimozemšťani? Nějaký zvláštní druh z naší planety jako byli Rapanai? Něco, co zatím nebylo popsáno?"

"Taky mě docela štve, že neznáme odpověď na tu nejzákladnější otázku," řekla Wren a odhodila mikinu s kalhotami na svou postel, "co teda byli zač a proč napadali lidi?"

"A proč tam měli tolik mrtvol? A co ty znaky v tom... domě, když se změnil?" Nato se Winn zarazil. "A proč nešli za náma? Jsme v bezpečí?!"

"Hm, snad jo," řekla nejistě Wren.

Winn chvíli stál zamyšlen, a pak, stále oblečen ve svém mokrém oblečení, postoupil k Wrenině knihovničce. Opět uznale zakýval hlavou. "Hele! Že máš knihu jistého britského přírodovědce, ve které je popsáno setkání s Wendigem, tak jako já? Co to tu vidím, kámo? Jack Owen. Po stopách kryptidů Severní Ameriky. Rad."

"Mám tu toho o dost víc," usmála se Wren, a vytáhla jinou knížku, "tohle je moje oblíbená. Je od Pierra Leroye. Bylo nás šest - v tom nejlepším období: Vzpomínky na první léta Lovců kryptidů."

"Obří krokodýlové Indie od Fahada Ghazalliho a Rogera Neilla!" zasmál se Winn. "Tak tuhle jsem ještě nečetl. A co to vidím tady? Memoáry zabijáka od Akihika Yukimury? Hele, není to samizdat? V jedné recenzi psal nějaký literární kritik, že je to ta nejhnusnější, nejbrutálnější kniha ever."

"Je to nejlepší kniha, kterou kdy kdo napsal," zasmála se Wren, "hodně mě ovlivnila, když mi bylo osm."

"Ségro, ty seš cool," řekl Winn a zahleděl se Wren do očí, "něco mě napadlo. Vím, že to napadlo i tebe. Tým. Ty, já... plus máme kontakt na dceru nejvýznamnějších spolupracovnic našich společných hrdinů."

"Jdu do toho," řekla okamžitě Wren.

Winn vytáhl z její knihovničky jednu publikaci, jejíž hřbet koutkem oka zahlédl. Vyšla v roce 2024, její autorkou byla Pauline Jetkins, a jmenovala se Záhadná zvířata: Jaký je jejich původ?

"Jednu věc Lovci kryptidů nikdy neobjasnili," řekl Winn, "nezjistili, odkud se všechny tyhle potvůrky vzaly."

"Neměli na to čas, no," reagovala na to Wren, "když zmizeli... všechny ty otázky zůstaly nezodpovězené."

"A to je další věc, co by nás mohla zajímat," řekl tajemně Winn, "Wren, já podobně jako ty vyrůstal s tím, že jsem si idealizoval Lovce kryptidů. Nebýt jich, nebyl bych dneska v tom lese, a nesetkal bych se s tebou, a nesetkal bych se s těmi zlými duchy. Záhada Creek City mě vždycky zajímala. Ale co mě zajímá možná ještě víc, je..."

"Proč jsou Lovci kryptidů pryč? Co se jim stalo? Proč zmizeli a nikdo o nich znovu neslyšel?" doplnila ho Wren. 

Winn zakýval hlavou. "Viděl jsem tu tvou mailovou adresu, když jsi jí psala pro agentku Kent-Lyons. Vidíš se jako Lovec kryptidů. Já taky. Dlouho tady nebyli, a myslím si, že je na čase, aby je někdo nahradil."

Wren se usmála, a vytáhla z kapsy kalhot svůj amulet. Dlouze se na něj dívala, zatímco Winn očekával její reakci. Po chvíli přemýšlení se zazubila.

"Stalo se, Winne. Lovci kryptidů jsou zpátky."

Blogorgonopsid uvádí

NOVÍ LOVCI KRYPTIDŮ