Dnes začíná na blogu Blogorgonopsid nový příběh, ke kterému vyšel trailer minulou neděli. Příprava na jeho psaní nebyla krátká. Jeho zárodek se totiž v mé hlavě začal vyvíjet již na podzim roku 2019. Po pěti a půl letech dospěl do podoby, ve které si vám jej troufám prezentovat. Jsem si vcelku jist tím, že v tuto chvíli nemůžete tušit, čeho se v něm dočkáte. Předtím, než se pustíte do čtení, bych vás ještě rád ujistil, že loni započatý příběh Oedipinas bude zajisté pokračovat, jen se nyní na nějakou dobu zdržíme u příběhu s názvem Přízrak. Přeji vám pevné nervy.
PŘÍZRAK, ČÁST PRVNÍ:
Ve světle úplňku se v hloubi lesa objevil kouř. Táhl se od potřísněného zdroje a rozptyloval se po mrazivém okolí. Co pár vteřin se chladný lesní vzduch nakrátko oteplil za sípavého, hlubokého výdechu. Horká tekutina kapala na seschlé loňské listy pokrývající neúrodnou, znečištěnou půdu. Agresivní výdechy a nádechy začalo po krátkém čase doplňovat bolestivé sténání. To se postupně proměňovalo v panický řev. V hloubi toho lesa stál muž a sahal si na tvář. V hrůze zjišťoval, že některé obličejové rysy zcela postrádal. Horkou krev roztíral po zohaveném obličeji. Jeho prsty pronikaly hluboko do otvorů ve tvářích, a setkávaly se v jeho krví naplněných ústech. Kdyby mohl, volal by o pomoc. Neměl však, jak artikulovat slova.
Z houštin za jeho zády se náhle ozval kostmi procházející skřek. Trval pouhou vteřinu, ale zmrzačeného muže vyděsil natolik, že na místě poskočil a spadl na bok. S psími výdechy sebou lomcoval na zkrvavené lesní hrabance. Zkoušel vstát a utéct. Trvalo mu nějakou chvíli, než se v poloplazu, poloběhu dostal k hadry pokrytým keřům, a ztratil se mezi nimi. V závěsu za ním následoval velký, zavalitý tvor, jehož výdechy byly o dost agresivnější. Kořist se snažila uniknout lovci.
Šlehán větvičkami do očí, otevřených tváří a otvoru nad rozpůleným horním rtem, hučel pronásledovaný bolestí, šokem, vyčerpáním i strachem. V jednu chvíli neodhadl, kam při útěku došlápnout, zaškobrtl a narazil se čelem o kmen mohutné borovice. V jinou chvíli ucítil, že se mu po nevypočítaném skoku cosi ostrého zarazilo do kolene, a dále už jen kulhal. To jej značně zpomalilo. Úplněk iluminoval kouř z úst pronásledovatele, obalující mužovu hlavu. Křik kořisti se proměnil v pláč. Pláč plný vzdání se.
A pak náhle, když se na obzoru objevilo první světélko z domu na předměstí, běžel muž lesem sám. Opustil ho ten strašlivý pocit prohry, ta úzkost z blízké smrti. Běžel ještě desítky metrů, než se opět zastavil na místě, a zcela vyčerpán na něm padl na kolena. Otočil se za sebe. Ve světle úplňku se skvěla plastem, hadry a hnojem pokrytá pláňka u lesa. Pronásledovatel nebyl na dohled. Sám to vzdal.
Zmrzačený muž doběhl k jakési ohradě, přelezl ji, proběhl kolem maštale, z níž se v tu chvíli ozvalo šíleně vyděšené řechtání několika koní, a jakmile dosáhl domu majitele pozemku, začal surově bušit na okno v přízemí. Přitom tiskl svou zkrvavenou tvář na sklo, a stále plakal.
Dveře se otevřely. Prostoupil jimi postarší muž s knírem, oblečený v pyžamu a s diodovou baterkou v ruce. Posvítil na zkolabovaného muže ležícího v kaluži krve a pohnul s ním, spatřiv jeho tvář. Nato instinktivně zavřel oči a zakryl si ústa. Udělalo se mu zle.
"Od časných ranních hodin je vyšetřován incident, ke kterému v noci došlo na jižním předměstí Creek City ve státu Illinois. Zhruba pětačtyřicetiletý muž byl nalezen ve vážném stavu na pozemku chovatele koní Spencera Abramse. Podle vyšetřovatelů měl těžce poraněný obličej, byl mu uřezán nos, v jeho obličeji se nacházelo osm tržných ran a pod očima měl s chirurgickou přesností vepsány zvláštní, nesmírně složité znaky. Dále měl rozpůlený horní ret, odřezaný ret dolní, postrádal řezáky a špičáky v ústech a jeho jazyk byl u kořene odřezán. Abrams nejprve zavolal záchranku, zdravotníci museli zkolabovanou oběť jakéhosi otřesného činu zachraňovat elektrošoky. Dosud neidentifikovaný muž byl přemístěn do Creek City General Medical Center, kde se s ním naši reportéři hodlají spojit a..."
"Říkám vám, léta se mluví o tom, že v lesích u Creek City mizejí lidi. Nikdo tomu nevěnuje pozornost, všechno se ututlává, vláda nejspíš nechce, abychom věděli o nějakém dalším tajném pokusu nebo já nevím o čem... lidi, co tyhle zkazky dosud brali vážně a co se setkali s pozůstalými úplně bezprecedentně ztracených členů jejich rodin, byli považovaní za pošuky, konspirační fanatiky, za pohádkám věřící lovce monster... nikdo to nebral vážně až doteď! Jestli vzroste zájem o to, co se teda v okolí Creek City opravdu děje, aspoň se ukáže, že jsem měl celou tu dobu pravdu, a že mě Chicago State University neměla vyhazovat, protože moje hypotéza byla pravdivá! Ale ta pravda, která se jim nelíbi..."
"Kdejaký konspirační kretén teď vidí v tom, co se stalo tomu muži, něco 'nadpřirozeného', co se státní autority snaží zatajit. Prosím vás, ten člověk byl obětí zákeřného zločinu, o tom není pochyb. Žádné pokusy, žádná monstra, zkrátka odsouzeníhodné násilí nějakého psychopata..."
"V Creek City byl nalezen zmrzačený muž, jehož identita je zatím neznámá. Hmm... Anyway, co se děje s trhem? Další spád kryptoměny značí, že rok 2055 je nepochybně rokem, kdy tenhle scam skončí..."
Na obrazovce stolního počítače se přepínal jeden záznam za druhým. Software InfoProbe po zadání několika příkazů prezentoval výsledky hledání veškerých streamových, televizních, podcastových a rozhlasových záznamů, které poskytovaly informace o hrozivé události předchozí noci. Před počítačem seděla mladá žena s krátkým fialovým pixie účesem, piercingem v nose a zlatým řetízkem na krku. Kulatý amulet, u něhož se oba konce řetízku setkávaly, byl obalen záhyby županu, v nějž byla oděna. Její zapálená zelená očka přejížděla po obrazovce počítače. Byla výsledkem hledání zcela zaujata. Jen občas její pravá ruka sjela z drobné, modrými světýlky zářící myši k termohrníčku s kávou.
"Wren, jdu do práce! Nezapomeň, prosím tě, před odchodem do školy udělat v bytě průvan!" ozvalo se zpoza dveří jejího malého, zato však útulného pokoje. Vedle ustlané postele s povlečením čtyřploutvého, dlouhokrkého zeleného ďasa se nacházela malá knihovnička přecpaná pečlivě vedle sebe naskládanými knihami. Mnohé měly starou, sešlou vazbu.
"Jasně, mami," odpověděla sotva slyšitelně Wren, přivřela oči a usadila svou levou tvář na dlaň ruky. "Jestli vůbec do školy dneska půjdu," zašeptala.
"A nezapomeň, že ve tři odpoledne sem za tebou přijde pan Rivera! Už tě dlouho neviděl a psal mi ráno zprávu, že už mu chybíš až moc. Tak na něj nezapomeň!" zahoukal zpoza dveří opět matčin hlas. "Já běžím, čus!"
"Ježiši," řekla otráveně Wren, a poprvé po mnoha minutách odtrhla od obrazovky zrak, "táta přijde dneska?" Obrátila oči v sloup.
Vstala ze židle, prošla se po pokoji, protáhla se a lehla si na postel. "Dneska to definitivně na školu nevidím. Tohle je příležitost začít dělat to, co chci dělat... co jsem vždycky chtěla dělat!"
Podívala se na amulet nesený řetízkem na jejím krku. "Nebudu přece navždycky nerd, ne? V terénu se něco děje a já se tam musím vydat."
Zatímco ležela na posteli, vytáhla z knihovničky velkou složku plnou vytištěných papírů. Nacházela se v ní sekce s názvem "Creek City Mystery". Wrenin zrak utkvěl na údajné fotografii podivného svítivého objektu, který se před několika lety objevil nad lesem jižně od města. Vedle měsíce v úplňku tehdy levitoval zářivý objekt a pomalu se přesouval po noční obloze nahoru a dolů, až nakonec zmizel za vrcholky stromů. Krátce nato se z lesa začal ozývat bolestný skřek. Wren měla všechny tyto informace ručně napsány vedle vytištěné fotografie. Pod textem se nacházela důležitá, červenou propiskou zvýrazněná poznámka: "Dean Richards (29), který snímek pořídil a zveřejnil na internetu, o dvanáct dnů později zmizel a jeho tělo nebylo nikdy nalezeno."
Wren přejela prstem po displeji svého tabletu. Objevil se na něm čas 7:02. "Ve tři se mám setkat s tátou a vzít si od něj prachy... OK. Realisticky mám tak pět hodin na to, abych se dostala z města a zjistila něco víc," řekla si pro sebe, "jaké by to bylo, kdybych zrovna já přišla na to, co se za městem děje?"
Creek City bylo technologicky vyspělé město protkané sítí jednokolejek řízených umělou inteligencí. Pomocí nich bylo možné přemístit se z jednoho konce města na druhý do dvaceti minut. Wren ze svého domova v dělnické čtvrti Mott, nacházející se na severovýchodě Creek City, dorazila k jižnímu předměstí v půl deváté ráno. Na nástupišti, deset metrů nad zemí, ji čekalo nepříjemné překvapení. Na stejné stanici se objevily dvě její spolužačky.
"Simone, čum!" řekla zrzavá, štíhlá teenagerka v nažehlené mikině své kamarádce, arogantně se nesoucí blondýnce nepochybně pocházející z vyšší střední třídy. "Smrdí tu nerd."
"Ty vole, kámo," vyštěkla Simone, jakmile uviděla Wren, "chápeš, proč tu je. Ona se přijela podívat na místo, kde našli toho zbrutalizovaného chlapa. Ona to bude reálně vyšetřovat, Danny!"
Wren prošla kolem nich. Ani nepípla.
"Neumíš zabučet, nerde?" uchechtla se Danny. "Fotr tě nenaučil zdravit?"
"Je nasraná," řechtala se Simone, "z toho, že si z ní všichni na škole dělají srandu. Slyšíš, nerde? Propadneš! Máš hlavu v kravinách, už je to na nějakou diagnózu! Chodíš za školu, máš blbý známky a skončíš."
"A budeš na drogách, jak tvůj fotr. Lidi od tebe budou dávat ruce pryč," doplnila ji Danny.
"Tak nechoď dál za školu, ty autistko. Sama si kazíš život!" chechtala se Simone.
Wren byla z šikanování těmi dvěma holkami poměrně roztřesená. Kdyby měla dost sebedůvěry, snad by se vzmohla na nějakou obranu, a když už ji peskovaly za záškoláctví, vytáhla by to jejich vyhýbání se škole. V tuto dobu už totiž měly být na ranní hodině matematiky v průmyslové střední škole, kterou společně navštěvovaly. Nechtěla si jich ale všímat. Proto, když nastoupily do výtahu, který je měl přemístit z nástupiště dolů na pevnou zem, zvolila Wren schody.
Při jejich scházení si nemohla nevšimnout, že obě dívky zamířily na pěšinku vedoucí právě k nejjižnějšímu okraji předměstí. Mířily tedy stejným směrem, kterým se hodlala vydat i ona. Se zaraženým výrazem jen nevěřícně zakývala hlavou.
Když po po půlhodině pomalé chůze dorazila k ranči Spencera Abramse, opět nedokázala uvěřit vlastním očím. V životě neviděla tolik automobilů televizních společností, lidí s mikrofony a kamerami, a davy zájemců. Byl běžný pracovní den, a jedna strašlivá událost proměnila stovky obyvatel Creek City, kteří dříve nejevili o místní záhady zájem, v jakési amatérské výzkumníky.
Wren prošla kolem dvojice mladých mužů, starých asi pětadvacet let, kteří se dohadovali nad původem zvláštní stopy v prašné cestě. Sama se u ní chtěla zastavit, ale když na ni ti dva mladíci pohlédli, s viditelnou úzkostí se stáhla. Oni se zlomyslně zasmáli.
Simone a Danny se sunuly k televiznímu štábu, který natáčel rozhovor mladé hispánské televizní redaktorky se Spencerem Abramsem. Když si povšimly Wreniny přítomnosti, zase se na ni ušklíbaly a dlouze ji pozorovaly. Pro Wren to nebylo příjemné.
Ještě nepříjemnější však bylo, že pás lesa za Abramsovým rančem byl kriminalisty obehnán žlutým páskem. Do lesa nebyl přístup povolen. Wrenino srdce pokleslo.
Usadila se na trávu za zídkou renomovaného, zelení porostlého rodinného domku, daleko z dosahu školních šikanérek. Zklamaně si prohlížela les, který tolik chtěla prozkoumat - ve kterém chtěla najít důkazy k vyřešení tajemství Creek City. Nic z toho nemělo být. A pak si náhle povšimla hubeného kluka, který se zcela náhle a především tiše vynořil zpoza hustých tisů, a ve chvíli, kdy se kriminalisté nedívali, podlezl žlutý pásek. Podivně se na Wren usmál, a ztratil se v porostu. Ta se v údivu musela postavit.
Pokračování příště.
Moc zajímavé.
OdpovědětVymazat