Lovci kryptidů ztroskotali na neznámé planetě. Systém Černého motýla se automaticky spraví čtyřiadvacet hodin poté, co pronikli do tohoto neznámého světa, jenž je od toho našeho oddělen možná i několika galaxiemi. Neví, kde přesně se nachází. Netuší, jak se tato planeta jmenuje. Ale už krátce poté, co na ní přistáli, se ukázalo, že na ní existuje život. Navíc na ni zamířila i skupina mimozemšťanů ze stejné rasy, jež se až nezdravě zajímá o Zemi... Co to všechno znamená?
LOVCI KRYPTIDŮ 4: ODLET ČERNÉHO MOTÝLA, ČÁST ČTVRTÁ:
Jack položil dlaň na kůru té dost možná živé struktury, podobající se stromu. Počítač ve skafandru analyzoval všechna data, která z ní získal. "Technicky řečeno, není to živé. Alespoň ne z pohledu nás, pozemšťanů," řekl Jack, "neobsahuje to jedinou stopu uhlíku. Látky, které tuhle 'věc' tvoří, jsou snad nějakými... ztuhlými plyny, či co. Je to bizarní." "Jakými ztuhlými plyny? Co konkrétně to obsahuje?" zeptala se Pauline. "Počítač to nemůže dál analyzovat," odpověděl Jack, "takže vlastně nevíme nic. Jen to, že tu stojíme u něčeho pěkně velkého, zřejmě živého, a ani nevíme, co o tom říci." Zpoza "stromu" se náhle vykutálel kus horniny, připomínající tvarem i barvou škváru. "Lidi? Řekněte mi, že to bylo z toho piva," zašeptal Roger. "Ne, viděls to co my všichni," odpověděl rozvážně Akihiko. Z pásku na skafandru vytáhl svou kovovou tyč. Rogerovi najednou na záda skočil malý, ohyzdný, tmavě modrý tvor s šesti ohyzdnými, naštvanými očky na hlavě. Podlouhlými, tenounkými předními končetinami obepnul Rogerovu helmu, zatímco se krátkými, silnými nožkami s drápy držel skafandru. Rozevřel tlamu - širokou, plnou trojúhelníkovitých zubů - a zakousl se do helmy. Jeho ozubení ji však nedokázalo prorazit. "Sundejte to ze mě!" vykřikl Roger a otřásl se. Malý mimozemšťan otevřel tlamu znovu, a tentokrát mu zpoza horních zubů vyjelo celé další patro s ještě delšími zuby. Už se chystal do helmy znovu kousnout, a tentokrát by ji možná byl proděravěl, ale Akihiko ho praštil kovovou tyčí, až malý tvoreček odletěl k onomu "stromu", pořádně se o něj narazil a s hlučným pískotem spadl na zem. "No, zdá se, že tahle planeta je obydlená," řekl Jack. Drobný útočník vyskočil na zadní, a začal pískat ještě hlasitěji. Jeho falešná píseň byla dlouhá jen několik vteřin, ovšem během nich přilákala desítky dalších zástupců jeho druhu. Drobná malá stvořeníčka, ne vyšší než sedmdesát centimetrů, se v masách zjevila na vrcholcích černých kopečků, tak krásně ladících s tmavě modrou oblohou. "Zapomněl jsem Vám říct, že na opascích máte laserové pistole. Teda, pokud jste si toho ještě nevšimli," řekl Jack, vytasil svou laserovku, a vypálil to z ní po dalším útočníkovi, který se tentokrát vrhl na něj. To, že se mu pokusil ublížit, ostatní obyvatele tohoto světa vyburcovalo k hromadnému útoku. "Navrhoval bych vrátit se do Černého motýla," řekl rychle Pierre, a než ostatní mohli zasouhlasit, utíkal. Kate i Roger jej následovali. "Souhlas," pokýval hlavou Fahad, a rozběhl se. V tu chvíli pocítil, že se něco stáhlo kolem jeho pasu. Pořádně to zmáčklo, aby nikam neutekl. Ze země ho zvedla suchá větev toho "stromu", který byl ve skutečnosti více jakousi obdobou živočicha než rostliny. Fahad byl jeho "větví" uložen do "koruny", jež se náhle otevřela jako čelisti. Zezdola vyplynul ven ohavný puch z tlejících zbytků předchozích obětí tohoto zabijáka. Ještě, že to Fahad nemohl cítit, neboť měl na sobě skafandr (vzduch by zde pro něj beztak nebyl dýchatelný). "Pomoc! Ten strom je masožravej!" zařval Fahad a vystřelil po větvi z laserové pistole. Ta uvolnila sevření, on teď ovšem padal dolů, do toho masivního dutého kmene, jenž byl v podstatě trávicí komorou. Zachytil se na okraji zavírajícího se otvoru. Jack k "masožravému stromu" přiběhl a začal do něj střílet lasery nejvyššího stupně, aniž by jeho kůra popraskala. Pauline a Akihiko byli již napadeni drobnými modrými tvorečky. Přitiskli je k zemi a začali kousat do jejich skafandrů s pomocí druhého patra s dlouhými zuby. Ve chvíli, kdy na Paulinině skafandru překousli dýchací šňůru napojenou na kyslíkovou bombu, začala se dusit. Její nepříjemný kašel, ozývající se ve vysílačkách všech ostatních členů týmu, Jacka velice znepokojil. Přestal se věnovat záchraně Fahada, a místo toho se vrhl mezi modré zabijáky, všechny je od Pauline odstřílel s pomocí laserovky a začal ji odnášet do Černého motýla. Pauline pozbyla vědomí. Akihiko se užitím své kovové tyče osvobodil tak nějak sám, ale přišel o část nohavice, kterou útočníci odtrhli a začali se o ni přetahovat. Když Akihiko viděl, jak ji trhají a horlivě a hladově polykají, také se dal na útěk. Navíc ho v kontaktu s plynovým složením tohoto světa začala nehezky štípat kůže na noze. Pak si ale vzpomněl na Fahada. Nemohl ho tu přece nechat!
Přiběhl ke "stromu" a začal do něj bušit kovovou tyčí. Zevnitř se ozvalo bušení jako odpověď. Fahad se musel pustit, a skončil tam dole. "Hej! Pomozte mi! Proboha, pomozte mi! Něco se tu kolem mě obtočilo, mám pocit, že můj skafandr taje, že to... sakra, sakra!!!" řval Fahad zevnitř. Akihiko na kůru zamířil svou laserovou pistolí, a vystřelil. Nic. Vystřelil znovu, tentokrát už se ozval loupavý zvuk. Zkusil to ještě jednou, a v kůře se objevila malinká dírka. Do té začal Fahad okamžitě mlátit rukojetí své pistole. Bohužel "strom" obtočil svou "větev" kolem Akihikovy nohy, a začal jej odnášet ke své koruně. Fahad si však prorazil cestu ven. Měl v pistoli poslední náboj, a použil ho k osvobození svého japonského přítele. Akihiko těžce dopadl na zem, mezi hašteřící se modré tvorečky. Fahad, stahuje ze sebe měkké, zářivě bílé provazce - obdobu střev - pomohl Akihikovi na nohy a začal ho odvádět zpět k Černému motýlu.
Do pěti minut se všichni Lovci kryptidů sešli uvnitř Černého motýla. "Tohle bylo o fous," poznamenal Fahad, "ven už nejdu." "Já taky ne. Kůže na noze mi pěkně nabobtnala. A náhradní skafandr nemáme," dodal Akihiko. "Promiňte, že jsme hned utekli," řekla Kate, "když ti malí mimozemšťané byli tak zákeřní." "Nic se nestalo," mávl rukou Akihiko, "ze všeho jsme se dostali sami." "Asi tu budeme muset zůstat do té doby, než se systém obnoví. Což je pěkně za dlouho," řekla Pauline. "Nemyslím si," usmál se Jack. Všichni na něj vrhli překvapený pohled. "Chci zjistit, kam zamířili ti velcí mimozemšťani, ti, co byli v tom modulu. Proto jsme přece tady!" dodal. "Myslím, že objevů už bylo dost," řekl Akihiko. "Ale prosím tě. Každý přece ví, že někde ve vesmíru existuje život. Neobjevili jsme tu nic nového. Ale je-li Země v nebezpečí ze strany těch velkých, těch inteligentních, pak bych rád přišel na to, proč zamířili sem. Nachází se tu jejich základna? Nebo jsou vážně odsud, jak už teorizovala Pauline? Je tohle jejich domovská planeta? Chci zjistit víc. Za pár hodin se ta malá havěť uklidí, a pak vyjdu ven," mluvil Jack. "V tom případě ale půjdu s tebou," navrhla Pauline. "To mi přijde příliš riskantní," ozval se Pierre, "počkej v Černém motýlu, než se obnoví systém. Pak teda zaletíme kamko
liv, kam chceš. Nicméně být tebou, tady ven nevycházím."
liv, kam chceš. Nicméně být tebou, tady ven nevycházím."
Jack si nedal říci. Za tři hodiny se skutečně vydal na další výpravu. Pauline šla s ním. Ostatní zůstali v Černém motýlu. Ne, že by byli zbabělí. Nechtěli už ale nic riskovat. Jack venku vysvětlil Pauline, proč tak nutně chtěl ven zrovna tady. "Všiml jsem si tepelné stopy. Patří těm velkým mimozemšťanům z modulu, to nepochybně. Vede sem, za tuhle horu škváry, nebo co to je," řekl jí při pomalé chůzi. Do půl hodiny se dostali na onen vrcholek. Čekal je tu šok. Šlo odtamtud pohlédnout na celé území, na něž přistáli. Bylo obehnáno možná dvacet metrů vysokým, zářivým plotem. Za ním pomalu pochodovali "ti velcí", jak by jim Jack obyčejně řekl, a vodili v řadách "ty menší". Čas od času se otevřela velká, sytě zářivá brána, a "ti velcí" za ni zavřeli "ty malé". Podle Jacka mohlo jít o nějakou obdobu koncentračního tábora, a oni teď byli na jeho území...
Brzy se stane něco strašného... Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat