Setkali se již s mnoha záhadnými tvory i s mnoha nebezpečnými lidmi. Ale všechny tyto zkušenosti jim při setkání s UFO budou k ničemu. Neboť to, co Lovce kryptidů čeká, je na stupnici nebezpečí naprosto nesrovnatelné se vším, co zažili předtím...
LOVCI KRYPTIDŮ 4: ODLET ČERNÉHO MOTÝLA, ČÁST TŘETÍ:
Akihiko procitl. Byl celý ztuhlý. Docela bezvládně se tiskl k sedadlu, na které byl upoután. Rozhlédl se kolem sebe. Ostatní byli úplně bezvládní. "Lidi!" zařval svým hrubým hlasem. "Lidi!!!" zopakoval to ještě hlasitěji, ale ani jeden člen týmu nereagoval. Odpoutal se od sedadla a přiběhl k Jackovi. "Kámo, prober se!" zařval mu do obličeje a poplácal mu dlaní o tvář. Jack rychle procitl. Instinktivně uchopil Akihikovu ruku ve snaze bránit se před nebezpečím. Jakmile si uvědomil, že ho z hlubokého spánku probral jeho japonský kolega, uklidnil se. "Dík," zašeptal, "při vzletu jsme museli omdlít. To se stává i školeným astronautům." Jak se ukázalo, zbytek týmu byl relativně v pořádku. Jen Kate dostala náhlý záchvat klaustrofobie. Když pohlédla z okýnka do nekonečných hlubin kosmu, něco se v ní zlomilo, a ona skočila do kouta, zakryla si obličej, a v této pozici zůstala asi deset minut, než ji Pierre přesvědčil, že všechno je pod kontrolou, a že se nemusí ničeho bát. Pauline jako první zkontrolovala radaru podobné zařízení, jež jim umožňovalo sledovat daný cíl na vzdálenost milionů kilometrů. "Šílené, co? Tahle technologie," řekl Jack, když k ní přišel. "Divím se, že Akihiko pro nás ještě něco takového nezískal. Na techniku tohoto ražení je přece expert," poznamenala Pauline. "Heh, tuhle bednu stavěli Američani třicet let. Dali do toho tolik prachů, kolik my nikdy nevyděláme," zasmál se Jack. Pauline se zasmála: "Nevzpomínám si, kdy mi naposled přišla výplata. Už moc dlouho spolupracujeme s Kentovou a jejími lidmi. Pamatuješ, jaké to bylo, když Lovci kryptidů jen běhali za zvířaty? A dostávali peníze za novinové články a fotografie?" "Tehdy jsem tě najal," pokýval hlavou Jack, "jenom jako obyčejnou sekretářku. A teď tady máš mnohem důležitější úkol." "Zdá se, že tady někdo rád vzpomíná," vložil se do toho najednou Pierre, a zkazil Jackovi a Pauline chvilku soukromí. "No vidíš, Jacku. A tys mě vždycky říkal, že už nikdy nic nebude stejné. Vypořádal jsem se s tím, a jsem šťastný, a teď seš to ty, kdo tady nostalgicky vzpomíná..." chichotal se Pierre.
Kate seděla v podlouhlé kabině na měkké sedačce. Ještě pořád vydýchávala. Bojová trojka právě opravila nějaký kabel, a po práci se také usadila na sedačce. Roger vytáhl pivo. "Kdo chce?" zeptal se s úsměškem. "Rogere, ty starej bastarde," rozchechtal se Akihiko, "ty myslíš na všechno." Fahad odhodil víčko od piva a vypil první láhev na ex. Akihiko a Roger na to reagovali obdivnými zvuky "ooh" a "aah". Kate, stále bojující se strachem z nového, přímo kosmického prostředí, a prvním záchvatem klaustrofobie v životě, na ně vrhla jen krátký pohled, který sdělil vše: "Idioti". "Jestli ty mimozemšťany doženeme v tomhle stavu," řekl Akihiko, "tak to projedou během tří vteřin." "Jo, napiješ se, uděláš hlasitej zvuk, a oni utečou," řekl Roger a bodl Akihika do ramene prázdnou flaškou. Náhle do kabiny vstoupil Pierre. "Chlapi, co se tady děje? Tohle není hospoda!" rozčilil se. "Doháníme to UFO. Přiblížili jsme se k jejich modulu na pár stovek kilometrů. Jsme rychlejší než oni. Do pár hodin budeme skoro v závěsu za nimi. Pak přepneme na stealth systém a budeme je následovat snad až k jejich rodné planetě," řekl již klidným hlasem. "Takže žádná bitka nebude? Dobrý, tak to do sebe můžeme dostat ještě víc piva," řekl Roger. "Malý Tatzelwurm by se za tebe styděl," sykl Pierre. "Ale prosím tě. Je to jenom trocha alkoholu. No tak, dej si s náma, chlapče. Co se s tebou stalo, Pierre? Jsi poslední dobou až moc vážný," odpověděl Roger. "Říkals 'do pár hodin'. To je furt dost času," uchechtl se Fahad. "Jsme hodně daleko od sluneční soustavy. Jack a Pauline tomu nerozumí, ale funguje tu jedno pravidlo: hodiny jsou minuty," informoval je Pierre. Pak si sedl vedle Kate a zeptal se jí, jak jí je. "Takže už jsme u nich?" optal se Fahad. Najednou se ozvala pekelná rána. Celý Černý motýl se otřásl. Kate se z toho udělalo vážně špatně. Flašky piva se rozbily o stěnu kabiny. Vnitřek stroje osvítilo blikající červené světlo a pípání značící nebezpečí.
Opravdu jen pár minut předtím, než se to celé stalo, všimli si Jack a Pauline, že se k modulu dostali až příliš blízko. Jack zapnul stealth system, jenže už bylo pozdě. Samozvanci z vesmíru, odlétající v modulu, si Černého motýla všimli, a vypálili po něm střelu. Rozletěla se těsně před ním, ale pár velkých střepin z ní zřejmě zasáhlo předek stroje, a vypojilo jeho systém. Jak by řekli námořníci, teď šel Černý motýl ke dnu. A to přímo nad planetou, v jejíž atmosféře se modul následně ztratil. Jack usedl za knipl. "Sakra! Jak se tohle mohlo stát?!" řval pln strachu, a pokoušel se Černého motýla, zmítajícího se jako postřelené zvíře, ovládnout. Pauline nebyla tak prchlivá a horkohlavá, a naťukala na malé zelené tabulce vedle kniplu pár čísel. Nejspíše to bylo heslo do systému. Pak stiskla tlačítko "System Repair". Objevil se čas, za který měl být systém stroje opraven; 24 hodin. Pak zelená tabulka zhasla. Černý motýl dostál svého jména. Zavládla v něm ta nejčernější tma. Celá posádka omdlela. Akihiko měl zřejmě tuhý kořínek, nebo prostě jen štěstí probudit se vždy v tu pravou chvíli. Byl to opět on, kdo procitl jako první, vědom si toho, že Černý motýl je gravitační silou přitahován k té neznámé planetě. Všichni jistě omdleli, když prolétal atmosférou! Akihiko vytáhl z kapsy v uniformě svou kovovou tyč, a prorazil jí vchod do kabiny. Skočil za knipl zrovna ve chvíli, kdy jako první spatřil nehostinný povrch neznámého světa. Černý motýl díky němu přistál poměrně lehce. Jeho houpání pak probudilo další Lovce kryptidů. Měli Akihikovi za co děkovat. Zachránil jim život, ale stálo to vůbec za to?
Tři hodiny strávili uvnitř Černého motýla dohadováním se o dalším postupu. Mohli si dovolit opustit jej a prozkoumat tento svět? Co to vůbec bylo za planetu? Neměli ponětí, kde byli - kolik jednotlivých světelných let, nebo desetinásobků či stonásobků této jednotky vůbec urazili. Dokud systém Černého motýla nefungoval, nevěděli nic. Pauline jako první udělala ten důležitý krůček; vyšla ven ve skafandru. Jediné, co fungovalo, byl systém skafandrů; velmi rychle poté, co Černého motýla opustila, se jí na malém monitoru na zápěstí levé ruky objevila data o složení vzduchu. Tento svět musel být neobydlený. Atmosféru tvořilo vše možné, jen ne kyslík. 0,3 % kyslíku v atmosféře této planety opravdu nebylo moc. Rozhodně ne dost na to, aby to udrželo život. V průběhu další hodiny opustili Černého motýla všichni, i Kate, která již vyhrála boj se strachem. "Proč zamířili sem? Chystali se tu přistát... Jsem si jistý tím, že někde tisíce kilometrů odsud se jejich modul usadil," řekl Jack. "Možná opravdu chtějí kolonizovat Zem
i. Možná je tohle jejich rodná planeta. Něco se tu třeba stalo, učinilo to z ní naprosto nehostinný svět, a oni se pak rozhodli kolonizovat planetu, která je vhodnější pro život?" teorizovala Pauline. "Proč zrovna Země? Vsadím se, že jestli ve vesmíru existují takové inteligentní životní formy, jakože existují, protože tyhle potvory byly dost inteligentní, musí tu existovat miliony planet přinejmenším stejně obyvatelných jako Země," řekl Akihiko. Jak tak šli a mluvili spolu pomocí vysílaček ve skafandrech, nevšimli si, že je něco sleduje. Mezi rozpukanými kopečky se sem tam mihl nějaký malý, bizarní tvoreček. Pierre najednou poklepal Jackovi na rameno a ukázal před sebe: "Podívejte! Tam nahoře, na tom kopci - vypadá to jako uschlý strom! Až na to, že to má deset kmenů srůstajících v jednu holou korunu!" Rozběhli se k tomu úkazu. "Uvnitř skafandru máte kameru. Každý na ten strom zaměřte monitor, a začněte natáčet," řekla Pauline. Netušili, že přímo za tím "uschlým stromem" číhá onen malý tvoreček. Všech šest párů očí, jež pokrývaly horní polovinu jeho tmavě modré, oválné hlavičky, se stáhlo. Číhal tu v záloze...
i. Možná je tohle jejich rodná planeta. Něco se tu třeba stalo, učinilo to z ní naprosto nehostinný svět, a oni se pak rozhodli kolonizovat planetu, která je vhodnější pro život?" teorizovala Pauline. "Proč zrovna Země? Vsadím se, že jestli ve vesmíru existují takové inteligentní životní formy, jakože existují, protože tyhle potvory byly dost inteligentní, musí tu existovat miliony planet přinejmenším stejně obyvatelných jako Země," řekl Akihiko. Jak tak šli a mluvili spolu pomocí vysílaček ve skafandrech, nevšimli si, že je něco sleduje. Mezi rozpukanými kopečky se sem tam mihl nějaký malý, bizarní tvoreček. Pierre najednou poklepal Jackovi na rameno a ukázal před sebe: "Podívejte! Tam nahoře, na tom kopci - vypadá to jako uschlý strom! Až na to, že to má deset kmenů srůstajících v jednu holou korunu!" Rozběhli se k tomu úkazu. "Uvnitř skafandru máte kameru. Každý na ten strom zaměřte monitor, a začněte natáčet," řekla Pauline. Netušili, že přímo za tím "uschlým stromem" číhá onen malý tvoreček. Všech šest párů očí, jež pokrývaly horní polovinu jeho tmavě modré, oválné hlavičky, se stáhlo. Číhal tu v záloze...
Lovce kryptidů čekají pěkně horké chvilky! Pokračování příště...
Žádné komentáře:
Okomentovat