Lovci kryptidů 4: Odlet černého motýla (5/5)

Lovci kryptidů se vydali do hlubin vesmíru, aby odhalili tajemství jisté velice inteligentní rasy mimozemšťanů, jejíž zástupci nyní míří k Zemi. Ale poté, co ztroskotali na neznámé planetě, našli jen další a další otázky... V minulé části se dokonce stali terčem útoku. Nyní však Jack a Pauline zjistili, že drobné modré potvůrky, obývající tento svět, jsou pod nátlakem ze strany právě těch vysokých, inteligentních mimozemšťanů, za kterými sem Lovci kryptidů přiletěli... Ať už naše přátele čeká cokoliv, jisté je jedno. Tentokrát za svou zvědavost někdo zaplatí...

LOVCI KRYPTIDŮ 4: ODLET ČERNÉHO MOTÝLA, ČÁST PÁTÁ:

Malí modří tvorové se sklesle procházeli za ohradou. Působili tak nešťastně! "Myslíš, že je sem ti velcí zavírají z nějakého důvodu?" zeptala se Pauline. "Určitě. Ale nevypadá to jako pracovní tábor. Spíše bych řekl, že jde o určité vytyčené území, obehnané tímhle masivním plotem, a ti malí mohou žít pouze na tom území," odpověděl Jack. "Ale z jakého důvodu? Mají snad na to ti větší mimozemšťané právo?" zeptala se Pauline. "Z našeho pohledu ne. Vidíš, jak si hrají na silnější? Na vyvolenější? A jak to vždycky dopadá, když si jedna skupina lidí, jeden národ, hraje na něco víc?" řekl na to Jack. "Nevidím, že by ti větší ty menší nějak mučili... Prostě je tu zavírají, aby tu žili... Možná zemřeli... Třeba nemají dostatek jídla. Co když se na nás vrhli právě proto?" mluvila dál Pauline. "No, je to dost pravděpodobné. Přestože nevidím žádné zbité modré tvorečky, vypadají dost zuboženě. Určitě nedostávají najíst. Ti velcí jsou pěkní grázlové," odpověděl Jack. "Říkal jsi ale něco o tepelné stopě těch velkých. Prý se táhla po tomhle území. Znamená to, že sem občas zavítají?" optala se opět Pauline. Jack se rozhédl. Chtěl něco říci, ale vyrušil jej strašlivý řev. Oba pohlédli z kopce, a spatřili jednoho z těch velkých mimozemšťanů, z těch, kteří se na Zemi dorozumívali slovem "Shai-'ri!", jak drží jednou rukou malého modrého mimozemšťana, a v druhé ruce má tyč, z níž vycházejí elektrické rány. Tuto tyč pokládal malému tvorovi na hlavu, a ten poděšeně křičel. Pak se v bolestech zmítal na zemi, zatímco jeho tyran odcházel. Prošel bránou, a spolu se svými kolegy zmizel za horizontem. Jack a Pauline leželi na kopci nehnutě možná i dvě hodiny. "Nakonec tedy můžeme říct, že je mučí. Děje se tu nejspíš něco dost nespravedlivého," řekl Jack, "a uvědom si, že takhle se tihleti mimozemšťané můžou chovat ke všemu živému. Kdo vi, co na Zemi chtěli provést s Curupirou a s Lilem. Zdá se, že jde o inteligentní druh, jenž si chce vydobýt své místo ve vesmíru. Ať už je tohle jejich domovská planeta či ne, je jasné, že k ostatním druhům nemají jedinou špetku úcty." Pak se z dálky vznesl modul, jenž sem Lovci kryptidů následovali. Proletěl atmosférou temné planety. Ztratil se. Jack a Pauline ještě pro jistotu na kopci zůstali po přibližně další tři hodiny, a jen tak sledovali zotročené modré tvorečky, držené na této relativně malé ploše. Bylo jich jim líto.

Pak jim přišla na monitor, umístěný na zápěstí levé ruky na skafandru, důležitá zpráva. Akihikovi se podařilo urychlit opravu systému Černého motýla. Do deseti minut odsud mohli odletět. Jack a Pauline se nadšeně rozběhli z kopce. Už se nemohli dočkat, až tento smutný, tajemný i děsivý svět opustí. Jenže když sbíhali ze štěrkovitého kopce, byli až příliš hluční. A citlivý sluch hladových modrých tvorů to zaznamenal. Najednou se vynořili ze všech stran. Byly jich tu stovky. Stovky! Skákali jeden přes druhého, kvíkali, pištěli, řvali, utíkali jako o závod. "Utíkej napřed," vyhrkl Jack, "já je zdržím." "To ne, proboha! Postavíme se jim společně!" odpověděla Pauline. Vytáhli své laserové pistole a začali po modrých mimozemšťáncích pálit, co to jen šlo. Skolili jich možná deset, možná patnáct, ovšem nakonec byli obklopeni rovnou čtyřiceti naráz, a strhnuti k zemi. "Nenech je, aby ti znova překousli dýchací šňůru!" křičel Jack. Jeden z dravých tvorečků se mu přitom pokoušel prokousnout helmu. Jack se zděsil, když uviděl, jaké škrábance na ní po sobě jeho zuby zanechaly. Z dálky náhle přiletěl Černý motýl. Vchod do letounu se automaticky otevřel. Stáli v něm Akihiko a Pierre. "Lidi, nebojte! Roger s tím mezi vás přistane!" zvolal Pierre. "Neřvi tak do té vysílačky," zasmál se Jack, "i kdybys šeptal, tak tě uslyším." Potom se Jack podíval na Pauline. Právě ze sebe smetla jednoho z modrých tvorů, který ji právě kousl do břicha. Jack si na něco vzpomněl. Hlavou mu projely vzpomínky na veškeré události, které mu The Father zjevil předtím, než byl zničen. Vzpomněl si na to, jak v jednom vesmíru z multiverza Pauline přijde o život, a že za to budou moci nějací ohavní, nebezpeční tvorové. Z očí mu vytekly slzy. Setřásl ze sebe všechny své útočníky a začal kopat do onoho tvorečka, jenž ji poranil. "Pauline," řekl jí, "zmáčkni to tlačítko nad zápěstím na pravé ruce. Rychle!" Pauline neměla na vybranou. Zmáčkla ho, z bot se jí vysunuly trysky, a ona vletěla přímo do vchodu do Černého motýla.

Když pohlédla dolů, zamrazilo jí. Na Jacka se už snesly stovky těch drobných zabijáků. "Jacku, ne!!! NE!!!" zařvala. Ale nemohla nic dělat. Viděli to všichni. Ona, Akihiko a Pierre z vchodu. Ostatní z oken Černého motýla. Jack v poslední chvíli natáhl ruku k letounu, a něco se pokusil zvolat. Jeho vysílačka však již nefungovala. Pak se ztratil mezi těmi, kteří ho roztrhali zaživa... Stalo se to tak rychle. A přitom tak pomalu. Pauline narazila zády o zeď a rozbrečela se. Akihiko odvrátil od té podívané zrak. Rogera i Kate zachvátil velký smutek v řídící kabině. Jen Pierre stál ve svém skafandru stále u vchodu do letounu, a pohlížel na řvoucí malé tvorečky, jak se mezi sebou hašteří. Někde pod nimi se nacházela Jackova mrtvola. Mrtvola muže, který vedl Lovce kryptidů od samého začátku. Od doby, kterou si Pierre moc dobře pamatoval. Po tvářích mu stékaly velké slzy. Byl by něco řekl, ale nemohl. Jen vzpomínal na to, co všechno pro něj Jack udělal. Vzpomněl si na dobrodružství s kočko-pso-opičákem v Kostarice, na výpravu do Skotska, na to, co strašlivého zažili v Severozápadním teritoriu v Kanadě... Jeho myšlenky se vrátily zpět do pouště Atacama na výpravu za monstry z Aricy. Vybavilo se mu, jak Jack Lovce kryptidů dovedl k Nietově podvodní základně v Nikaragui. Jak se s oním mužem serval při výpravě do Mexika před jeskyní plnou přežívajících ptakoještěrů. Vzpomínal, jak s Jackem seděl na kraji venezuelských Llanos, a povídali si spolu o budoucnosti. Ta se ani tehdy nezdála být tak temnou, tak smutnou. Kdo to mohl tušit, že Jack Owen, vůdce Lovců kryptidů, zemře právě na této misi? Černý motýl se pomalu vzdaloval od této planety, jejíž drobní obyvatelé, byť zotročení a vyhladovělí většími, silnějšími tvory, skončili Jackův život...

Těžko říci, jaký byl pro Lovce kryptidů let zpět na Zemi. Nedá se lehce popsat, jaké to bylo, když se vrátili na svou rodnou planetu, a uvědomili o Jackově
smrti své přátele a celý svět... Po několika dnech se konal pohřeb... Přišli na něj všichni pozůstalí. Jackovi staří rodiče, jeho bratranec, Mike Brown, Ewet Mbenga, Barbara Kentová, Amanda Lyonsová, Arik Thomson, Curupira, Claude Ngoy v podobě konžského důstojníka, Akihiko Yukimura, Fahad Ghazalli, Roger Neill, Kate Henshallová, Pierre Leroy a Pauline Jetkinsová. Přišly i dopisy od několika světových státníků, včetně konžského premiéra Gilmara Mbuyi, který ctil Jackovu snahu o ochranu konžských kryptidů, a dokonce i od britského premiéra Harolda Maysona, který i přes nedávné spory označil Jacka za "britského hrdinu". Pauline se statečně ujala proslovu, po němž byla do rodinné hrobky Owenů uložena prázdná rakev... Bylo to smutné rozloučení s mužem, který změnil svět, a zcela náhle, bez varování z něj odešel...

Po pohřbu, za prudkého deště, se Pierre před hřbitovem sešel s Pauline. "My dva jsme ho znali déle, než kdokoliv jiný z týmu," řekl sklíčeně Pierre. Pauline zakývala hlavou. Musela držet slzy, a ani se na Pierra nepodívala. "Pauline, chci se tě na něco zeptat. Vždycky, když v posledních měsících Jack udělal nějakou chybu, podívali jste se na sebe... Něco Ti řekl, že jo? Něco, co mi ostatní nevíme," řekl pomalu Pierre. Dával si pozor, aby Pauline příliš nerozesmutnil či nerozčilil. "Je to už dávno," odpověděla Pauline a utřela si slzu, "řekl mi, že konec přijde brzy. Myslel tím konec sebe samého jakožto vůdce Lovců kryptidů. Uvědomoval si svoje chyby. Uvědomoval si, že se stával čím dál arogantnějším. Jack se strašně změnil, Pierre. A teď v posledních měsících se snažil dát znovu dohromady. Ale nešlo to... Byl příliš začerněný vším, co udělal... A nedokázal si to odpustit... I tak to byl ale dobrý člověk... Byl to takový černý motýl. A teď odletěl..." "Nevím, co si bez něj počneme," řekl Pierre a dotkl se Paulinina ramena, "přijde mi, že jsme bez něj úplně ztraceni." Pauline se na něj konečně podívala: "Já taky nevím, co si bez něj počneme... Měla jsem mu říct ještě jednu věc... Budu s ním mít dítě." Pierre byl šokován. "Znamená to, že od nás taky odejdeš?" zeptal se vyděšeně. Pauline na to nijak neodpověděla. Už nemohla nic říci. Byla by se zhroutila, ale Pierre ji zachytil, a objal... Ať se mělo stát cokoliv, nesměli se teď vzdát!

Jak bude život Lovců kryptidů vypadat po Jackově smrti? Vrátí se mimozemšťané zpět na Zemi? Pokračování příště...