Jméno: zápřednice skrytá
Vědecký název: Cheiracanthium inclusum
Zařazení: kmen členovci (Arthropoda), podkmen klepítkatci (Chelicerata), třída pavoukovci (Arachnida), řád pavouci (Aranae), čeleď zápřednicovití (Cheiracanthiidae)
Výskyt: Střední, Severní a Jižní Amerika, Karibské ostrovy, introdukována do Afriky a na Reúnion
Jed: cytotoxin
Stručný popis:
Zápřednice skrytá je jedním z nejjedovatějších zástupců čeledi Cheiracanthiidae, jež zahrnuje okolo 410 druhů. O jejím jedu však panuje mnoho mýtů. Ačkoliv je rozhodně extrémně jedovatá vůči své kořisti, člověka její jed není schopen zabít; jen málokdy vyvolává horší příznaky, než lokální, tedy v okolí místa kousnutí a vpravení jedu. Podle jedné z obvyklých mylných představ je jed všech druhů zápřednice (Cheiracanthium) nekrotický, a způsobuje tedy odumírání tkáně. Pravdou je, že jed je cytotoxinem, který ničí buňky oběti nebo přinejmenším narušuje jejich funkci, na druhou stranu není dostatečně silný na to, aby člověku po kousnutí zápřednicí zčernaly kůže a maso v oblasti postižení a odpadly. Pavouk samozřejmě kouše jen v sebeobraně, je-li na něj například šlápnuto nebo je-li jakýmkoliv způsobem takříkajíc zahnán do kouta. Samotné kousnutí není příliš bolestivé, kusadla zápřednice jsou relativně malá, ale dostatečně dlouhá na to, aby projela lidskou kůží. Prvním symptomem envenomace je nepříjemné svědění. Kůže v oblasti postižení zrudne, a pak v některých případech následuje napuchnutí. Tyto symptomy většinou mizí po 7 až 10 dnech. Pečlivá studie dvaceti případů kousnutí pavouky rodu Cheiracanthium, jejíž výsledky byly v roce 2006 publikovány v žurnále The American Journal of Tropical Medicine and Hygiene, jednoznačně potvrdila, že jejich jed nekrotický není. Pro člověka zápřednice skrytá a jejích více než dvě stě sestřenic (k září roku 2019 bylo popsáno 211 druhů tohoto rodu) nepředstavuje žádné zvláštní nebezpečí. Obyvatelé amerického kontinentu chovají k těmto pavoukům respekt nebo v horších případech strach, neboť se s nimi často setkávají v uzavřených prostorech; i na severu Spojených států amerických se s nimi lze setkat v obyčejných sklepech či v koupelnách. Mnohem větší nebezpečí, než pro člověka, představuje zápřednice skrytá pro mnohé druhy členovců, od hmyzu po jiné pavoukovce, kteří s ní přijdou do styku. Nestaví si síť, je to aktivní predátor, a vibrace veškeré potenciální kořisti cítí na relativně velkou vzdálenost. Její nejčastější kořistí se podle studií z let 2003 až 2011 stávají octomilky (Drosophila), různí zástupci čeledi klopuškovitých (například Creontiades signatum) a křískovitých (kupříkladu Erythroneura variabilis), aktivně však požírá i vajíčka různých motýlů (řád Lepidoptera). Mezi pavouky, které zápřednice skrytá loví, patří třeba šplhalka pacifická (Anyphaena pacifica). Ačkoliv je jako naprostá většina pavouků zápřednice masožravá, čas od času doplní živiny i nektarem; jeho konzumace navíc zvyšuje plodnost a urychluje vývoj v pohlavně dospělého jedince. Samice zápřednice skryté produkuje čtrnáct dní po spáření 17 až 85 vajíček, načež podobně velkou snůšku vyprodukuje minimálně ještě jednou, ale v některých případech až pětkrát za jediný rok. Pavouk zůstává s nakladenými vajíčky skryt v hedvábné pavučinové trubičce, přičemž je chrání před predátory. Mláďata pak po vylíhnutí tráví několik prvních dnů života v matčině společnosti. Opouštějí ji až poté, co se poprvé svlečou; tehdy už jsou větší a nehrozí jim tak velké nebezpečí. Samci pohlavně dospívají dříve než samice, a to ve věku okolo 119 dnů, samice pak v době okolo 134 dnů po vylíhnutí. Období rozmnožování probíhá od konce jara do konce léta. Samice se páří jen jednou ročně. Zápřednice skrytá není příliš velká; hlavohruď samice měří průměrně 5 až 9 milimetrů, hlavohruď samce pak 4 až 8 milimetrů. Byli však zaznamenány i centimetrové zápřednice. Průměrné rozpětí končetin činí 2,5 centimetru. Ačkoliv hlavohruď samců bývá ve většině případů menší než hlavohruď samic, jejich rozpětí končetin je větší. Zbarvení je ovlivňováno jídelníčkem pavouka; exempláře požírající mouchy domácí (Musca domestica) jsou více šedí, naopak ti živící se octomilkami zase více červení. Pavouk je vybaven dvěma řadami očí, vždy po čtyřech, dohromady má tedy osm očí, pohybovat a zaměřovat však může pouze primárníma očima. Sekundární oči vnímají světlo a jsou také citlivé na pohyb.
Žádné komentáře:
Okomentovat