Že evoluce není žádná přímá linka, ale spletitý keř či strom různorodě se kroutících větví, je každému známo. Přesto do doby, kdy evoluční biolog Stephen Jay Gould začal ve svých popularizačních esejích v 70. letech minulého století tuto skutečnost zdůrazňovat pro širší americké čtenářstvo, panoval v očích mnoha lidí onen reduktivní a realitu neodrážející pohled na lidský vývoj prezentovaný proslulým dílem Rudolpha Zallingera s názvem March of Progress. Gould na svých přednáškách upozorňoval na to, že barva kůže "primitivnějších" lidských druhů byla navíc takovými ilustracemi prezentována jako tmavá, kdežto hrdě vzpřímený Homo sapiens byl na nich vždy běloch (ironické, když kolébkou našeho druhu je právě africký kontinent); tato vyobrazení podle Goulda reflektovala internalizovaný rasismus nejednoho umělce či vědeckého konzultanta. Dnes je obecně známo, že lidský evoluční strom je pořádně zamotaný, a March of Progress byl naštěstí každým přemýšlejícím člověkem vyhozen z okna. Na naše prehistorické příbuzné bychom neměli nahlížet jako na primitivnější nebo hloupější, ale jako na různé vývojové větve v naší společné a složité genealogii. Její komplexitu dokazuje i nově představený druh člověka, Homo juluensis.
Dne 2. listopadu 2024 vydal vědecký časopis Nature Communications článek Christophera J. Bae z Katedry antropologie na Havajské univerzitě a Xiujieho Wu z Institutu vertebrátní paleontologie a paleoantropologie Čínské akademie věd, kteří přišli s druhovým názvem pro prehistorické lidi, jež žili ve východní Asii před 300 000 až 50 000 lety. Pravděpodobně jste již slyšeli o tajemných Denisovanech, kteří byli prve identifikováni v roce 2010 na základě mitochondriální DNA z prstní kosti nalezené o dva roky dříve v Denisově jeskyni na Sibiři. Geny těchto lidí dodnes existují v lidech několika populací v jihovýchodní Asii, Austrálii a na ostrovech Tichého oceánu - konkrétně v populacích na Filipínách, u australských Aboriginců a u Melanéšanů. Do styku pravděpodobně přišli Denisované i s neandrtálci (Homo neanderthalensis), neboť se denisovanské geny vyskytovaly také u nich (geny neandrtálců bychom samozřejmě našli i u zástupců našeho druhu). K nově prezentovanému druhu Homo juluensis by měly náležet i fosilní pozůstatky lidí z Tibetu, Tchaj-wanu a Laosu; například slavná, 160 000 let stará čelist "Xiahe mandible" nalezená roku 1980 v čínském Gansu, jež byla vlastně prvním nálezem pozůstatků Denisovanů mimo Denisovu jeskyni, a to už třicet let před prvním identifikováním těchto lidí. Dále byla k druhu Homo juluensis přiřazena i fosilní čelist Penghu 1, pocházející z Tchaj-wanu, a pozůstatky z vápencové jeskyně Tam Ngu Hao 2 v Laosu, objevené v roce 2022. Představení tohoto druhu je významné v tom, že jsou nyní znalosti diverzity lidských druhů v minulosti asijského kontinentu opět větší. Bae a Wu ve svém článku uvádějí, že v pozdním pleistocénu žily v Asii minimálně čtyři druhy lidí: kromě Homo juluensis to byli také již známí Homo longi, Homo luzoensis a Homo floresiensis.
Rekonstrukce tváře denisovanské dívky vytvořená v roce 2019. Obrázek Maayana Harela převzatý z webu NBC News
Ze všech těchto druhů je nejdéle pojmenovaným Homo floresiensis, onen známý "hobit" z ostrova Flores, jehož zástupci dorůstali výšky okolo 1,1 metru, a byli tak nejmenším známým lidským druhem. Představen byl v roce 2004, a do roku 2015 se našlo celkem patnáct koster těchto ostrovanů, kteří žili před 1 milionem až 50 tisíci lety. Homo luzoensis, formálně popsaný v roce 2019, je znám z pozůstatků nalezených na filipínském ostrově Luzon, datovaných do doby před asi 134 000 roky, a podobně jako H. floresiensis, i on se zdá být dobrým příkladem ostrovního nanismu (tzn. zmenšení tělesné velikosti oproti větším předchůdcům v důsledku života na menším, nejčastěji ostrovním území). Homo longi byl popsán v roce 2021, a to na základě lebky "Dračího muže" z čínského Charbinu staré 146 000 let; podle některých odborníků by mohlo jít o stejný druh, ke kterému náleželi Denisované. Homo juluensis může být podle Bae a Wu od ostatních jmenovaných druhů lidí žijících v Asii v pozdním pleistocénu odlišen na základě nízké a široké lebky, velké mozkovny dosahující objemu přes 1000 kubických centimetrů, malého a dovnitř směrovaného mastoidu spánkové kosti, stlačení temenní kosti, vejcovitého vnitřního zvukovodu, kostěného labyrintu (tj. kostěná vnější stěna vnitřního ucha) nápadně podobného tomu vyskytujícímu se u neandrtálských lidí, dále na základě velkých zubů, lopatovitých řezáků, širokého párového ramena dolní čelisti a slabého výstupku na týlní kosti. Je dokázáno, že tento druh používal kamenné nástroje (což není nikterak překvapivé). Ještě ke stáří - nejmladší pozůstatky H. juluensis jsou skutečně asi 50 000 let staré; výzkumy DNA nicméně naznačují, že Denisované mohli existovat ještě před 25 000 roky.
Zmíněná spodní čelist "Xiahe mandible" z doby před 160 000 lety, nyní náležející druhu Homo juluensis. Obrázek z webu časopisu Nature
Autoři studie uvedli: "Východoasijský fosilní záznam homininů je vynikajícím příkladem toho, jak unilineární modely evoluce, jako je tradiční multiregionalismus, nemohou adekvátně vysvětlit složitost paleoantropologického záznamu, zejména během pozdních čtvrtohor. Záznamy z východní Asie nás nutí obecněji rozpoznat, jak složitá je lidská evoluce, a skutečně nás nutí revidovat a přehodnotit naše interpretace různých evolučních modelů, aby lépe odpovídaly rostoucím fosilním záznamům." Není pochyb, že tento lidský druh zahaluje rouška tajemství, a bude trvat ještě nějaký ten rok, než si toho o něm budeme moci říci podstatně více. Z hlediska vývoje lidského rodu je ale jeho přidání na seznam našich příbuzných významné. Stephen Jay Gould ve své eseji Bushes and Ladders in Human Evolution, otištěné v knize Ever Since Darwin z roku 1977, napsal: "Víme o třech koexistujících větvích v lidském evolučním keři. Budu překvapen, pokud jich dvakrát více nebude nalezeno do konce století." Dnes vnímáme vývoj rodu Homo jistě komplexněji, než v 70. letech minulého století, a identifikace dalších a dalších druhů jen napomáhá k našemu pochopení pozoruhodného příběhu našeho rodokmenu.
Informace pro tento článek byly čerpány z těchto zdrojů:
Making sense of eastern Asian Late Quaternary hominin variability (Nature Communications)
Homo juluensis (Wikipedia)
Higher knowledge (Nature)
Máte-li zájem, můžete si přečíst můj článek Papuánci vděčí za svůj imunitní systém genům denisovanů, vydaný v prosinci 2022. Doufám, že toho o pozoruhodných pravěkých obyvatelích Asie náležejících k jiným lidským druhům bude v budoucnu zjištěno více.
Žádné komentáře:
Okomentovat