Vědecký název: Stercorarius parasiticus,
Rozšíření: Aljaška, arktická Kanada, Grónsko, Island, Skotsko, severní Skandinávie a Sibiř; dále pobřeží Jižní Ameriky, jižní a západní Afriky, Nové Guineje, Austrálie a Nového Zélandu,
Velikost: délka 41 až 48 cm, rozpětí křídel 107 až 125 cm, hmotnost 300 až 650 g.
Mezi chaluhy rodu Stercorarius je řazeno sedm druhů, přičemž typovým druhem (tedy prvním formálně popsaným) je právě chaluha příživná. Jméno jí nedal nikdo jiný, než Karl Linné, a to v roce 1758, když její popis zahrnul v 10. edici Systema Naturae. Považoval ji nicméně za zástupce rodu Larus, tedy za druh racka; rod chaluh Stercorarius zavedl o dva roky později Mathurin Jacques Brisson, na jehož díle pak Linné dosti závisel při tvorbě 12. edice Systema Naturae. Druhové přízvisko parasiticus se odráží i v tom českém, příživná; tito ptáci jsou podobně jako ostatní druhy chaluh typičtí kleptoparazité, a při letu obtěžují jiné ptáky, dokud je nepřesvědčí upustit kořist, většinou rybu. Jedná se o velice akrobatického letce, schopného létat rychlostí až 50 km/h nízko nad rozbouřeným mořem a po delší čas otravovat pronásledovaného ptáka. Své hnízdní období mnohé populace chaluh příživných v průběhu vývoje načasovaly tak, aby bylo souběžné s hnízdním obdobím toho či onoho druhu, na kterém kleptoparazitují. V oblasti severního Atlantiku a severního Pacifiku útočí například na racky tříprsté (Rissa tridactyla), ale také na alkovité (čeleď Alcidae). Mláďata vyvádějí chaluhy ve stejné době, jako jejich oběti, a pak dospělým rackům a alkounům kradou potravu. V hnízdním období je chaluha příživná doma na severní polokouli, ve výše zmíněných oblastech od Aljašky až po Sibiř. Většinou hnízdí na ostrovech nebo v tundře, a často blízko svých obětí; samice klade až čtyři vajíčka olivově hnědé barvy. Přiblíží-li se k hnízdu nějaký predátor, třeba liška nebo člověk, snášejí se rodiče na jeho hlavu ve snaze odradit a zahnat jej. Mimo období hnízdění jsou chaluhy příživné k nalezení na jižní polokouli; na březích Jižní Ameriky od Peru po jižní Brazílii, na pobřeží západní a jižní části afrického kontinentu a také na březích Austrálie, Nové Guineje a Nového Zélandu. Kromě ukradených ryb tito ptáci požírají také hmyz, hlodavce a vejce či mláďata jiných ptačích druhů. Ačkoliv se zástupci různých populací chaluhy příživné od sebe odlišují zbarvením - někteří jsou světlí, jiné tmaví - je druh brán jako monotypický, takže nezahrnuje žádné subspecie. Podle informací na webu organizace BirdLife International, aktualizovaných 10. prosince 2024, žije na naší planetě 400 000 až 600 000 dospělých ptáků tohoto druhu. Ačkoliv Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) vede na svém Červeném seznamu ohrožených druhů chaluhu příživnou jako druh málo dotčený, v Evropě je právě organizací BirdLife International od roku 2018 vedena jako ohrožená, přičemž evropská populace čítá 54 200 až 83 000 dospělých jedinců. Její úbytek souvisí s úbytkem o něch obětí jejího kleptoparazitismu, včetně již zmíněných racků tříprstých, jež jsou podle IUCN zranitelným druhem, a to kvůli současné klimatické změně a nadměrnému komerčnímu rybolovu. Nikterak dobrá pro chaluhy není ani ptačí chřipka (HPAI).
Zdroj obrázku:
Zdroje informací:
Žádné komentáře:
Okomentovat