Želvohlavec kroužkovaný - Středně velký mořský had nejen z Velkého bariérového útesu

Dnes přispívám na svůj blog dalším popiskem hada! Před měsícem a patnácti dny, 2. září, jsme se seznámili se zmijí pobřežní. Nyní vám s radostí představím slíbeného želvohlavce kroužkovaného!

Vědecký název: Emydocephalus annulatus,

Rozšíření: pobřeží Austrálie, Oceánie; Nová Kaledonie, Filipín; Timorské moře,

Velikost: délka až 103 centimetrů.

Rod Emydocephalus, česky želvohlavec, je jedním z více či méně početné podčeledi vodnářů (Hydrophiinae) v rámci čeledi korálovcovitých (Elapidae), jež zahrnuje kobry, korálovce, smrtonoše, taipany, pakobry či vlnožily. V současné době jsou herpetology rozeznávány tři platné druhy želvohlavců; E. ijimae ze severozápadního Pacifiku, E. orarius z vod západní Austrálie a E. annulatus, který má jako jediný také český název - želvohlavec kroužkovaný. Tento mořský had je poměrně široce rozšířený v západní až jihozápadní části Tichého oceánu; je k nalezení od souostroví Filipíny dále na jihovýchod přes Velký bariérový útes až po souostroví Province des îles Loyauté patřící pod Novou Kaledonii. Není to ale tak, že by se v celém tomto pásu Pacifiku vyskytoval hojně, a na všech místech; různé populace jsou sporadicky rozmístěny po okolí různých ostrovů. V Timorském moři či na australském pobřeží je ve větších počtech k nalezení na korálových útesech; celkově preferuje mělké vody do hloubky 40 metrů, nežije na širém oceánu. Nebylo by překvapivé, kdyby jeho hlavní kořistí byly ryby z korálových útesů. Želvohlavec kroužkovaný je ale trochu komplexnější postava ze světa hadů. Během evoluce se totiž specializoval na požírání rybích vajíček. Nic jiného na jeho jídelníčku nenalezneme. Konzumuje vajíčka poměrně malých útesových rybek, například těch z řádu slizounů (Bleniiformes), není však vybíravý. Jak ve svém článku publikovaném v roce 2006 v Biological Sciences uvádějí australský biolog Richard Shine a jeho kolegové, želvohlavci kroužkovaní se obvykle pomalu pohybují po korálových útesech, a přitom polykají drobná rybí vajíčka ve stylu, který výzkumníci připodobnili spíše k herbivorii některých savců. Hadi obvykle loví tak, že buď kořist aktivně pronásledují anebo na ni číhají v záloze (tzv. sit-and-wait predátoři). Želvohlavec kroužkovaný je krásnou ukázkou toho, že v biologii neplatí žádná generalizující pravidla. I tak jde však rozhodně o predátora, a čím větší tito hadi jsou, tím větší rybí vajíčka polykají. Za některými vnikají i do skalních puklin mezi korály. Potravu hledají aktivně, sama je však vždy pasivní. Želvohlavec kroužkovaný není makrostomát; nepožírá na rozdíl od většiny hadů kořist, která by byla poměrně velká, a kvůli které by musel významně otevírat své čelisti. Již zmíněný E. ijimae a s ním ještě vlnožil pruhovaný (Aipysurus eydouxii), též oofágové specializovaní na požírání rybích vajec, jsou spolu s želvohlavcem kroužkovaným bazálními vodnáři. Shine a jeho kolegové se v závěru svého článku domnívají, že za změnu potravních návyků těchto hadů mohla nejspíše sekundární redukce kořisti. V průběhu vývoje se přizpůsobili na ekologickou lizardizaci (zmenšování polykané kořisti), podobně jako například došlo ke zjednodušení morfologie parazitů žijících v tělech savců. U tohoto druhu však přizpůsobení na lizardizaci kořisti nabylo jakéhosi "extrému", a protože se jeho kořist aktivně nepohybuje (její pohyb způsobuje pouze vodní proud), nevykazuje had žádné lovecké chování. Želvohlavec kroužkovaný je takovým beránkem mezi dosti jedovatými mořskými hady. Fascinující je také přemýšlet o jeho jedu; ke znehybnění kořisti ho totiž vůbec nepotřebuje. V průběhu vývoje tedy toxicita jeho jedu dosti poklesla. Je-li chycen člověkem a má-li důvod se bránit, nekouše, ale snaží se zkrátka vykroutit ze sevření nebo uplavat pryč. Od mnoha jiných hadů se liší také způsobem hledání partnera. Zatímco suchozemští hadi signalizují okolí s pomocí feromonů, že jsou připraveni se pářit, želvohlavci se přeorientovali na posouzení vzhledu. Tento druh je pohlavně dimorfní; jednotlivá pohlaví se od sebe liší nejen zbarvením, tvarem šupin (u samců jsou drsnější) a velikostí (samice jsou podstatně větší než samci), ale také tělesným pohybem. Feromony se uplatňují až ve chvíli, kdy se želvohlavci setkají. Osm měsíců po spáření rodí samice dvě mláďata, nejčastěji v květnu či červnu, běžně každé dva roky. Želvohlavci jsou stejně jako ostatní zástupci podčeledi vodnářů plně akvatičtí, na rozdíl od vlnožilů nekladou vejce na pobřeží; moře skutečně nikdy neopouštějí. Hlava želvohlavce kroužkovaného je zakončena tupě; proto ostatně jeho české rodové jméno, jakož i anglické "turtleheaded sea snake". Záda a boky jsou tmavé s bílými či žlutými vzory. Zbarvení jedinců je dáno množstvím řas, které jim rostou na šupinách; tmavější hadi mají těchto řas na těle více. Příliš mnoho řas omezuje pohyb hada ve vodě; jejich nahromadění jej může zpomalit až o 20 %. Červený seznam Mezinárodního svazu ochrany přírody upozorňuje na to, že počty tohoto druhu klesají. Podle posledního výzkumu z února 2009 želvohlavců kroužkovaných ubylo na korálovém útesu Ashmore Reef v Timorském moři. Můžeme jen spekulovat o tom, jak moc vybělování a odumírání korálů zvláště na Velkém bariérovém útesu v posledních několika letech tyto plazy zasáhlo. Je třeba, aby bylo zhodnoceno, jak na tom jsou v polovině 20. let 21. století, a jaké konkrétní dopady na ně změna klimatu a s ní související okyselování oceánů mají.

Příště vodnář Belcherův!