Před třemi týdny jsem potřetí v životě stanul v prostorech Přírodovědného muzea ve Vídni, jednoho z nejkouzelnějších míst, jaké jsem kdy poznal, a do kterého jsem předtím zavítal v letech 2017 a 2018. Čtyři dny po návratu z Vídně jsem s vámi sdílel první várku fotografií z letošní návštěvy, jež sestávala ze snímků pořízených v prostorech, které do 22. září hostovaly výstavu Arktis. Doufám, že jste byli navnazeni jet se na ní do hlavního města Rakouska podívat; výstava byla ukončena přesně před týdnem, a již nikdy se zřejmě nezopakuje, minimálně ne v té samé formě.
V předchozím článku jsem vám slíbil, že budu věnovat svému letošnímu výletu do vídeňského Naturhistorisches Museum celkem tři příspěvky. Za ta léta jsem začal dost ujíždět se psaním i fotografováním, a tak mám z letošního výletu obrovské množství snímků, které ani jeden, ani dva příspěvky nejsou schopny pojmout (ne, že bych si třeba stovku fotografií neodnesl z předchozích návštěv, ale tentokrát je jich určitě více, než stovka!). Tento článek chci věnovat geologické a paleontologické části muzejní expozice, lokalizované v 1. patře budovy. V první jsem strávil celkem dvě hodiny času, ve druhé pak ještě další dvě hodiny. Vlastně musím přiznat, že výstavu Arktis jsem prošel během asi 40 minut (nenacházela se však ve velkém množství sálů), a většinu času jsem opravdu strávil mezi šutříky a zkamenělinkami. A bylo to vskutku kouzelné.
Začněme naši exkurzi před budovou Přírodovědného muzea ve Vídni, pod hezkou letní oblohou za teplého zářijového dne, jehož jedinou nevýhodou bylo, že docela foukalo. Nedaleká oslava rakouského venkova, které jsem přihlížel při pěší chůzi ze zastávky metra na Stephansplatz do MuseumsQuartier, o sobě už v těchto místech nedávala znát (vítr přeřval zpěv lidí v krojích), já si koupil lístek u malého zeleného "stánečku" před budovou (stará pokladna je z důvodu rekonstrukcí zavřena), pak mi byl lístek přetrhnut hrozně tough týpkem v černých brýlích, a já byl uvnitř volný...
Zamířil jsem vpravo po schodech do prvního sálu geologické expozice. Abych řekl pravdu, v letech 2017 a 2018 jsem jí prošel jen rychle, neboť jsem mnohem více času věnoval expozici vývoje života a zoologické sbírce ve 2. patře. Jenže tentokrát to bylo jinak, a jak už jsem uvedl výše, odhodlal jsem se mezi moc hezkými kamínky strávit na dvě hodiny času. První sál je opravdu skvělým úvodem do světa atomů, prvků a celkové klasifikace minerálů.
Zájemci o pravěký svět se však ani v mineralogické, všemi barvami hýřící části expozice nebudou nudit, a mohou si zalovit nějaké ty fosilie skryté mezi tisíci pestrobarevných kamínků. Vyskytuje se mezi nimi i tahle trojička amonitů z Anglie.
Zde jsem pro vás vybral fotografii ledově zbarveného aragonitu z Griechenlandu, totiž z Řecka. Mylně jsem se domníval, ve chvíli, když jsem na něj pohlížel, že Griechenland je Grónsko... silly me 😂. Takhle to vypadá, když nějaký Tschechische týpeček zajede do země, kde se hovoří německy, a sám nezná ani jedno německý slovo... prostě utter confusion ve vzdělávací instituci.
Hrozně se mi líbil tento creedit (složený z vápníku, hliníku, síry, fluoru, vodíku a kyslíku) z mexického státu Chihuahua. Je to taková ostnitá kulička oranžové barvy, která působí jako nabarvený ježek stočený do klubíčka nebo jako nějaký zvláštní kus masa z mexické kuchyně...
A tady máme sbírku krásných zelených pyromorfitů, které jsou směsicí fosforečnanu olova a chloru. Nacházejí se mezi nimi exempláře z německého Saska, rakouského Štýrska, Anglie a dokonce i z ČSSR (ano, cedulky pod dvěma pyromorfity z Horního Benešova a Jihlavy neuvádějí "Česká republika", ale "ČSSR"... Američané nejsou jediní, kdo neví, že ČSSR už zanikla).
Podívejte se na ten halit! Toto je sůl kamenná, kterou si běžně sypeme na brambory, veganské řízky... nebo kterou si proplachujeme nosní cesty, když jsme nemocní. Mám takový pocit, že nějaký kolemjdoucí se ten velký kus dokonce pokusil olíznout... anebo to bylo před šesti lety? Hmm, už si nevzpomínám. Mohu vás ale ujistit, že jsem to nebyl já.
Nikomu to neříkejte, ale spáchal jsem ve vídeňském přírodovědném muzeu strašlivý zločin. Nemohl jsem si pomoci, když jsem spatřil blyštivé drahokamy na bouqetu Marie Terezie, který jí daroval Franz I. Štěpán, a šlohnul jsem je. Doteď je mám doma. 😉 Chích chích. Pamatujte si, děti, jíst se musí. A na jídlo musíte mít peníze. Díkybohu za muzea!
Nemálo času jsem strávil mezi meteority. Pokud si dobře vzpomínám, ještě před šesti roky nebyl kamenům z kosmu věnován v geologické expozici celý sál (tehdy se však v 1. patře nacházela dočasná výstava komet). Tentokrát si tu ale milovníci meteoritů přijdou na své. Jen se podívejte na tenhle obrovský kus z Ukrajiny! Je to exemplář z Knyahinye v Zakarpatské oblasti, kam spadl 9. června 1866.
Vzhledem k tomu, že v polovině srpna vyšla studie, jejímž závěrem bylo, že ve střední kůře Marsu se nachází voda v tekutém stavu, byl jsem zvláště zaujat částí expozice věnované právě Rudé planetě. Nová zjištění vědců z NASA bude muset muzeum nějak zakomponovat do toho krásného information sheetu, i tak jsou ale všechny ty mně dobře známé informace o vyschlých řečištích a bývalém oceánu na Marsu opravdu fascinující. No, neměl ten J'onn J'onnz pěkný domov?
Velice se mi líbí, že information sheet o Měsíci, nacházející se hned napravo od Marsu, zdobí velký vypouklý model poloviny našeho oběžníku, vystupující ze zdi. Působí opravdu kouzelně. Ve Vídni se můžete přiblížit k Měsíci více, než kdekoliv jinde.
Další nová věc, na kterou si z let 2017 a 2018 vůbec nevzpomínám, je několik black smokerů z Bismarckova moře u Nové Guineje. Tohle jsou vlastně otvory pro vývěry lávy z mořského dna, kolem kterých se usazují zinek, železo a měď. Níže vyobrazený black smoker je asi nejúplnějším, který si v muzeu budete moci prohlédnout, a přijde mi hrozně zajímavý. Pokud se před něj postavíte, představte si, že tenhle konkrétní kus horniny prostě chrlil lávu na mořském dně, a kdo ví, jak dlouho...
Ale zpět ještě k meteoritům... Nebylo by to asi ono, kdyby přírorodovědecké muzeum vystavující meteority neupozornilo návštěvníky na tu důležitou událost, jež před 66 miliony let vyhubila neptačí dinosaury, kterým se i na konci křídy nebývale dařilo, a zcela náhodou tak uvolnila místo pro naši třídu, totiž pro savce. Zde vidíte modely primitivního kopytníka diacodexise a cantia, předchůdce lemurů, z doby před 55 miliony let.
A nyní přejděme k vývoji života! Paleontologická část navazuje na tu geologickou, takže po seznámení s minerály, horninami, meteority, sopečnou činností a dalšími procesy utvářejícími naši planetu se můžete nechat unést vývojem živé přírody. V evoluci samozřejmě hrají roli náhody. Směr v přírodě neexistuje, vše je zkrátka o náhodách. Žádný druh tu není věčně, a kdo ví, kolikrát vůbec na naší planetě za první půl miliardy let její existence vznikl život a pak zanikl (vzpomínáte na Clauda Ngoye z Lovců kryptidů, který byl pozůstatkem ranější formy života na naší planetě, toho metamorfního slizu?). Studenti z Katedry výzkumu designu na vídeňské Univerzitě aplikovaných umění vytvořili pro Naturhistorisches Museum řadu modelů a maleb alternativních forem života, které mohly nebo nemusely na naší planetě existovat. Na snímku níže vidíte i "screenshot" z neustále přehrávaného animovaného videa, které jejich pozoruhodné výtvory ukazuje. Je fascinující přemýšlet o tom, že evoluce nemá žádný směr, že náš vzhled a podobu života celkově určují čiré náhody. Jak prohlašoval Stephen Jay Gould, kdybychom vrátili čas na začátek a znovu jej spustili, život by se vyvinul do úplně jiných podob.
Nic není jako nahlédnout do počátků komplexnějšího, mnohobuněčného života na naší planetě. Tento ortocerový vápenec člověka vrací zpátky do ordoviku...
A podívejte se na tohle, další Tschechische týpeček! Paradoxides bohemicus z jineckého kambria!
Anomalocaris... První superpredátor. Na snímku níže se nachází zvětšená fotografie, samotný exemplář je vlastně o dost menší, ale nachází se v reálu hned napravo od ní (promiňte mi to, že jsem vás o něj připravil... jak jsem psal výše, na jídlo prostě musíte mít peníze).
OK, tahle stopní dráha z Bromackeru v Německu, stará 270 milionů let, je legitimately cool. Člověk až cítí nutkání na ní vylézt a zopakovat pohyby, které náš prehistorický praprabratránek učinil na tom mělkém bahně.
A pak tu máme dimetrodona, nejoblíbenějšího pelykosaura ze všech. To je hlavička, co?
Model desoptáka druhu Paraphysornis brasiliensis se v třetihorním sále nacházel i před šesti a sedmi roky, a jsem rád, že jsem se s ním mohl znovu shledat. Za jeho zobákem vidíte fosilii palmového listu!
Nikam neodkráčela ani kostra pozoruhodného chobotnatce druhu Prodeinotherium bavaricum. Pohlédnout na ni zblízka má pořád to stejné kouzlo... Jaké by to asi bylo, setkat se s tím chobotnatcem naživo? Vždycky mě na deinoteriích fascinovaly ty kly vyrůstající ze spodní čelisti...
Víte, že miluji hady. Ale k plazům (a dále k obojživelníkům a ptákům) se letos v létě nešlo v muzeu dostat, kvůli rekonstrukcím. Musel mi tedy postačit tento nádherný fosilní Palaeopython, eocénní škrtič, který navzdory svému jménu nepatří mezi krajtovité (Pythonidae), ale hroznýšovité (Boidae). Jak říkával Steve Irwin, what a little beauty!
Druhohorní sál je zdaleka největším lákadlem 1. patra budovy. Paleontologická část jím v podstatě končí, dále už se pokračuje vývojem člověka (po východu z druhohorního sálu šlo také zavítat do výstavy Arktis). Vybral jsem pro vás krásnou kostru ichthyosaura...
... pak tu máme archelona, největší želvu všech dob...
A jistě, pohyblivý Allosaurus nikam nezmizel! Velký robotický masožravec z pozdní jury západu Severní Ameriky řve pořád stejně, jako při mé poslední návštěvě. Musím říci, že bylo velice komické dát si v druhohorním sále svačinu, sedět na lavičce, čumět do mobilu (so what, we're Gen Z!), a pak být ze čtení zpráv na internetu vytržen křikem malého klučíka, který se k allosaurovi přiblížil, když byl zrovna statický, a jenž byl náhlým pohybem robotického teropoda k smrti vystrašen. Začal jsem se řechtat, načež mi otec toho malého kluka přišel pohrozit pěstí, ale to je jiný příběh...
Zde ještě malá fotografie autora blogu pózujícího s oštěpem a v kožešině před zrcadlovkou, jež byla dána do rukou tomu naštvanému otci (poté, co jsme se po pár ranách zklidnili).
Ne, dělám si z vás legraci. Ve skutečnosti jsem já tohle...
Mimochodem, ne že bych měl něco proti kromaňoncům a neandrtálcům. Nestřílím si z nich. Střílím si z vás. To vy jste oběti mého matoucího humoru. Ale abych už dál nebyl tolik zlý, ujišťuji vás, že tohle nejsem já.
Jéééééé, babííííííí! Hele, tohle je moje babička. A vlastně i vaše. 350 000 generací nazpět.
Výběr fotografií ze čtyř hodin strávených v geologické a paleontologické expozici Přírodovědného muzea ve Vídni opravdu nebyl jednoduchý. Doufám však, že jsem tímto článkem učinil jedno - probudil ve vás nadšení z tohoto krásného muzea, a navnadil vás k jeho návštěvě. Pokud se zajímáte o vývoj života na naší planetě, o evoluční procesy, o ten velký fylogenetický strom, jehož součástí jsme i my (přičemž nejsme na jeho vrcholu, ani spodku, ale jsme zkrátka jednou z jeho nesčetných větví), pak se vám v paleontologické části bude nesmírně líbit. Je to opravdu cesta časem, a člověk se na jejím konci, když pohlédne do očí své australopitéčí babičky, cítí neskutečně malý.
Geologická expozice je však neméně zajímavá, a abych se ještě znovu zopakoval, strávil jsem v ní stejně mnoho času, jako v té paleontologické. Ohromná diverzita minerálů a hornin, kus korálového útesu z devonu Čech, fosilní bahno z břehů třetihorní řeky, ty black smokery, z nichž jeden je vyobrazen výše... to všechno je nesmírně zajímavé. Je důležité vědět, jaké procesy utvářejí naši planetu, a stejně tak je důležité vědět, jak se vyvíjí život. Přírodovědné muzeum ve Vídni poskytuje krásný vhled do evoluce naší planety a její biosféry - opravdu nezapomenutelný a hodný mnoha návštěv.
Třetí příspěvek z mé letošní návštěvy vídeňského přírodovědného muzea bude zaměřen na zoologickou sbírku a výstavu drobných organismů z půdy a lesní hrabanky!
Žádné komentáře:
Okomentovat