Ze zapomenutého pralesa-část 4.

Minulá část:

Zoolog a dobrodruh Douglas Fenton, kameraman Mark Linfield a jejich průvodce Raymond Si se konečně rozhodli vydat do novoguinejského pralesa, který by měl být údajně domovem záhadného tvora přežívajícího od dob prehistorie. Po několika neshodách mezi členy týmu se nakonec do deštného lesa vydali pěšky, aby měli větší šanci jej zahlédnout. Naši hrdinové však ještě stále nevědí, že je sledují oči čtyř nadšených studentů, mezi nimiž je i Douglasův synovec Mike, schopný odploslouchávat svého strýce přes mobilní telefon. Studenti se však v pralese zakrátko ztratili. Naši dobrodruzi dorazili k toku řeky, kde se večer utábořili, zatímco však Douglas a Raymond spali, všiml si Mark zvuků přicházejících z venčí. Podíval se tam, a...

ZE ZAPOMENUTÉHO PRALESA-ČÁST ČTVRTÁ:

"Proboha!" vykřikl Mark, když na to místo posvítil baterkou. Spatřil špinavou lidskou tvář, která na něj stejně vyděšeně hleděla. "Domorodci!" zakřičel Mark a okamžitě běžel k Douglasově stanu. V tom se již mezitím rozsvítilo. "Kde jsou?" zeptal se celkem klidně Douglas, zatímco začal kolem svítit vlastní baterkou. "Támhle je, podívej," řekl Mark, ale tvář již zmizela. Ze svého stanu pak vylezl i Raymond. "Co se stalo, pánové?" optal se. "Viděl jsem domorodce, skrýval se v křoví a vypadal strašidelně..." informoval Mark, až se mu rozklepaly zuby. "To je zvláštní, v téhle oblasti domorodci nežijí, tedy alespoň by neměli," zamyslel se nahlas Raymond. Pak se na ta místa zadíval Douglas a jeho strnulý pohled Raymonda s Markem dokonale roztřásl. "To není možné!" vyhrkl Douglas a zaběhl k tomu místu. Opět tam sebou něco mrsklo a pak to zmizelo, ale Douglas za tím skočil a bylo vidět, že něco chytil. Mark s Raymondem k němu opatrně přišli. Z hustého porostu Douglas silně vykopl nějakou postavu, která spadla na záda a popadla se za obličej. Mark se ohlédl a uviděl okamžitě další tři, celkem se strachem hledící na to, co se právě děje. Následovala výměna názorů, kterou by šlo jen s těží popsat, dalo by se dokonce říci, že při ní jeden neslyšel druhého. Prales té noci zažil opravdu velký hluk, vše by se však dalo popsat velmi jednoduše: Tým nalezl studenty. K ránu se začalo vyjasňovat a teplý vzduch poukázal na to, že přes den bude určitě nádherně. "Mikeu, děláš si ze mě legraci?" optal se Douglas svého synovce sedícího vedle stanu a dívajícího se do země. "Chtěli jsme se jenom zúčastnit nějaké expedice..." řekl mu na to Mike. "Jsi blázen! Víš, co si udělá tvůj otec? Zřeže tě za to! A co udělá mě, svému bratrovi, kterého nejvíc nenávidí?!" zařval nahlas Douglas a Mike raději odešel. "Už jsem se Ti omluvil, strýčku, nemysleli jsme to nijak zle," řekl Mike a šel si sednout za Mary, Jane a Davem. "Douglasi, neměl by ses tolik rozčilovat, zaprvé svým křikem narušuješ místní přirozené prostředí," řekl Mark, načež Douglas pouze obrátil oči v sloup, "a za druhé, neber jim to, chtěli na expedici, mají ji mít. Nemá cenu se s nimi vracet do Port Moresby a objednat jim let zpátky do Spojeného království." "Co když se jim něco stane? Máš vůbec povědomí o tom, kdo za to bude zodpovědný? Za tahle děcka, kterým ještě není osmnáct?!" rozčílil se opět Douglas. "Počkej, ty si to ještě pořád neuvědomuješ? Co když pak najdeme to zvíře? Čím víc svědků, tím tomu bude věřit víc lidí a prokáže se, že jsme měli pravdu. Není to tak?" sdělil mu Mark. "Mě jenom štve, že mě nějaký zatracený studentík špehuje přes můj mobil, to je celé," řekl mu na to Douglas. Po chvíli k oběma diskutujícím přišel naštvaný Raymond. "Co když se těm lidem něco stane, uštkne je had nebo tak něco! Myslel jsem, že provázím jenom Vás dva, a ne bandu dalších čtyřech!" řekl. Diskuse trvala téměř celé dopoledne, někdy po jedenácté však nakonec i vůdce týmu, Douglas, rozhodl, že studenti se smějí zúčastnit výpravy, ovšem na vlastní nebezpečí. To se čtyřce amatérských dobrodruhů docela líbilo. Raymond tedy navrhl postavit si vor a přeplout řeku na druhou stranu geografické oblasti, která je již méně známá a která by snad mohla být domovem oněch zvláštních, tajuplných tvorů. Stavba vorů trvala jen chvíli, celkem byly postaveny tři. Tým si sedl na jeden, další dva si mezi sebou rozdělili studenti. Nikdo však spolu během plavby nemluvil. Douglas a Mark se jen mlčky dívali na mapu oblasti, projížděli ji očima a pak pozorovali překrásnou přírodu okolo. Raymond hleděl do dálky a pádloval, Mary, Jane a Dave se cítili skvěle, zato Mike byl z toho celý špatný a měl strach, co s ním bude a zda tohle vše neohrozí jejich už tak nepříliš dobré rodinné vztahy. Kolem řeky se rozprostíralo tajuplné ticho. Když nad vodní hladinou přeletěl nějaký pták, všichni se lekli, ale brzy zase poklidně pokračovali dál. Krátce před polednem, při teplotě přes 25°C a za příjemně našedlé, tropicky vypadající oblohy, uslyšel Douglas podivné skřeky vycházející z nepříliš vzdálených míst. "Co to je? Slyšíte to? Raymonde, co jsou to za zvířata?" optal se Douglas. Raymond byl však zticha, až po chvíli odpověděl: "Možná nějací netopýři. Řekl bych, že to vychází z tamté jeskyně." Douglas pohlédl na jeskyni, která byla z části zalita vodou a zavelel, aby k ní zamířili. Mark začal všechno natáčet. Takže, já jsem Douglas Fenton, zoolog," řekl Douglas do kamery, zatímco jej Mark snímal, "a přijeli jsme sem odhalit neuvěřitelná zvířata z dávných časů. Možná se skrývají někde tady poblíž, ale nemyslete si, že jsou to jen tak ledajaká zvířata, jako tihle netopýři..." Při plavbě do jeskyně však žádní netopýři vidět nebyli. Raymond kolem sebe začal mávat baterkou, ale nic neviděl. Vory jely pomalu dál, studenti si mezi sebou začali něco šeptat, ale jinak bylo v okolí hrobové ticho. Pak se ozval strašlivý zvuk, který jakoby člověkem úplně procházel! V tu chvíli se začaly stěny jeskyně doslova zvedat! Byly plné nějakých tvorů, kteří zde seděli a dost možná vyčkávali na nějakou kořist. "Tady jsou!" vyhrkl Raymond. Šustící kožená křídla vytvářela také velmi nepříjemný zvuk, nejvzláštnější byly ovšem ty skřeky, a tak si Raymond po chvíli moc dobře uvědomil jednu věc: "Tohle nejsou netopýři!!!" Mraky zvláštních, malých a krvelačných létavců si sedaly na vory, na lidi a začali je štípat svými malými, ostrými zoubky do rukou a do obličejů. Všichni rychle pádlovali, až nakonec ten otřesný skřek přehlušilo něco jiného-peřeje. Vory za sebou v krátkých časových intervalech spadly z mohutného jeskynního vodopádu kamsi dolů, co studeného jezera. Chvíli trvalo, než se všichni našli a vyplavali na hladinu, kde z této strašlivé jeskyně konečně vyšli. Překvapivě, nikomu se nic vážného nestalo, někteří se jen nalokali ledové vody a tak kašlali. "Můj bože, co byli zač?" zeptal se Mark. "Nemám ponětí," odvětil Douglas, "ale možná, možná jsme fakt něco objevili. Možná jo." "Záznam na kameře je teda nepřerorušený, kamera ještě nahrává... Podíváme se na to potom." řekl Mark, ostatní kývli hlavou a zamířili do pralesa. "Raymonde, kde přesně teď jsme?" optal se svého průvodce Douglas při výstupu na menší skalku. "To právě nevím," zašeptal vyděšeným hlasem Raymond a udělal pár kroků vpřed, aby se s Douglasem nemusel dál bavit. Na vrcholku skalky se všem naskytl opravdu velmi výjimečný pohled na údolí, které je k sobě snad táhlo neznámostí a tajemstvím. Skály vystupující z pralesa nesly vůni dá
vných, již dlouho ztracených časů. Celé to místo bylo neuvěřitelně cizí, vycházely z něj podivné zvuky a lidé na něj hleděli s určitým odstupem. Nakonec však Douglas řekl: "Ať už jsme to viděli cokoliv, netopýry, nebo nějaké neznámé tvory, máme teď před sebou velký úkol, tak jdeme!" Pokračování příště...

Na prvním obrázku vidíte neznámé tvory, kteří na naše hrdiny zaútočili v jeskynním systému, na druhém je zase krajina, do které naši dobrodruzi již brzy vkročí... Pokračování velmi brzy!!!