Sloane, lovkyně monster: Patagonští kryptidi v nebezpečí

Stejně jako Lovci kryptidů, i příběh "Sloane, lovkyně monster" odehrávající se v jejich světě letos v létě skončí. Před nedávnem jsem slíbil, že váš v červenci čekají tři nebo čtyři části, a nedlouho poté jsem se již pevně rozhodl, že nakonec budou čtyři. Toto je tedy předposlední část Sloanina deníku či týdeníku, jakkoliv to mohu nazvat. Minulý týden naše hrdinka z Velázquezovy tvrzi spolu se svým adoptivním otcem dořešila případ nemocných sisimitů, a nakonec přispěla k zatčení Lukea Wrighta, největšího australského experta na kryptidy a pořádného gaunera. Ten v laboratoři vytvořil virus, který pak učinil ze života peklo mnoha zástupcům středoamerického bigfoota. I když se ke všemu v nemocnici přiznal poté, co mu jeden trápený sisimito natrhl třísla, nesdělil Alessandrovi, proč na sisimitech (a také na orang batiích) prováděl neetické pokusy... Možná se však tento týden dozvíme víc! Čeká nás závěr další ságy, jež se v rámci "Sloane, lovkyně monster" dlouho odvíjela...

Patagonští kryptidi v nebezpečí

9. 7. 2022 - 15. 7. 2022

9. července 2022, sobota: Po těch pár horkých, těžkých dnech v Brazílii jsem měla chuť dát si aspoň na den pauzu. Měla jsem to docela dobře naplánované - v osm jsem si chtěla sníst snídani, v devět jsem si chtěla pustit v televizi hlavní místnosti v přízemí nějaký film, pak jsem si chtěla vzít oběd, odpoledne jsem si chtěla číst a večer jsem si chtěla jít zaplavat v moři. Ne všechna má přání se však splnila. Ano, snídala jsem opravdu v osm, a zase v posteli, což už se nejspíš brzy zcela přestane dít. Abych to vysvětlila - náš sluha Thiago mi často nosí snídani do ložnice, ale za pár dní už bude všechno jiné. Thiago se totiž chystá z tvrzi odejít. Chce si najít jinou práci, a nikdo mu v tom samozřejmě nebrání. Nikdy nebyl takovým tím hloupým poslušným posluhovačem - nikdy jsme ho nenutili cítit se podřadný, a já osobně jakoukoliv podřadnost, v jakékoliv sféře života, odmítám. Cítí však, že tu s námi strávil již příliš mnoho let, a že život toho pro něj chystá víc. Bude mi chybět. Jeho café con leche je mnohem lepší, než jaké bych dokázala připravit já. A peče skvělé medialunas! Dopoledne jsem se dívala na Vzpouru v Seattlu z roku 2007. Ten film očividně docela nakopl Harolda Maysona, který je pořád Alessandrem z pro mě nepochopitelného důvodu ubytován v naší tvrzi jako host. Asi patnáct minut stál před obrazovkou a divoce máchal rukama, a radši ani nechci vědět, jaké šílenosti vykřikoval. Při obědě se můj dnešní plán začal hroutit. Zatímco jsem se ládovala Thiagovou výtečnou carbonadou criollou, přišla mi na notebook důležitá zpráva. GPS lokátoru na obojku, kterým jsem vybavila succaratha - kočkovitou šelmu, která minulý prosinec působila problémy na ranči Eleuteria Cacerese - došla životnost. Došlo mi, že pokud chci zjišťovat víc o životě tohoto tajemného tvora, budu ho muset vybavit novým lokátorem, a to znamenalo jediné; změnit odpolední plán. Nasedla jsem do vysokorychlostního letounu, a teď jsem tady, v patagonské divočině severozápadně od Estancia la Huella. Marně tu succaratha hledám, ale není po něm ani stopy. Asi tu budu muset přespat. Tyhle kočky jsou dosti aktivní v noci - snad budu mít po setmění větší šanci se s ním setkat.

10. července 2022, neděle: Můj odhad byl správný. Stačilo počkat do půlnoci, a najednou jsem po succarathovi ani nemusela pátrat! Padesát metrů od letounu se v 0:02 objevil mě dobře známý tvar. Na termovizi jsem sledovala hbitou, nepříliš velkou kočku, která se vyplížila zpoza křovin, a na něco se zaměřovala. Nejspíše se jednalo o spící maru - ti hlodavci jsou primárně denní, a v noci spí. Succarath ji zakousl, aniž by o tom věděla. Pak si ji zase odvlekl do křovin. Asi dvě hodiny jsem sledovala, jak se přecpával jejím masem, zatímco mě bolelo vlastní břicho hladem. Jakmile se succarath vedle mrtvoly položil, a natáhl končetiny, chystaje se usnout, zasáhla jsem ho uspávací šipkou z pistole. Vyřítil se proti mě, neboť určitě dobře věděl, že jsem se nacházela v jeho blízkosti, ale do téhle chvíle to toleroval. Ve chvíli, kdy to vypadalo, že po mě tato ďábelská kočka skočí, seklo to s ní. Měla jsem štěstí. Byla bych opravdu nerada, kdyby mě pokousala - pamatuju si, jak succarath dokázal život znepříjemnit Justemu, Eleuteriovu synovi, loni v prosinci. Následovala výměna GPS lokátoru, která mi zabrala necelých dvacet minut, pak jsem ještě zvíře přeměřila, podívala jsem se mu na zuby, všechna data jsem si uložila v mobilu do textového souboru v jedné parádní apce, a za hodinu byl už succarath zase aktivní. Já si šla lehnout. Byla jsem z jeho odchytu docela unavená. Když jsem v deset ráno vstala, čekalo mě překvapení. Podle údajů v notebooku, poslaných ze satelitu, učinil succarath mezi třetí a desátou hodinou ranní vskutku úctyhodnou cestu. Přemístil se totiž o třicet kilometrů na sever! Nejdřív jsem se tomu smála, ale pak jsem si pomyslela... Vždyť to není normální! Třicet kiláků za sedm hodin?! A ještě od suchozemského savce, který je silně teritoriální, a kterému se daří v křovinatých oblastech, a nikoliv v té polopoušti třicet kilometrů na sever odsud? Ano, bylo na tom opravdu něco zvláštního, a já brzy zjistila, že byl unesen... Víc o tom napíšu zítra, až si budu některými věcmi jistější.

11. července 2022, pondělí: Neměla bych být překvapená. Tábor darebáků, co loví kryptidy, uprostřed patagonské divočiny - to je něco, s čím už jsem se jednou setkala, a to minulý rok na konci srpna. A možná bych ani neměla být překvapená tím, že ten tábor patří členům jedné nechvalně známé organizace, která mimochodem na svých webových stránkách uvádí: "Národy jsou v ohrožení, ekoteroristé nás oblbují svými nemravnými demonstracemi, a tradice se vytrácejí. Jsme tlačeni k činům!" Fašisté. Čtyři hlavy. Když jsem včera odpoledne a dnes ráno procházela kolem jejich tábora, a dalekohledem sledovala jejich počínání, dělalo se mi zle. Succaratha umístili do malé klece, a pravidelně k ní chodili s železnou holí, přičemž jí řinčili o mříže, a chudák šelma se mohla uřvat naštváním k smrti. V nepříliš velké kleci měli také mládě děsoptáka druhu Titanis megarostrum, který jsem popsala minulý rok v létě. V noci z neděle na dnešek jsem se vplížila do jejich tábora, a přilepila jsem na jeden z jejich stanů odposlouchávací zařízení. Pak jsem napsala Alessandrovi, aby se pomocí svého počítače v tvrzi na zařízení napojil, a poslechl si, o čem si ti lidé povídali. Odpověď mi od mého adoptivního otce přišla až dnes ráno - lovci prý chtějí na odchycených zvířatech otestovat jakýsi virus vytvořený v laboratoři! A nemají ho od nikoho jiného, než Lukea Wrighta! Později prý chtějí virus testovat i na lidech. Tak o to tady jde! Musím vymyslet, co udělat. Nenechám ta zvířata trpět! 

12. července 2022, úterý: Tak jsem zase udělala něco, co se mi vymstilo. V noci jsem do tábora Čtyř hlav vtrhla, osvobodila jsem succaratha i titanise, pak jsem byla zasažena uspávací šipkou, a ocitla jsem se v říši snů. V těch se ke mně vracela Sloane the Slayer - ta vražedkyně, kterou ze mě udělali Shai'ri během invaze před dvěma lety. Už dlouho jsem ji nebyla nucena ve svých snech konfrontovat, ale při této příležitosti se mi zase přišla vysmívat. Tiskla mě ke zdi, kousala mi do krku, a v jednu chvíli mi dokonce olízla tvář. Nato jsem se probudila, a zjistila jsem, že byl ke mě natlačený nějaký hnusák ze Čtyř hlav, a zubil se mi do obličeje. Kopla jsem ho kolenem mezi nohy, a on, překvapený mým časným probuzením i efektivností rány, ze stanu utekl. Nechci ani pomýšlet na to, co se mi chystal udělat, darebák. Když jsem se zvedla ze země, vstoupili do stanu dva lidé. Jednoho z nich jsem vůbec nepoznala - byl to nějaký Argentinec, se kterým jsem se nikdy nesetkala. Ovšem ten druhý, ten mi byl znám velmi dobře. Dhaiam Khalil! Argentinec mi znakovou řečí vysvětlil, že Khalilovi zavolal poté, co jsem byla odchycena. Čtyři hlavy prý moc dobře vědí, že businessman z Bejrútu má se mnou nevyřízené účty. Pokývala jsem na to hlavou, a kopla jsem Khalila přímo do nosu. Vytryskl krvavý gejzír, já dostala od Argentince ránu do hlavy, a zase jsem se ztratila ve svých nočních můrách. Tento zápisek mimochodem píšu až pár dní po úterních událostech.

13. července 2022, středa: Asi není člověka, který měl kdy zájem o pravěká zvířata, co by neviděl film Ztracený svět: Jurský park. Ta scéna, kdy lovci na ostrově nahánějí dinosaury, je klasikou. Ale zažít něco takového na vlastní kůži, to je jiná! Když jsem se ve středu probudila, ke vší své hrůze jsem si uvědomila, že jsem byla silně připoutána ke střeše jeepu. Ten se závratnou rychlostí blížil ke skupině přežívajících macrauchenií, po kterých "čtyřhlaváci" z jeepu pálili uspávací šipky. Kopytníci padali k zemi jeden za druhým. Dvojice terénních automobilů zneklidnila také pasoucí se stádečko hippidionů, a ti se dali na bezhlavý útěk, načež byli uspáni z helikoptéry. Jakmile lov skončil, vylezl z jednoho auta Khalil s nosem pokrytým náplastmi, uvolnil řetězy, a strhl mě ze střechy auta. Ostatní chlápci se asi dost smáli, soudě podle jejich výrazů. Já na nich nečekala, a znovu jsem Khalila kopla do nosu. Ten jeho výraz... Nelze ho ani slovy popsat! Vypadal, jako by řval na nebesa, a proklínal mě. Uklidnil se až tak po patnácti minutách. Odpoledne mi bylo Argentincem - Ramirem - vysvětleno, že to byl Khalil, kdo chtěl, abych byla při lovu přítomna. Prý to měla být výsada, které se mi mělo dostat před smrtí. Samozřejmě jako správný hlupák nečekal, že pro mě přiletí Alessandro s Thiagem v druhém vysokorychlostním letounu. To se stalo ve čtyři odpoledne, kdy tábor lovců zničehonic začal hořet. Z oblohy se snesl Alessandro v neprůstřelném brnění s jetpackem na zádech, a po chvíli mě našel, načež se mnou zase odletěl. Víc o tom napsat nemůžu. Takhle se to stalo, byla to rychlovka, a čtyřhlaváci museli být totálně bez sebe. Khalil jistě zuřil.

14. července 2022, čtvrtek: Na nepříliš dlouhou dobu jsme se vrátili zpět do tvrzi. Vysokorychlostní letoun, kterým jsem za succarathem letěla, se vrátil pomocí autopilota (Alessandro se na počítačový systém letounu napojil z dálky, zadal devětadvacetimístné heslo, pak přes mikrofon letounu systému nařídil, aby letoun nasměroval k tvrzi... the usual stuff). Dopsala jsem tam zápisky za poslední dva dny. To ale neznamenalo, že jsme chtěli tábor Čtyř hlav spojených s Dhaiamem Khalilem nechat jen tak být. To tedy ne! Mají tam ulovené macrauchenie a hippidiony, a my ty dareby nenecháme, aby na nich dělali nějaké neetické pokusy... Vyvěsila jsem na všech svých účtech na sociálních sítích otevřený dopis argentinské vládě, a v něm jsem je poprosila, aby ze všech kryptidů v zemi - z nichž některé jsem přece už sama vědecky popsala! - učinili chráněné druhy. Nato jsem se s Alessandrem vrátila do divočiny. Lovci byli v pohybu, ale protože můj adoptivní otec při záchranné misy rozmístil po jejich stanech drobné lokátory, velmi rychle jsme se s nimi znovu shledali. Následovala přestřelka, většina čtyřhlaváků to těžce odnesla, a zvířata byla vypuštěna zpět do pampy. Dhaiam Khalil nicméně svým jeepem prchnul až do městečka Pico Truncado. Zatímco Alessandro volal pro postřelené lovce sanitku, přemýšlela jsem, jak celý ten konflikt s Khalilem jednou a provždy ukončit. Vím, jak! Už mě nebaví se s ním dál setkávat. Je to vskutku toxické nepřátelství. Dvakrát mi slíbil, že mě zabije... Neslíbím mu to samé, ale rozhodně ho zastavím! Už se mu nepovede znovu uniknout. Bude za své činy pykat.

15. července 2022, pátek: Byla to asi samotná Valentina Maldonado z Ministerstva životního prostředí a udržitelného rozvoje, kdo nechal okamžitě projednat ochranu patagonských kryptidů v parlamentu. Ani nevím, jak se jí to podařilo - ta holka, která je o tři roky starší než já, navždy změnila osudy všech přežívajících pravěkých tvorů v této zemi! Lov kryptidů se stal v Argentině ilegálním, protože všechny druhy byly uznány jako ohrožené taxony a součást národního dědictví. Čtyřhlaváci, které jsme zadrželi, byli vsazeni do vazby, a brzy zřejmě půjdou do vězení, pokud si někdo z nich nekoupí svobodu, o čemž pochybuji. A Khalil? S tím to nedopadlo dobře. Záběry z Alessandrova letounu, stejně jako odposlech ze stanu - do toho stanu, na který jsem připevnila štěnici, Khalil v úterý na pár minut vstoupil, a řekl tam pár "zajímavých věcí" - stačily k tomu, aby pro něj do Pico Truncado přijeli lidé od armády. Businessman byl vyveden z hotelu s rukama nad hlavou. Jak jsem záhy zjistila, v Bejrútu má být brzy souzen za zločiny proti lidskosti. Svět pořád nezapomněl na to, že na svém ostrově uprostřed Atlantiku držel až do jara spoustu otroků! Khalil žil v posledních měsících v Mexiku - tam se prostě překupníkům kryptidů a dalším špinavcům, co s nimi dělají, daří. Byl napojený na Čtyři hlavy, a nejspíše mu to přinášelo velké peníze. Teď jde konečně za mříže, já si můžu oddechnout, a patagonští kryptidé jsou ještě k tomu oficiálně chráněni - již nejsou v nebezpečí!

Zde tedy končí konflikt mezi Sloane Walker a Dhaiamem Khalilem, který značnou porci naší série definoval... Příští pátek se s naší hrdinkou nadobro rozloučíme! Těšíte se na její poslední dobrodružství?

Plánuji, že na začátku příštího týdne vyjde 3. část příběhu Cryptid Hunters: The End of The Legend! O víkendu očekávejte další klip z letošního Springwatch!