Před deseti dny jsem začal novou sérii článků nazvanou "Šupinatí z Jihoafrické republiky", a nyní vám přináším její druhou část. Minule jsme se seznámili s dosti široce rozšířeným scinkem Mochlus sundevallii, který se vyskytuje i v mnoha jiných subsaharských afrických státech. Slíbil jsem nicméně, že několik dalších příspěvků do této série bude zaměřeno na endemické šupinaté z JAR. Jedním z nich je Montaspis gilvomaculata, velmi pěkný a pro některé asi obyčejně působící had, kterého možná úplně dobře neznáte (třeba už jen proto, že na anglické Wikipedii - je-li právě ona vaším zdrojem informací - jsou o něm napsané pouze dvě věty?).
Druh: Montaspis gilvomaculata,
Zařazení: podřád Serpentes, klad Colubroides, nadčeleď Elapoidea, čeleď Lamprophiidae,
Habitat: okolí potoků v horských lesích.
Montaspis gilvomaculata je poměrně malým hadem z čeledi Lamprophiidae, kterého v roce 1991 popsal jihoafrický ekolog a herpetolog Ortwin "Orty" Borquin, jenž po třicet let pracoval pro vládní organizaci Natal Parks Board (od roku 1994 známé jako Ezemvelo KZN Wildlife). Učinil tak na základě exempláře odchyceného v lednu 1980 jihoafrickým lesníkem D. Tomlinsonem v Cathedral Peak Forest Reserve na území provincie KwaZulu-Natal, nacházející se v průměrné nadmořské výšce 1610 metrů. Had, uložený v alkoholu, se Borquinovi dostal do rukou v roce 1986, a ten si rázem uvědomil, že se muselo jednat nejen o nový druh, ale také nový rod. Ještě téhož roku byl živý zástupce této nové specie vyfotografován Gavinem Carpenterem v oblasti Sani Pass na západě KwaZulu-Natal. Borquin zařadil hada do čeledi užovkovitých (Colubridae), a v jeho popisu vydaném v odborném časopise Annals of the Transvaal Museum také uvedl, že má morfologicky blízko k zástupcům podčeledí Lycodontinae (do té patří lykodoni) a Natricinae (starosvětská podčeleď zahrnující například evropskou užovku obojkovou). Pojmenoval ho Montaspis gilvomaculata; zatímco rodový název odkazuje na hadovo přirozené prostředí, a to sice horské lesy ("montis" = horský, "aspis" = had), druhový název (složený ze slov "gilvus" a "maculata") znamená doslova "světle žlutě vzorovaný", a je odkazem na světle žluté skvrnky na hadových břišních šupinách. Záda, boky a hlava druhu Montaspis gilvomaculata jsou většinou tmavé, buď tmavě hnědé nebo černé, ovšem šupiny na spodku hlavy (tedy na spodní čelisti) jsou nažloutlé. Celková délka robustního, válcového těla se pohybuje mezi 30 až 45 centimetry. V horní čelisti má tento had patnáct zubů; po stranách jsou po výrazné mezeře (diastema) od ostatních odděleny zvětšené zadní jedové zuby, napojené na Duvernoyovy žlázy (jde tedy o opistoglyfní druh). Ve spodní čelisti se nachází celkem pětadvacet zubů. Ačkoliv má Montaspis gilvomaculata jed, ani náhodou není člověku nebezpečný. Je-li chycen do ruky, vůbec nekouše - aby útočníka zastrašil, zplošťuje své tělo a trhaně jej pohybuje do stran. Z kloaky také vylučuje nepříjemně zapáchající substanci, jež může člověku pokrýt ruce, a těžce se smývá. Jedná se o plaza velmi rychlého, a jakmile se cítí ohrožen, snaží se skrýt ve vegetaci. Také se před potenciálním útočníkem nerad dlouho zdržuje na světle, tudíž ocitne-li se v jeho blízkosti člověk, had se okamžitě snaží vplazit do stínu. Šupiny M. gilvomaculata jsou na omak hladké, naprosto postrádají kýl (výběžek ve středu šupiny). Hlavové šupiny jsou velké, a ocas je dlouhý. Jedná se o terestrický druh, který se však nikdy nezdržuje daleko od vody. Je to sice dobrý plavec, ale loví i na souši - na březích horských potoků aktivně stíhá žáby, jež jsou jeho oblíbenou potravou. Zvětšenými zadními zuby chycené obojživelníky, jež se v nebezpečí nafukují, probodává obdobným způsobem, jakým my můžeme probodnout balónek jehlou. Větší žáby po zakousnutí obtočí smyčkami, aby mu neunikly. Protože má M. gilvomaculata velké kulaté zorničky, lze tvrdit, že je aktivní hlavně ve dne. Typovým exemplářem, který v roce 1991 Borquin popsal, byla samice, uložená ve sbírkách Transvaal Museum v hlavním městě JAR, Pretorii. O něco později bylo nalezeno několik dalších exemplářů, včetně samců - a konečně v roce 1997 popsal herpetolog Angelo J. L. Lambiris montaspisův hemipenis, a to na základě výzkumu živého samce, který však zemřel ještě dříve, než byl článek vydán v Annals of the Natal Museum. Párový samčí pohlavní orgán je u tohoto druhu charakterizován přítomností téměř různě velkých, drobných ostnů, jež jej pokrývají celý, tedy až na jeho bázi. Jak pravý, tak levý hemipenis je pokryt celkem třemi řadami těchto ostnů. Zhruba v polovině každého hemipenisu jsou ostny největší; zmenšují se směrem k bázi. V době vydání popisu tohoto orgánu byli jihoafričtí herpetologové trochu vyvedeni z míry; samčí pohlavní orgány montaspise totiž nevypadaly, jako samčí orgány jiných afrických užovkovitých. Vzhledem k tomu, že je dnes M. gilvomaculata klasifikován jako lamprophiid, se už nemusíme ničemu divit. Podle webu Reptile Database byli do roku 2020 vědecky popsáni jen čtyři jedinci. Byli nalezeni v nadmořské výšce od 1870 metrů do 2860 metrů. Montaspis gilvomaculata je znám zatím pouze z provincie KwaZulu-Natal v Jihoafrické republice, byť se s velkým otazníkem spekuluje o tom, že je zřejmě k nalezení i na území Lesotha. Montaspis je monotypickým rodem, zahrnuje tedy pouze tento druh.
Zdrojem informací pro tento příspěvek mi byly popis M. gilvomaculata od Ortyho Borquina (Annals of the Transvaal Museum), popis hemipenisu tohoto druhu od A. J. L. Lambirise (Annals of the Natal Museum) a kniha A Photographic Guide to Snakes and Other Reptiles of South Africa od Billa Branche (popis montaspise je na straně 25). Obrázek pochází z webu iNaturalist. Těšte se na další články o jihoafrických šupinatých!
Žádné komentáře:
Okomentovat