Přináším poslední část série Méně známá díla Alana Moora, v rámci které už jsem psal o jeho komiksové antologii AARGH! a epické básni The Mirror of Love, rapu Mandrillifesto, písni Mr. A a jeho nezávislém časopisu Dodgem Logic. Alan, jeden z nejvýznamnějších britských spisovatelů posledních několika desítek let, včera oslavil své 70. narozeniny. Předtím, než se začnu ve svých příspěvcích věnovat dalším tématům, rád bych vám představil Alanův málo známý a především nikdy nedokončený grafický román Big Numbers.
V 80. letech minulého století se Alan Moore zapsal v mainstreamovém komiksovém průmyslu jako jeden z nejvlivnějších scénáristů, a jeho příběhy získaly obrovskou popularitu. Watchmen - Strážci, grafický román původně vydávaný jako dvanáctidílná maxisérie v letec 1986 a 1987, a následně V jako Vendeta, v obarvené desetidílné formě vydávaná v letech 1988 a 1989, se staly celosvětovými fenomény. Vydavatelství DC Comics však Alana zradilo, a jeho výtvory mu nikdy nebyly navráceny, aby je případně mohl použít v dalších svých dílech. A korporace Warner Bros. z Alanovy imaginace vydělala nechutné množství peněz, jež k němu nikdy nezamířily (kromě licenčních poplatů z filmů, jež však před produkcí filmového Constantina začal odmítat; původně chtěl, aby licenční poplatky poslané jemu byly distribuovány mezi kreslíři původních komiksů, ale po neshodami s nimi dnes požaduje, aby Warneři, prosáklí svým rasismem, peníze posílali hnutí Black Lives Matter). Úplný konec 80. let a počátek 90. let byl pro Alana, co se origiální tvorby týkalo, poměrně chudý. O to víc zdrcující bylo pro jeho čtenáře a jistě i pro něj samotného to, že jeho další velký grafický román, Big Numbers, nedostal šanci být dokončen. Z plánované, pětisetstránkové knihy vyšlo jen něco kolem padesáti stránek.
Devátá strana prvního čísla Big Numbers (1990)
Big Numbers byla plánovaná komiksová maxisérie o dvanácti číslech, kterou mělo vydávat Alanovo vlastní nakladatelství Mad Love, založené v roce 1988 za účelem publikace antologie AARGH! (Artists Against Rampant Government Homophobia). První komiksový sešit série Big Numbers zamířil na trh v dubnu 1990. Mezi tímto a druhým sešitem pak nastala menší časová prodleva, nakonec se však druhé číslo podařilo vydat v srpnu stejného roku. A to bylo vše. Big Numbers se náhle zcela ztratil. Přitom byly k vydání připravena ještě minimálně čísla 3 a 4. O devět roků později, na samém konci 20. století, vydal časopis Submedia prvních deset stran třetího čísla, ale série nepokračovala ani v onom magazínu. Z Big Numbers se stal jakýsi obskurní mýtus, jakýsi démon, kterého se Alanovi nepodařilo dobře vyvolat. Jeho pozdější tenze s celým komiksovým průmyslem jistě blokovala možnost, že by byla série dokončena o mnoho roků později, a dnes, když je Alan šťastný z toho, že toxický průmysl nadobro opustil, je jakákoli možnost dokončení ta tam. Přitom Big Numbers nebyl prvním případem, kdy se Alanovi nepodařilo sérii dokončit; V jako Vendeta byla zachráněna vydavatelstvím DC Comics na konci 80. let poté, co komiksový magazín Warrior v roce 1985 zanikl a příběh anarchistického revolucionáře skončil dosti předčasně (konkrétně teprve zjištěním Evey, kdo ji vlastně mučil).
Na Big Numbers spolu s Alanem pracoval slavný kreslíř Bill Sienkiewitz, jenž v 80. letech proslul díky sérii The New Mutants of Marvel Comics, jež byla spin-offem tehdy nejprodávanějšího superhrdinského komiksu na trhu, a to sice The Uncanny X-Men; Nové mutanty také psal Chris Claremont. S Alanem již Bill pracoval na jednom příběhu ze sbírky AARGH!; pro její 36. a 37. stranu tehdy nakreslil malbu s názvem Claws (odkaz na Clause 28, což byl homofobní zákon, kterému se Alan vydáním této sbírky stavěl) s těly mrtvých lidí (Bill se tím snažil říci, že prosazení takového zákona samozřejmě způsobí nárůst násilí vůči queer lidem). Big Numbers se spolu tito dva komiksoví velikáni rozhodli odvyprávět novým způsobem (Alan si vždy rád hrál s různými rozloženími panelů na stránce). Konkrétně se dohodli na tom, že každá strana bude mít dvanáct obrázků (panelů), i když sem tam došlo k nějaké variaci (třeba devět nebo jedenáct). Billův styl byl fotorealistický, a Alan napsal scénář tak, aby příběh působil více jako film. Některé z Billových kreseb, třeba centrum města Hampton na dvanácté straně v prvním čísle, působí opravdu jako fotografie, a přitom zobrazují místa úplně fiktivní. Jako mnoho jiných britských komiksů své doby, i Big Numbers byl černobílý (na obarvení kreseb zkrátka nebyly peníze).
Příběh se odehrával ve fiktivním anglickém městě Hampton. Alanovým cílem bylo prozkoumat prostřednictvím této fikce socioekonomické dopady globalizace na malou britskou komunitu. Není jistě příliš překvapivé, že dominantním faktorem ve strádání postav příběhu byla ekonomická politika premiérky Margaret Thatcher, která se držela u moci neuvěřitelných jedenáct let, během nichž Británii a její obyvatele zcela zničila. Jako by toho nebylo dost, objevuje se na scéně veliká americká korporace, a kupuje obchodní centrum v Hamptonu. Lokálnost odchází, neoliberální kapitalismus se drápe k čím dál větší ekonomické moci, a to lidem v Hamptonu nemá nikterak ulevit. Co konkrétního se však mělo v plánovaných dvanácti číslech, na oněch plánovaných pěti stech stránkách udát, to se nikdy nedozvíme. První dvě čísla a deset stránek z čísla třetího totiž čtenáře svádějí k různým otázkám, očekáváním a predikcím, ale protože se Big Numbers setkal s publikačním neúspěchem, jeho příběh nejspíše zůstal pouze v Alanově hlavě, a možná by si na něj vzpomněl i Bill Sienkiewitz, ale zcela jistě neobdržel všechny scénáře.
Obálka 2. čísla Big Numbers (1990)
Už v roce 2001 Alan prohlásil v rozhovoru pro Blather.net, že pochybuje o dokončení série. S trochou smutku o ní také řekl: "... mělo to být mistrovské dílo, opus magnum. Stále si myslím, že ty první dvě čísla patří mezi jedny z nejlepších komiksových děl té doby. Napsal jsem pět scénářů." Zbytek tedy opravdu zůstal v Alanově hlavě. S jeho názorem na Big Numbers souzním. Byl to komiks úplně jiný, než chudé napodobeniny Watchmenů, které tehdy mainstream vyplivával s cílem kapitalizovat na všemi požadované temnotě, a lišil se i od jeho vlastních děl z 80. let. Tehdy se kariérně zakořenil jako komiksový scénárista, ale jeho nejvýznamnější díla byla, přiznejme si to, buď o lidech v maskách anebo o různých nestvůrkách. Čtyřmi čísly a jednou povídkou se pověnoval Supermanovi, napsal dva komiksy o Batmanovi (kromě známého Batman: The Killing Joke ještě Mortal Clay z Batman Annual #11), dvě čísla Vigilante (vždy mě rozesměje, jak samozvance bojujícího proti zločinu nechává skutečnou hrdinkou, dealerkou heroinu, nazvat "náckem") a sedmadvacet čísel Bažináče (Swamp Thing). Ačkoli do těchto a mnoha dalších příběhů zanesl nemálo sociálních témat - drogy, různé pohledy na lásku a sex, komentáře k rasismu, sexismu a homofobii, americké čtenáře Bažináče dokonce tehdy naštval svým protizbraňovým příběhem; republikánští voliči mají své pistole příliš rádi, a rozzuřili se - všechny ty příběhy se nakonec týkaly fantasy postav. A V jako Vendeta byl příběh dystopický, byť samozřejmě s reálnými základy (a varující před fašismem). Big Numbers tedy představoval změnu. V tomto Alanově díle neměli být maskovaní samozvanci, revolucionáři, monstra z bažin nebo mimozemšťané. Měl to být příběh o lidech, o ekonomice, o skutečných dopadech thatcherovské politiky.
Přestože byl Alan za svou kariéru coby spisovatel velmi úspěšný, už se k Big Numbers nevrátil. Ne, že by se jednalo o propadák; svého času se prodalo 65 000 sešitů prvního čísla a 40 000 sešitů čísla druhého. Papír, na němž byl komiks vytištěný, byl vysoké kvality. Ale Billu Sienkiewitzovi trvalo příliš dlouho jej kreslit. Možná si spolu Alan a Bill naložili více, než dokázali unést. Po dvou číslech už Mad Love neměl prostředky, aby vydával další sešity. Big Numbers byl následně odkoupen vydavatelstvím Tundra Publishing, ale jak jsem již uvedl výše, třetí a čtvrté číslo, byť byly dokončeny, se už prostě vydání nedočkaly. Je to velká škoda. Big Numbers zůstává jedním z nejzajímavějších Alanových děl, ale pro svou nedokončenost také jedním z těch méně známých a nedoceněných.
Tímto končí série Méně známá díla Alana Moora, které jsem věnoval celý tento týden. Doufám, že jsem vás navnadil sáhnout po některém z Alanových děl, ať už jsou to jeho komiksy nebo jiná tvorba. Mohl bych zde psát o tunách jeho nedoceněné práce; každý mluví o Watchmenech, a je málo lidí, kteří je nečetli, ale díla jako právě Big Numbers patří podle mě k dospělejším a sofistikovanějším, a přitom je jim věnována tak malá pozornost! Alanovi k včerejším 70. narozeninám přeji ještě jednou vše nejlepší...
Žádné komentáře:
Okomentovat