V pondělí se na Blogorgonopsidu začala odvíjet série Méně známá díla Alana Moora, jež je věnována mainstreamu více či méně utajeným a nejen literárním pracem northamptonského spisovatele a okultního mága, jemuž jsem oddal své bytí. V rámci ní jsem již v první části psal o jeho komiksové antologii AARGH! a o epické básni The Mirror of Love, a v části druhé pak o rapu Mandrillifesto. I tentokrát ještě zůstaneme v říši hudby, protože Alan Moore napsal text k další nepříliš dobře známé písni, kterou by si však každý zájemce o americký komiksový průmysl měl poslechnout.
Jste-li trošku komiksový geek, možná jste se při přečtení titulku tohoto příspěvku zamračili. Cože to? Alan Moore a Mr. A? Vždyť Mr. A byl přece ten slavný černobílý komiks Steva Ditka, muže, jenž jako první kreslil Spider-Mana pro Marvel Comics, jenž pro stejné komiksové vydavatelství vytvořil postavu Doctora Strange, a po ukončení spolupráce se Stanem Lee kreslil pro konkurenční DC Comics třeba komiksy Hawk & Dove nebo The Creeper. A právě o to jde. Mr. A je Alanovou písní pojednávající jen a pouze o Stevu Ditkovi, jednom z nejznámějších a nejoslavovanějších komiksových kreslířů, jenž si však po značnou část svého života žádné slávy neužíval, a když se z jeho marvelovských postav začalo rodit něco vskutku velmi výnosného v televizi a později v kinech, neměl z toho absolutně žádný užitek. Podvedený, ale nevzdychající objektivista vytvořil postavu Pana A v roce 1967 pro třetí číslo undergroundového komiksu witzend. A s jeho vydáním pak Ditko uhasl v očích hipíků, kteří milovali Spider-Mana. Dá se čekat, že i mladému Alanovi, který byl v 60. letech teenagerem, trošku pokleslo srdíčko, když zjistil, že autor jejich nejoblíbenějších komiksů byl zatvrdilý pravičák s černobílým pohledem na svět, jenž se promítal do černobílosti (morální i, řekněme, fyzické) komiksu Mr. A. Ale Alanův obdiv k Ditkovi a jeho dlouhaleté práci nikdy neutuchl, a tak napsal text k písni, jež má sloužit jako pocta dnes již zesnulému newyorskému kreslíři.
Skladbu Mr. A hrála northamptonská hospodská kapela The Emperors of Ice Cream, kterou Alan pomohl založit spolu se saxofonistou Alexem Greenem v prosinci roku 1977. Kapela o několik desetiletí později zanikla, a přestože je mi o okolnostech jejího zániku či datu jejího zániku známo pramálo, z textu Mr. A lze vyčíst, že text k písni byl napsán přinejmenším v 90. letech minulého století; záhy se dozvíte, proč tak lze usuzovat. Žádná oficiální nahrávka ze studia sice neexistuje, ale na síti YouTube je přístupná nahrávka z jednoho koncertu skupiny s více či méně dobrým audiem (jaká její kvalita je, to musíte posoudit sami). Jde o jedinou známou nahrávku této takřka čtyřminutové písně.
Její text se vyznačuje hlavně jedním; Alan Moore, přestože je anarchistou, chová k Stevu Ditkovi a jeho nekompromisnímu objektivismu jakýsi respekt. V jednom rozhovoru sice Alan řekl, že když se s ideologií Ayn Randové seznámil, přišla mu směšná, nicméně jeho úcta k Ditkovi může vycházet nejen z dobrých vzpomínek na bezpočet kvalitních komiksových sešitů newyorského kreslíře, ale i z porozumění těžkosti jeho života. Ditko, podobně jako třeba Jack Kirby, jenž měl též s vydavatelstvím Marvel Comics napjatý vztah, žil celý život ve stínu mimořádně úspěšného Stana Lee, jenž byl dlouho prohlašován za jediného tvůrce Spider-Mana a většiny ostatních marvelovských postav. Je možné, že Ditko byl k objektivismu a pravicovému libertarianismu celkově tažen možná i kvůli tomu, že nic než svou morální páteř v businessu šejdířů a zlodějíčků neměl. Každá postava, kterou vytvořil pro větší komiksové vydavatelství, ať to byl Marvel, DC nebo Charlton (který byl však v 60. a 70. letech ke svým tvůrcům přívětivější, než ho v 80. letech koupilo DC), nebyla vlastněna Ditkem. Tyto postavy patřily zkrátka oněm nakladatelstvím, a tak když Ditko přišel o práci nebo odešel (tak jako odešel od Marvelu zřejmě po nějaké hádce se Stanem Lee, ale nikdy se nedozvíme, co přesně se stalo), Spider-Mana a Doctora Strange si s sebou neodnesl, a na postavách pak pracovali jiní (byť nelze pochybovat o tom, že velkou část spider-manovského canonu pak vytvořil John Romita právě po Stevově odchodu). O Alanových názorech na neschopnost komiksových kreslířů vytvořit odbory (nebo snad jejich nechtivost?) tu asi pojednávat nemusím, nicméně jistě chápete, jak hraniční zbabělost pracovníků vykořisťovatelského komiksového průmyslu jako anarchista (konkrétně anarchosyndikalista) vnímá.
Podobně jako ve včerejším příspěvku o Mandrillifestu, i zde se pokusím prezentovat vám svůj nedokonalý překlad písně Mr. A, napsané Alanem Moorem zřejmě někdy v 90. letech 20. století.
"Thawk! Crash! Bang! Wow!
Měl jednu místnost nad sekáčem,
měl kufr knih od Ayn Rand,
byl krátkozraký a samotářský,
odporoval tomu, aby byl vyfotografován,
kreslil superhrdinský komiks,
a viděl svět černobíle,
jednou řekl: 'Den práce za denní výplatu,
to je naše pouhé jedno právo'
Oh, to řekl Mr. A,
to řekl Mr. A,
říkám, to je právě to, co řekl Mr. A,
to řekl Mr. A.
Kreslil superhrdinský komiks,
jeho styl byl zvláštní a psychedelický,
dostal souhlas k portrétům postav,
ten dětský způsob byl docela ironický,
zřejmě volil George Wallace,
ale vždycky v něm bylo něco víc,
řekl, že 'člověk by nikdy neměl dělat kompromisy v otázkách morálky
aby nesklouzl do jámy, kde se kříží strach a chamtivost!'
Oh, to řekl Mr. A,
to řekl Mr. A,
říkám, to je právě to, co řekl Mr. A,
to řekl Mr. A.
Jeho styl byl zvláštní a psychedelický,
donutili ho podepsat mizernou smlouvu,
o třicet let později z něj byl bezdomovec,
a jeho výtvory byly v kabelové televizi,
bere kartu a jednu polovinu stínuje tmavě,
aby vám mohl ukázat, co tím myslí,
říká, že je černá a bílá,
a že je zlo a dobro,
a že není nic, nic mezi tím!
Oh, to řekl Mr. A,
to řekl Mr. A,
říkám, to je právě to, co řekl Mr. A,
to řekl Mr. A."
Obskurní písníčku s textem od Alana Moora by asi mnoho lidí, včetně komiksových fanoušků po celém světě, neznalo, nebýt její popularizace... no, samotným Alanem v dokumentárním filmu Jonathana Rosse In Search of Steve Ditko, který se poprvé vysílal v roce 2007 na televizním kanálu BBC Four. Před dramatickým přednesem části textu písně Alan přiznává, že její hlavní chorus byl dosti inspirován slavnou sedmnáctiminutovou skladbou Sister Ray od Velvet Underground z 60. let (ostatně... Mr. A, Sister Ray, to se rýmuje, ne?). Nezaměnitelný riff jedné z nejvlivnějších písní druhé poloviny 20. století hraje i při Alanově recitaci, na jejímž konci okultní mág vhlédne do vaší duše a ukradne ji, načež nastane vaše osobní osvobození.
Na závěr ještě dodám, že nekompromisní detektiv a bojovník proti zločinu Mr. A a jemu podobný superhrdina bez tváře Question (Vic Sage), vytvořený Ditkem pro Charlton Comics též v roce 1967, sloužili Alanovi jako hlavní inspirace pro postavu Rorschacha (Walter Kovacs) v jeho komiksové maxisérii (či grafické novele, ačkoli on sám tento termín nemá rád) Watchmen - Strážci. Prostřednictvím Rorschacha, nekompromisního maskovaného bojovníka se vším, co považuje za zločin, přičemž má hluboce antiliberální, antikomunistické, nacionalistické, rasistické, homofobní, misogynní a objektivistické názory, Alan satirizoval tyto slavné Ditkovy hrdiny, kteří možná dokázali zaujmout svou vlastní morální vzpřímeností, ale v reálném světě by byli jen bezduchými, groteskními sociopaty stavícími se nad všechny. Rorschach stejně jako Mr. A přesně ví, co je špatně, a co je dobře. Má jasný pohled na to, co je zlo a co je dobro. Nevidí žádnou šeď mezi nimi. Pro ty, jež Watchmeny nepochopili, je Rorschach hrdinou, do něhož promítají svou vlastní asociálnost a heroizují si ji. Ti, kteří žijí v realitě, se mohou popukat smíchy, když čtou, co si Rorschach píše a jak jedná. Já osobně jsem třeba Watchmeny celé prochechtal, a Rorschach mi pak posloužil jako inspirace pro vlastní příběhy o nekriticky smýšlejících tragicích, jichž však v reálném světě ke všemu neštěstí není málo.
Toť vše k písni Mr. A od Alana Moora a kapely The Emperors of Ice Cream. V zítřejší, čtvrté části této série se podíváme zase na nějaké málo známé literární dílo z Alanovy rozsáhlé bibliografie.
Žádné komentáře:
Okomentovat