Džungle času-část 6.

V minulé části Džungle času začal veliký souboj živočichů z úplně odlišných období a vytekla již i trocha krve... Jak však bude toto nebezpečné dobrodružství pokračovat? Právě proto je zde dnes slibovaná šestá část mého příběhu...

DŽUNGLE ČASU-ČÁST 6.:

Deborah a Martin začali v prehistorické Patagonii stavět tábor. Vybalili oba dva stany, Deborah podala malému Scuttelosaurovi nějaký salát a Martin se rozhodl jít na obchůzku po okolí. Přitom ho ale zaujala spousta stop. Vypadalo to, jakoby celá smečka nějakých menších dinosaurů utíkala do kopce. Martin okamžitě zavolal Deboru, když stopy trochu prostudoval. "Ve stopách jsou vidět pouze dva prsty, to je zvláštní..." řekla Deborah, "možná jsou to nějací dromaeosauridi nebo-li raptoři. Ještě více by se v nich vyznal George, ale můžeme to zkusit, podíváme se, kam šli." Martin jen souhlasně pokýval hlavou, jelikož nebyl expertem na dinosaury, spoléhal se spíše rozhodování Debory. Ta si k sobě do náručí opět vzala malého Scuttelosaura. Výšlap na kopec trval asi půl hodiny. Martin s sebou pro jistotu stále nesl svůj samopal a Deborah navíc ještě spojku otevírající časovou smyčku. Když konečně vyšli na kopec, porozhlédli se po celé krajině. "Nádherné, podívejte!" zvolala Deborah. Ukázala prstem na nedaleké pláně, po kterých putovalo stádo Argentinosaurů. "Vypadají zajímavě, ale takové by asi George nechtěl... Raději pokračujme v hledání těch menších dinosaurů," namítl Martin, ale náhle ho vyrušil pískavý zvuk. Křovinami se něco začalo pohybovat. Šustění listí a křupání padlých větviček jen stupňovalo nervozitu. "Zřejmě nějací menší dinosauři," nakonec řekla Deborah a pousmála se. Martin jí však nevěnoval žádnou pozornost. Samopalem už mířil mezi křoviska, připraven zastřelit cokoliv nebezpečného. Pak ale z protějšího keře vykoukla nažloutlá hlava. Deborah si jí všimla a začala křičet. Jen co se Martin otočil, jeho batoh byl už tahán párem nějakých predátorů! Než se otočil a stačil po nich vystřelit, byli už pryč. Dravci zjevně hledali něco k snědku, ale když mezi roztrhanými cáry bavlny nalezli jen nějaké suchary, limonádu a zvláštní kovový předmět, což byl vlastně plynový granát, vydali se opět hledat kořist. Martin rozhodl, aby s Deborou z kopce sešli. Místo toho však utíkali, jako o život. Za zeleným pásem lesa je sledovala celá smečka těch predátorů. Drželi se v běhu souběžně s nimi a ačkoliv to naši výzkumníci nevěděli, dostali se do jasné pasti. Jen co doběhli ke stanům, spustil malý Scuttelosaurus varovné houkání. Vycítil, že je zle. Až teď si Deborah s Martinem uvědomili, že to všechno v okolí tak 50 metrů od nich jsou právě ti lovci. Deborah teď poznala, že jsou to Austroraptoři. Jejich alfa samec, jenž byl o deset centimetrů vyšší než zbytek smečky, zavelil k okamžitému útoku. "Uteč na strom!" vykřikl Martin a mávnutím ruky ještě Deboře naznačil, co má udělat. Ta neváhala a poslechla jej. Martin chvíli stačil odrážet střelbou ze samopalu hladové Austroraptory, ale po chvilce kupodivu zabil jen tři z nich-a smečku tvořilo asi dvacet zvířat! Martin se otočil, zastřelil dalšího z nich, pak udělal to samé při pravé staně, ale zezadu jej náhle strhly čtyři hladové čelisti. Martin křičel o pomoc, ale Deborah mu nemohla pomoci. Nemohla ani slézt ze stromu, který obklíčila pětice dalších Austroraptorů. Nakonec ale své snahy vzali a rozutekli se k Martinově mrtvole. Každý Austoraptor se teď pral s ostatními o maso, tedy až do příchodu alfa samce, neboť ten všechny odehnal jedním zasyčením. Pouze jeho dva nejvěrnější lovečtí pomocníci teď směli na kořisti hodovat. Deboře se z toho dělalo špatně a raději svůj pohled odvrátila k blízké buši. Napadlo jí, že podobně, jako je tomu u lvů a tygrů, Austroraptoři si teď budou všímat jen mrtvoly, a to i ti, kteří na svůj přísun jídla teprve čekají opodál. Opatrně tedy slezla z vysokého jehličnanu a doplížila se až k vysokým keříkům, připomínajícím dnešní tisy. Tady konečně vysunula z kapsy svou spojnici stroje času. Zapnula ji, ale nic se nestalo. Deborah to zkusila znovu, ale znovu nic. Ze zoufalství rychle pohnula páčkou ještě jednou, ovšem časová smyčka se stále ne a ne otevřít. Napadlo ji, že v rezervaci pravděpodobně muselo dojít k výpadku proudu, jelikož smyčka je napojena právě na tamní stroj času. Teď ji začaly napadat otázky typu: "Co si zde počne" a "co se asi tak může dít v tom 21. století?". Do toho všechno ještě hrál odporný skřek hodujících Austroraptorů...

Mezitím se i v současnosti stupňovalo napětí. Corwin, Jeremy a Jack stále sláchali podivné zvuky. Znělo to, jakoby někdo kráčel po podlaze. Náhlý a též i známý zvuk už neznámého tvora prozradil. "Dromaeosaurus!" vyhrkl Jack. Bylo tomu skutečně tak, táhlé volání patřilo Dromaeosaurovi. Ten kráčel po půdě těsně nad stropem. "Hele, mám tady samopal, oddělám ho," navrhl Jack. "To myslíš vážně? Raději odsud utečme a zavřeme ho tu, ať tady umře hlady!" řekl mu Jeremy. "Mne by spíše zajímalo, kudy sem vešel..." zamyslil se Corwin, ale pak na Jackův nápad kývl. Jack vyšel po schodech až nahoru. Tam se ozval příšerný skřek zděšeného raptora. Jack po něm začal pálit celý zásobník, ale Dromaeosaurus uskakoval všem ranám. Nakonec byl ztrefen do levé zadní končetiny, velice se polekal a rozběhl se přímo proti překvapenému Jackovi. Oba spadli z vysokých schodů až dolů. Tam začal Dromaeosaurus šílet a útočil na vše, čeho si jen všiml. Do střelby se zapojil i Jeremy, kryjíce ke zdi se tisknoucího Corwina. Dromaeosaurus po chvilce vydechl naposledy. "Můj bože, to teda bylo!" řekl Jack a utřel si pot z čela, to samé udělal i Jeremy. "Ani během našeho souboje se George, Ron a Johann nevrátili, to už prostě dál nejde, musíme ven!" navrhl dále Jack, otevřel dřevěné dveře a všichni tři konečně vyšli na světlo. Venku stále hustě pršelo a v blátě se leskly lidské stopy. Z chudáka Pabla zbylo jen pár cárů masa, kupodivu jen trocha krve a potrhané kusy jeho oblečení. Tříprsté stopy poblíž poukazovaly na to, kam mířili Dilophosauři. Vypadalo to, jakoby před lidmi utíkali. Jeremyho napadlo, že bude nejlepší jít právě po mísísích se dinosauřích a lidských stopách. Přitom se držel v popředí před Jackem a Corwinem. Pak si už ale všiml velkých cákanců krve v mokré půdě a rozběhl se úplně. Dorazil až k malé zídce. U ní ležela mrtvola jednoho z těch Dilophosaurů. "Jeremy!" vykřikl někdo schovávající se za zídkou. Najednou z úkrytu vyšel Johann. Držel si krvavou ránu na rameni. "Mysleli jsme, že se Vám stalo něco strašného," řekl Jeremy, "pan Corwin i Jack se drží nějaký kus za mnou. Kde jsou Ron a Geoge? Doufám, že žijí!" "Ale samozřejmě, že ano, no, tedy... Doufám, protože hnali toho dalšího Dilophosaura až k tamtěm ohradám. Já jako zraněný zůstal tady," odvětil Johann. Jejich rozhovor ale přerušilo Jackovo volání o pomoc. Jen co Johann a Jeremy opustili úkryt u zídky, spatřili je pronásledovány hned dvěma Dilophosaury. "Ti Dilophosauři jsou problémoví, zabít toho jednoho nám dalo strašně moc času, střelba ze samopalů jim nevadí do té doby, než je střelíte do otevřené tlamy!" pověděl Johann. Jeremy na nic nečekal a začal pálit. "Počkej," řekl Johann Jeremymu a pak se otočil na Corwina a Jacka, "zmátněte je! Utíkejte k té prosklené budově
vlevo! A my jdeme za nima, pojď." Corwin s Jackem uposlechli. Jack okamžitě proskočil oknem a rozbitým sklem proletěl jako o závod i Corwin, až na to, že si přitom trochu pořezal obličej a prsty na rukou. Dilophosauři sklo také prorazili, ale jednomu náhle hlavou pronikla kulka. Ten druhý zvážil situaci a utekl pryč. Zmizel kdesi za blízkými křovisky, ani Johann a Jeremy jej již nedokázali při té rychlosti zastřelit. Přímo u stěny se objevili George s Ronem a s úsměvem se rozběhli k zachráněným...

"Zbývají už jen tři Dilophosauři," řekl dále Johann a počet ukázal i na prstech své ruky. "Měli bychom do centra rezervace pomoci i ostatním a zachránit jich co nejvíce!" vyhrkl George a hned se rozběhl oním směrem. "Pane McCanne!" přerušil jej Corwin, "já nehodlám být svědkem nějaké další brutální podívané, chci okamžitě ke svému vrtulníku a mizím odsud. Pokud chce někdo se mnou, vezmu ho, ale upozorňuji Vás, že počet míst je omezen!" "To ale znamená, pane Rodríguezi Edgare, že musíte jít s námi, protože vrtulník je právě tam! A máte pravdu, nejlepší by bylo odsud rychle odletět!" odvětil mu George, mávl na ostatní rukou a ti se za ním rozběhli. Čím více se však dostávali do středu městečka, tím více lidských mrtvol viděli. Občas byl v některé z nich zabodnut i dinosauří zub. Pak se ozval další rachot. Ron se rozhodl zjistit, o co jde, a s připravenou pistolí se skryl za polorozbořeným domkem. Uzřel samici Kentrosaura bojující s Dilophosaurem. Dilophosaurus nakonec ustoupil, neboť si jako trest za napadnutí poklidného býložravce odnesl šrám na krku. Pak ale začal "ochutnávat" vzduch. Visel v něm pach lidí, které před malou chvilkou opustil. Ron se raději klidil pryč. "Musíme si pospíšit, máme Dilophosaura za zády!" varoval ostatní Ron, když k nim přiběhl. Centrum rezervace bylo úplně poničené. Kromě nehybných lidských těl se tu nacházela i ohlodaná mrtvola Camptosaura, vrahy opět museli být Dilophosauři. Corwin si konečně všiml svého vrtulníku. Pilot ale ležel opodál a po rukou mu tekla krev z malých ranek. Corwinovi bylo hned jasné, o co se jedná. Než stačil cokoliv říci, ozval se třepot křídel a u helikoptéry se objevila opět skupina Anurognathů. "Pryč, chlapi, dělejte!" zavelel George a okamžitě uháněl pryč. Stejně tak i ostatní. Ani Corwinovi nic jiného nezbylo. "Odklákáme je, vy se mezitím dostaňte k plotu a zkuste prostě z rezervace utéci! Nikomu jinému už stejně nepomůžeme!" sdělil svůj plán Johann a s Ronem se od skupinky oddělili. Schovali se mezi vysokými palmami rostoucími těsně u sebe, kam je následovalo i několik Anurognathů. Ti zbylí už dohnali George a ostatní a začali jim sát krev na rukou. "Pozor, střílím!" varoval George a vypálil to po Anurognathech ze svého plamenometu. Malí pterosauři už ale byli na tuto zbraň zvyklí z minula a nehodlali se jen tak snadno vzdát. Zvolili další taktiku útoku. "Musíme k plotu, a rychle!!!" zařval ještě George, předtím, než se na něj snesl mrak těchto krvelačných živočichů...

Přežije George útok malých a krvelačných lovců? Podaří se zbylým přeživším zachránit si život a utéci z rezervace? A co zbylí tři Dilophosauři, nebudou je pronásledovat i nadále? O všem v příští části!!!