Džungle času-část 7.

Minulá část Džungle času skončila opětovným útokem krvelačných Anurognathů, z nichž někteří hlavního hrdinu, George McCanna, doslova obklopili. Co bylo dál? To se dozvíte v této části...

DŽUNGLE ČASU-ČÁST 7.:

"Palte!!!" zařval George, uzavřen v mraku těl malých ptakoještěrů. Jack a Jeremy jej poslechli a současně po Anurognathech začali pálit ze svých plamenometů. Corwin se mezitím snažil zahnat pár dalších, kteří mu útočili na obličej, nakonec se mu však podařilo oba malé dravce zabít těžkým dřevěným prknem. Ohnivá palba Jacka a Jeremyho na chvíli osvobodila i George. Anurognati se rozletěli na všecky strany, ale všem bylo jasné, že brzy zaútočí znovu. "Moment, a co Ron a Johann?!" optal se hned George zcela znavený Jack. George ani nestačil odpovědět, a hned si všiml utíkajícího Johanna. Mířil k další dřevěné budově, opět se tedy muselo jednat o sklad zbraní. Georgovi jakoby se v hlavě rozsvítila žárovička, poručil, aby všichni započli s útěkem a poté čekal před budovou na Johanna, navíc s připravenou zbraní, to kdyby se pterosauři vrátili. Po chvilce Johann z budovy vyběhl. "Udělal jsem přesně to, co by jsi udělal i ty!" řekl mu jen Johann, poté na George mávl rukou na znamení útěku a už běželi k hranicím rezervace. Ron se k nim po chvilce přidal. V těch chvílích si jich konečně povšimli hladoví Anurognati, užuž se chtěli vzdát zdánlivého bezpečí kovových střech několika budov, když se ozvala příšerná rána! Sklad zbraní vyletěl do vzduchu a způsobil požár okolních stavení. Drtivá většina Anurognathů se přitom usmažila za živa, ti přeživší byli smrtelně raněni. Johann se při útoku musel rozesmát, stejně jako George. Ronovi ale moc do smíchu nebylo, věděl, že na živu jsou stále někteří nebezpeční tvorové, jež by je mohli ohrozit. Johann se přestal smát až ve chvíli, když se tak sto metrů za ním objevila silueta hořícího muže. "Do Prčic, někde tam byli schovaní lidi!" vyhrkl Johann, zastavil se a chytil se za hlavu. "Nemluv a poběž!" rozklázal mu naštvaným hlasem George. Z nebe se opět spustil déšť, tentokrát však nebyl příliš mohutný. Jeremy, Jack a Corwin konečně doběhli k hranicím rezervace. "Počkáme na George," konstatoval Jack, "snad má nějaké prostředky k protržení tohoto silného plotu." "Upřímně nemůžu uvěřit, že jsme teď, zdá se, poslední pracovníci tohohle projektu, kterým se podařilo tu hrůzu přežít..." vydechl Jeremy, načež Corwina napadlo, kolik peněz za zemřelé bude asi muset zaplatit, když je vlastně finančníkem společnosti. "No..." chtěl Corwin cosi říci, ale přerušil jej pohled na zbylé tři členy týmu. "Georgi, mám to udělat holýma rukama?" nabídl se Jack a chystal se sáhnout na jeden z drátů v ohradě. "Ne!" zakřičel George, "je to nabité proudem! Uvnitř rezervace sice vypadl proud, ale plot stále funguje na geotermální energii, kdybys na to sáhl, uškvaří tě to za živa! Někde tady v okruhu tak šedesáti až sedmdesáti metrů by se měla v půdě nacházet nějaká vedení, přeřežu je nožem a pak ohradu přelezeme..." řekl dále a začal se hrabat v hlíně. Johann byl ale jakožto správce znalý více a vedení ihned vyhrabal až asi dvacet metrů napravo od George. Sám dráty také přeťal. "Nechci nic říkat, ale já tenhle plot přelézat nebudu," namítl Jack, "teď tady rukama lehce udělám díru, kterou prolezeme ven!". Když byl Jack hotov, konečně zbylých šest lidí opustilo nebezpečí bývalého výzkumného prostoru. Za chvíli se při útěku ztratili kdesi v bujné zeleni tropického deštného pralesa. Až při setmění se konečně zastavili. "Bože, já mám ale žízeň..." postěžoval si Corwin. "Počkejte, tady někde by měly být malé jeskyně, zůstaneme tam do rozednění a pak budeme pokračovat směrem na západ. Tam bychom měli dorazit do jedné malé vesnice..." sdělil svůj plán George, posvítil baterkou na blízkou skálu a zvolal: "Ha, tady! Ta jeskyně je dokonce větší, než jsem myslel! Tak pojďte, chlapi!". Jen co však do tmavé prolákliny vstoupili, přivítalo je strašidelné pískání...

"Mám takový nelibí pocit, že nějaký z dinosaurů nás sledoval až sem!" řekl úzkostlivě Corwin. Podivné pískání i s tím tvorem jakoby se ve tmě neustále přibližovalo k našim hrdinům. "Zní to jak nějaké kuře nebo co, a já přitom myslel, že Dromaeosaura jsme už odrovnali!" pověděl Jeremy. "Ne," řekl vlídným hlasem George, "tohle není žádný dinosaurus, a zvuky nepatří jednak ani plazu, ani ptáku, podívejte." a posvítil baterkou do malé tůňky u černočerné stěny jeskyně. "Hnízdalka!" otočil se s nadšením na ostatní, kteří jen s podivem přihlíželi. U vody se rýsovala veliká, patnácticentimetrová žába a vydávala hvízdavé či pískavé zvuky. "Někde se těmto obojživelníkům říká 'zpívající kuřata'!" poznamenal ještě George. "Nechci Vás nijak děsit," poznamenal Jack, "ale já se obojživelníků celkem bojím... No, nebo spíše štítím. Tak tady asi neusnu!". George spustil hlasitý smích, stejně jako Johann, Ron a Jeremy, dokonce i Corwin se na chvilku rozesmál. "Páni, už je jedna hodina ráno, měli bychom zalehnout, nemyslet na živočichy v našem okolí a usnout," řekl Ron zrovna v momentu, kdy nad ním proletěli dva netopýři. Vypadalo to, že konečně nastane poklidná noc... V prehistorické Patagonii se mezitím Deborah skrývala mezi vysokými mezozoickými keři v malé buši. Poblíž putovalo stádo ohromných Argentinosaurů a jakýsi veliký predátor stál pouhých pár desítek metrů od nich, nestačil se ani ukrýt, byl si totiž jist úspěchem lovu. Deborah opět zkusila zapnout spojku stroje času, znovu se však časová smyčka neobjevila. Pak ji ovšem napadlo, že do strojku lze zasadit i baterie. Jedinou nevýhodou by poté bylo, že ji smyčka vrátí do 21. století na trochu jiné místo a daleko od stroje času. "Hmm... Přece Martin s sebou pro jistotu nosil kupu baterií," napadlo jí a podívala se k lesíku. Austroraptoři byli pryč. Deborah opatrně vstala, šlápla ovšem na větvičku a ta zapraskala. Obezřetně se podívala po svém okolí. Naštěstí si zvuku nevšiml žádný predátor. Deborah opatrně, tiše a pomalu přicházela k Martinově ohlodané mrtvole. Zbyly tu jen kosti, pár cárů oblečení a zkrvavené listy, smísené s hlínou. V polorozbořeném stanu našla Deborah to, co hledala. Nevěděla ovšem, že zatímco pochodovala buší, měla se spíše plížit. Ten veliký predátor, sledující Argentinosaury, si jí totiž povšiml a šel za ní. Celá země se najednou otřásala a více než osmitunové monstrum se objevilo mezi třicetimetrovými stromy. Deborah byla zoufalá, Scuttelosaurus začal na znamení nebezpečí řvát a vložit baterky do strojku také nějakou chvíli trvalo. Při té rychlosti Deborah jednu baterku upustila na zem. Sklonila se po ni, ale malý Scuttelosaurus vyskočil z jejího náručí a utíkal pryč. Deborah se za ním rozběhla, přímo v patách však měla i gigantického dravce. Během útěku však konečně baterky do přístroje zasadila! Poté zmizela v kapradí u menšího jezírka. Tam se jí také konečně povedlo dohonit malého dinosauříka. Nemeškala, a okamžitě zapnula časovou smyčku. Obrovský predátor uviděl jen záblesk a když přišel na místo, kde se ještě před pár vteřinami ten zvláštní dvounožec schovával, neviděl již nic. Pak to ale zablikalo znovu a časová smyčka se znovu objevila. Giganotosaurus na světélkující předmět chvíli hleděl, pak jím prostč
il špičku čenichu a ucítil velice vlhký vzduch. V něm vězel i pach toho podivného tvora...

Nad panamským pralesem vysvitlo slunce. George se probudil, pohlédl na Johannovy hodinky ležící na malém skalisku a zjistil, že je již půl šesté ráno. "Chlapi, vstávejte! Musíme k vesnici!" poručil. Ozvaky se unavené a naštvané hlasy. "Jsme strašně utahaný!" vyhrkl kdosi. "Dobře, chlapi! Všichni tady zemřete! Pokud si chcete zachránit krk, musíme projít džunglí až k civilizaci!" vysvětlil vše varovným hlasem George. Pět zbylých členů týmu se tedy zvedlo a všichni pomalými kroky opustili jeskyni. Cesta pralesem byla dlouhá, ale svítící slunce jakoby v každém z mužů vzbuzovalo naději. Z vysokých a vonných tropických stromů k zemi padaly kápance vody, ve výšce se tvořila hustá mlha, sluneční paprsky protínaly téměř spojené větve velikánských rostlin a někde v dálce šumněl potok. "Pane McCanne," oslovil tichého George Corwin, "co teď s rezervací uděláte? Necháte ni shodit bombu a zničit i okolní pralesy, nebo tam pošlete armádu, aby vyhubila zbylé dinosaury, či co?" George mu ale neodpověděl. Hlavu měl zkloněnou dolů a po asi minutě čekání jen mávl rukou. Pak se ale chytil za čelo a řekl: "Plot ohraničující rezervaci už vlastně také není pod elektrickým proudem, navíc jsme v něm udělali díru, zvířata mohou prolézt ven!" Nikdo však nic neřekl, jen skeptický Corwin zakroutil hlavou a od George se na znamení neúcty vzdálil. Krátce nato se lesem rozléhaly dunivé kroky. "No prosím, pane McCanne," pokýval hlavou Corwin. "Běžte k támhleté skalce, schováme se tam! A přichystejte zbylé samopaly!" zavelel George. Spolu s Johannem pak vyšplhali na vysoký strom. "Ti dinosauři už z rezervace utíkají, to jsem zvědav, co teď Váš šéf udělá," řekl Jeremymu, Jackovi a Ronovi Corwin, skrývajíce se na horninou. S každým zaduněním nervozita stoupala, všem tekla žilami horká krev. "Nejste vy náhodou bratranec Jeffa Corwina? Víte, jak byl v díle 'Arizona-Země hadů' ze seriálu Zážitky Jeffa Corwina, víte koho myslím, ne? Ten chlap, co řídil auto a měl takové ty zuby... Přesně vy!" zavtipkoval Jack a poplácal Corwina po zádech. "Ke vtipům jste si vážně vybral skvělou chvíli..." zasupěl Corwin. Z proostu náhle vystoupil gigantický tvor. "Můj bože!" zašeptal Jeremy, "tohohle tvora jsme ale v rezervaci neměli!" "Není to náhodou to zvíře, co sežralo Nigela Marvena v jednom seriálu?" optal se ostatních Jack. "Gigan...!" nedořekl jméno toho dinosaura Jeremy, když dravý obr neuvěřitelně silně zařval, až se to rozléhalo na kilometry daleko...

Co se stane dál? Jak je možné, že se tu náhle objevil živočich, který v rezervaci nebyl chován? Přežijí naši hrdinové cestu do vesnice? Pokračování příště!