Dnes je pátek, a to tedy znamená, že vychází další část nového pátečníku Sloane, lovkyně monster! V první části nám Sloane Walker popsala prvních sedm dní své expedice do argentinské Patagonie s cílem najít přežívajícího phorusrhacida. Nejprve se zdálo, že expedice měla být neúspěšná, ale ke konci minulého pracovního týdne začalo pomalu přihořívat... Ale kdy konkrétně už hořelo, to Vám poví Sloane sama!
Setkání s opeřeným terorem
10. 7. 2021 - 16. 7. 2021
10. července 2021, sobota: V noci z pátku na sobotu oficiálně začal můj "terror bird stake-out". Seděla jsem v autě, zívala jsem na celé kolo a snažila se nepodat se spánku, který se mě chtěl neustále zmocnit. U vodních nádrží se vůbec nic nedělo. Nefoukal ani vítr. Byla bych si postavila stan, ale tak nějak jsem naivně doufala, že se děsopták objeví už první noc, kdy na něj budu čekat, a tak jsem ji proseděla v autě. Okolo třetí v sobotu ráno jsem ještě byla vzhůru, ale když jsem pak otevřela oči po trošku moc dlouhém mikrospánku, ukazovaly mé hodinky 10:39. Byla jsem na sebe trošku naštvaná. Na druhou stranu se z usnutí neviním, to trmácení se pampami člověka vážně unaví. Ani řízení v tomhle terénu není žádný relax. Jen mě naštvalo, že jsem po snídani, asi okolo půl dvanácté, našla na březích většího z obou napajedel úplně čerstvé tříprsté stopy! Takže můj phorusrhacid tu v noci byl. Jen se chytře přišel napít, případně si zalovit, když už jsem dřímala.
11. července 2021, neděle: Druhý noční stake-out skončil stejně neúspěšně. A stejně jako včera, i tentokrát jsem našla ráno na březích jedné z vodních nádrží velké, čerstvé, tříprsté stopy. Jedno mi to však potvrdilo: ti velcí ptáci sem chodí každou noc! Dnes po poledni jsem tedy do okolí první nádrže umístila dvě fotopasti, a k té druhé, menší vodní nádrži, další jednu fotopast. Jestli zase kolem třetí usnu v noci z neděle na pondělí, nebude to nutně znamenat, že ta zvířata zůstanou skryta. Fotopasti jsem důkladně rozmístila tak, aby byl co největší šance, že se před nimi ukáží. Jedna z nich je opravdu blízko té dnešní stopní řady. Odpoledne jsem strávila průzkumem nedaleké stroužky, ale kromě pár pošvatek a nějakého vodního plže jsem nenašla nic zajímavého.
12. července 2021, pondělí: Tohle vážně není možné! Že jsem někdy kolem čtyř usnula a zase se probudila asi v jedenáct na sedadle v autě, to mě nepřekvapuje. Ale nějaký děsopták tu musel být, zanechal totiž další stopy! Jenom se chytře přišel napít tam, kde ho žádná fotopast nemohla snímat. Mám, zdá se, opravdu pech. Každopádně jsem si všimla, že sem k nádržím chodí minimálně tři nebo čtyři různí ptáci. Ty nejnovější stopy jsou ze všech nejmenší, ale pochopitelně mají stejný tvar jako ty předchozí, takže jde taky o phorusrhacida. Asi je to nějaký juvenil. Opravdu doufám, že do konce týdne už ta zvířata přinejmenším natočím, byť třeba pomocí fotopasti. Začíná mi totiž docházet voda. Na druhou stranu se mi ještě nechce vracet do Tres Cerros. Jsem ten typ člověka, co je sám rád v divočině. Představa, že ji mám vyměnit za smrdutý obchod s balenou vodou plný divoce gestikulujících, zapocených lidí, se mi vážně nelíbí.
13. července 2021, úterý: K nádržím v noci z pondělí na úterý přišla jenom patagonská liška, a krásně zapózovala hned před dvěma fotopastmi (byl to stejný exemplář). Ráno jsem tu viděla čáju obojkovou, krásného ptáka z řádu vrubozobých. Není ani nouze o setkání s nandu pampovými. Ale setkání s očividně nočními přežívajícími phorusrhacidy se zatím nedostavila. To však neznamená, že se neblížím ke svému cíli. Rozhodla jsem se už nočních stake-outs zanechat, a radši se za bílého dne více potloukat po okolí. Pěšky jsem se dnes vzdálila od auta tak moc, že jsem ho znovu neviděla až do jedenácti večer. Dorazila jsem k vyschlému korytu řeky, kde na mě čekal parádní objev. Našla jsem hnízdo. A ne jen tak ledajaké. Muselo patřit zvířeti, kvůli kterému tu jsem! Bylo sice opuštěné, a skořápky jediného vajíčka byly roztroušeny po něm i jeho nejbližším okolí, určitě však patřilo nějakému dosud vědou nepopsanému ptáku. Pořídila jsem spoustu fotek a vzala celou sérii skořápek. V budoucnu se provede jejich rozbor.
14. července 2021, středa: Ráno v osm jsem strhla stan (je vážně lepší přespávat v něm než uvnitř auta), sbalila věci, a pohnula svou káru až k vyschlému korytu. A právě tehdy, když jsem projížděla semiaridní krajinou argentinské Patagonie, vystrašila jsem náhle dva velké ptáky, kteří vyběhli zpoza křovisek. Oba měli asi metr a půl na délku, a nebyli to nandu pampoví! Utíkali docela jinak, tak nějak házeli nohy před sebe - působili opravdu komicky. Pohlíželi na sebe, a otevírali zobáky. Legrační byla i chocholka na jejich hlavách. Přišla mi taková moc uhlazená. Nebylo pochyb o tom, co jsem to našla. Byli to oni - děsoptáci z čeledi Phorusrhacidae! Šlo o dva nedospělé jedince. Kdo by si byl pomyslel, že na ně narazím při "obyčejné" jízdě autem, zvláště po tom všem, co jsem pro jejich nalezení udělala! Hnala jsem je takhle pampami asi tři minuty, než zabočili a utíkali kamsi pryč. Naštěstí jsem si je při jízdě autem natáčela. Jsem moc ráda, že ten záznam mám. Tohle je první nesporný důkaz jejich existence!
15. července 2021, čtvrtek: Když tohle píšu, ještě pořád mi bije srdce na poplach. Dneska odpoledne se stalo něco... šíleného. Zkoumala jsem okolí vyschlého koryta, a najednou z křovin vyběhla mara slaništní, následovaná plně vzrostlým děsoptákem! Měl na výšku asi tři metry. Učinil pár dlouhých kroků, a uhánějící zvířátko klovl do páteře tak silně a rychle, že jeho křehká páteř okamžitě praskla, a on jej rázem zvedl ze země, a téměř ve chvilce spolkl v celku. Kameru jsem vytáhla z kapsy příliš pozdě. V době, kdy jsem ho začala natáčet, naposledy polkl, a uši mary, jež mu dosud vyčnívaly ze zobáku, mu sklouzly do krku. Přísahám, že kdybych mohla, zeptala bych se ho, zda chce něco k pití. Jeho řev mě ale přesvědčil, že domlouvat se s ním lidskou znakovou řečí asi nebude ten nejlepší nápad, a že mnohem inteligentnější bude začít kráčet pryč. Koukal na mě dost nepřátelsky. Ustupovala jsem dozadu, pomalinku, nechtěla jsem ho vyděsit prudkými pohyby. Ale on najednou, úplně z ničeho nic, vystřelil jako blesk, a začal se ke mě neskutečně rychle blížit. Skočila jsem do vyschlého koryta v domnění, že ho tak setřesu, jenže on skočil za mnou - ty dlouhé nohy mu daly takovou skákací sílu, jako by na nich měl péra. Vyškrábala jsem se na druhý břeh koryta, a utíkala dál. Neohlížela jsem se, prostě jsem běžela, až jsem se dostala zpátky k autu. Když jsem se otočila, byl už pryč. Pak jsem napsala tohle. Potřebuju si teď někde sednout, natáhnout si nohy, a vydýchat se...
16. července 2021, pátek: Ráno jsem strávila důkladným pozorováním veškerého děsoptačího videomateriálu. Nemůžu se zatím rozhodnout, zda mi to zvíře připomíná více rod Titanis či Phorusrhacos. Oba jsou to ostatně zástupci nejen stejné čeledi, ale i podčeledi. Samozřejmě ale to může být úplně nový rod - nějaký, který ještě paleontologové nepopsali. Dodnes ovšem v patagonských pampách přežívá... A jeden z nich mě včera hnal. Mrazí mě z toho po zádech. Dnes to bylo ještě bláznivější. Narazila jsem totiž hned na tři děsoptáky, jak si tak nonšalantně vykračovali pampami za bílého dne. Nevím, zda jsou opravdu nokturnální. Dokonce si začínám říkat, jestli ty stopy v okolí vodních nádrží nepatřily něčemu jinému. Tihle tři phorusrhacidi byli zase mladými jedinci, ovšem když jsem se dívala na stopy, které po sobě zanechali v písku... nevím, mám prostě pocit, že vypadají jinak. Že by tu snad žil ne jeden, ale více druhů těchto velkých, nelétavých dravých ptáků? Ještě podivnější je, že jsem dnes okolo šesté večer zahlédla z dálky jakési čtyřnohé zvíře, zcela se nepodobající lamě, jak kráčí po písčitém plató v dálce. Vytáhla jsem dalekohled, a všimla si, že mělo jakýsi krátký chobot. Jako tapír! Přitom bylo ale lehce stavěné, jako lama nebo velbloud. Začínám si říkat, jestli tu toho nežije víc, než jsem čekala... Jenže zítra odsud musím odjet! Zbývají mi už jen dvě dvoulitrovky vody, to prostě není dost!
Co na Sloaninino dobrodružství říkáte? Děsoptáci jsou tedy skuteční, a zdá se, že nejsou jedinými tajemnými, prehistorickými tvory, kteří se stále potulují argentinskými pampami. Půjde Sloane po jejich stopách nebo její expedice skončí zde? To se dozvíme zase až za týden!
Žádné komentáře:
Okomentovat