Pštros dvouprstý arabský (Struthio camelus syriacus) je vyhynulým poddruhem největšího žijícího ptačího druhu na naší planetě. Platné jsou celkem čtyři poddruhy pštrosa dvouprstého; severoafrický (S. c. camelus), masajský (S. c. massaicus), jihoafrický (S. c. australis) a arabský, přičemž první tři jmenované stále existují v současnosti, a můžete se s nimi setkat ve volné přírodě severní, východní a jižní části afrického kontinentu. Arabský poddruh zmizel nadobro zřejmě v 60. letech minulého století, ač již od 40. let se mělo za to, že byl vyhubený. Jednalo se o obyvatele Arabského poloostrova a Blízkého východu (byl tak jediným poddruhem pštrosa dvouprstého, který se přirozeně vyskytoval mimo Afriku), a v našem letopočtu byl zřejmě rozdělen do dvou hlavních populací. První se vyskytovala v oblasti na hranici Sýrie, Iráku, Jordánska a Saúdské Arábie; druhá žila v jižní části Arabského poloostrova, konkrétně tedy na území Ománu. V prehistorických časech tito ptáci žili také na územích Kataru, Kuvajtu, Spojených arabských emirátů a možná i Bahrajnu, kde byly nalezeny skořápky jejich vajec; tam však mohly být přivezeny za účelem provádění náboženských rituálů (kosti těchto pštrosů se na jeho území nenašly). Ve starověké Mezopotámii byli arabští pštrosi často obětováni při různých rituálech. Byli též hojně vyobrazováni na malbách; v Národním muzeu v Damašku můžete spatřit mozaiku z římské provincie Sýrie, zhotovenou někdy před rokem 600 našeho letopočtu, na níž je arabský pštros napaden levhartem (viz první obrázek). Jiná malba z okolí dnešního Rijádu v Saúdské Arábii, datovaná do pravěku, zobrazuje dospělce s jedenácti mláďaty. Pštrosi arabští se dokonce ocitli i ve starověké Číně; z Arabského poloostrova byli přivezeni do říše Tang a darováni tamnímu císařovi či císařům. Jinak se o těchto ptácích zmiňují i některé biblické knihy, z nichž jedna vágně popisuje jejich hnízdní chování; islámské texty zase arabské pštrosy vyzdvihují pro jejich eleganci. Pro arabské obyvatelstvo byl tento opeřenec důležitý jako zdroj obživy; pojídalo jeho velká vejce (pštros dvouprstý klade největší vejce ze všech známých organismů minulosti i současnosti; obsahuje 50 až 55 gramů proteinu, kdežto vejce kuru domácího jej obsahuje jen 6,5 miligramu) a lovilo jej pro peří a kůži. Při svých cestách po Arábii se s vejci těchto ptáků setkal i britský archeolog T. E. Lawrence; ve své autobiografii Sedm sloupů moudrosti (Seven Pillars of Widsom) je zmiňuje jako dar jednoho arabského kmene iráckému králi Fajsalovi I.
Zmíněná syrská mozaika ze starověku, na níž je pštros dvouprstý arabský napaden levhartem. Fotografie skupiny Libyan Soup z Wikimedia Commons
Bohužel neexistují žádné fotografie pštrosa dvouprstého arabského, a jeho pozůstatků je poskromnu. Mitochondriální analýzy tkání z nalezeného kosterního materiálu poukazují na nejbližší evoluční spřízněnost se severoafrickým poddruhem, což není nikterak překvapivé. Má se za to, že samice arabských pštrosů byly možná světleji zbarvené, než samice severoafrického poddruhu, jinak ovšem texty o těchto ptácích vypovídají o velké podobnosti obou subspecií. Plně vzrostlí arabští pštrosi byli poněkud menšího vzrůstu, díky čemuž byli od těch severoafrických snadněji rozlišitelní; jejich zánártí bylo dlouhé 39 až 46,5 centimetru, kdežto u severoafrických pštrosů může dosahovat délky 45 až 53 centimetrů. Proč byl vyhubený poddruh pštrosa dvouprstého vzrůstově menší, o tom můžeme opravdu jen spekulovat. Jeho zmizení z povrchu zemského je též poměrně záhadné. Má se za to, že byl vyhuben důsledkem neudržitelného lovu; s koncem 19. století se do arabské oblasti začalo dostávat nemálo střelných zbraní, a ty byly užívány při lovu těchto ptáků. Netrvalo to dlouho, a se začátkem století dvacátého již byli arabští pštrosi dotlačeni na pokraj vyhynutí. Avšak jak to konkrétně bylo s tou či onou populací, to vlastně není známo. Někteří odborníci se domnívají, že populace na jihu Arabského poloostrova mohla být mezi lety 1900 a 1920 dovedena k zániku klimatickými změnami, jež měly za následek rozšiřování pouští. Nějakou dobu v poměrně velkých počtech pštros dvouprstý arabský přežíval v saúdskoarabské provincii Al-Jawf, spolu s tehdy početnými gazelami dlouhorohými (vyhubenými zřejmě se začátkem 70. let a deklarovanými jako vyhynulý druh roku 1996) a přímorožci arabskými (ti jsou dnes Mezinárodním svazem ochrany přírody klasifikováni jako zranitelní). Na hranici Iráku a Jordánska byl živý pštros dvouprstý arabský pozorován roku 1928, v roce 1941 došlo k zabití jednoho exempláře v saúdskoarabské provincii Jubail na východě země (letošní dokumentární snímek Horizon, vydaný v lednu na Netflixu, zmiňuje tento případ jako poslední pozorování tohoto druhu v Saúdské Arábii), a další dva pak byli zřejmě zastřeleni jinde roku 1948. V roce 1966 byl ve vádí al-Hasa v Jordánsku, na známé archeologické lokalitě, nalezen umírající jedinec. Později, roku 1994, se Saúdská Arábie a Katar dali dohromady s cílem introdukce severoafrických pštrosů dvouprstých; projekt byl úspěšný. Izrael se o něco podobného pokusil v roce 2004, ale neúspěšně. I když byli do arabské krajiny pštrosi "navráceni", tento konkrétní poddruh už nikdo zpět nepřivede. Dnes je bohužel nadobro pryč. Staré fragmenty skořápek jeho vajec jsou stále nacházeny na výzkumných výpravách; minulý rok jich pár objevila expedice vedená Markem Evansem v Nufud Qulakan na severu Saúdské Arábie.
Ilustrace pštrosů dvouprstých z knihy From North Pole to Equator: Studies of Wild Life and Scenes In Many Lands německého zoologa Alfreda Edmunda Brehma z roku 1923. Převzato z webu Alamy
Informace pro napsání tohoto článku byly převzaty z anglické Wikipedie a webu Saudipedia. Rubrika o zvířatech vyhynulých v našem letopočtu bude i nadále plněna novými články!
Žádné komentáře:
Okomentovat