Lovci kryptidů 3: Multiverse (1/5)

V první kapitole třetí série, Ztělesnění noční můry, se šestka Lovců kryptidů vypravila na Portoriko, kde odhalila smrtící tajemství v podobě krvelačného kryptida jménem Chupacabra. Pierre, který během druhé série těchto příběhů dostal dávku séra agresivity, na konci minulé kapitoly zmutoval v zeleného netvora s kostěnnými drápy, vycházejícími z jeho prstů. Pak se už probudil v Londýně, v základně Lovců kryptidů, jako normální člověk... Mohou být Lovci kryptidů někdy takoví, jako dřív? Jako předtím, než bojovali se Zhou Lenem, Deylinem Nietem a dalšími zápornými postavami předchozích dvou sérií? Jack říká, že ne. Věci se podle něj změnily a Lovci kryptidů mají nový úkol. Pierre by však rád, aby se vše vrátilo do normálu... Aby třeba jeho sestra Sabine ještě žila... Druhá kapitola, opět rozdělená na pět částí, nese název Multiverse, což anglicky znamená mnohovesmír. Proč? Dozvíte se!

LOVCI KRYPTIDŮ 3: MULTIVERSE, ČÁST PRVNÍ:

Dva muži se prosekávali hustou západoafrickou džunglí. Měli na sobě jen lněná trička a šortky, a na nohou nepříliš pohodlné sandály. Vybaveni mačetami, sekali liány, prosekávali mlžný opar, tak hustý, že nebylo vidět na pět metrů vpřed. Už tři dny hledali tady, v lese, nedaleko své vesnice, ztraceného šestiletého chlapce, který si prý s kamarády zašel hrát do lesa. Ze skupinky pěti malých školáčků se vrátili jen čtyři a celý den nedokázali promluvit. Zažili strašný šok, viděli, jak něco jejich stále ještě živého kamaráda odnáší. Bylo to u řeky, zahalené mlhou. Snad ho chytil nějaký krokodýl? Děti tvrdily, že to zvíře bylo obrovské. Mnohem větší, než západoafričtí krokodýlové. Děsily je skřeky vycházející z hlouby pralesa... Tihle dva chlapíci z vesnice se už tři dny snažili najít alespoň tělo toho hocha, který byl již pokládán za mrtvého. Drželi se břehu řeky, zacházeli pak hlouběji do lesa. Žádné stopy, ani po chlapci, ani po jeho únosci. Pak náhle jeden z nich zahlédl cosi velkého na břehu řeky. Pevně uchopil svou pušku a namířil ji na toho tvora, ležícího na břehu řeky v dálce. Byla to snad Mahamba, bájný patnáctimetrový krokodýl? Muž uslyšel, jak jeho společník něco říká. Zmizel náhle v lese. Střelce to vyděsilo. Otočil se a všiml si, že jeho druh zde není. Opět otočil hlavu, a obrovitý krokodýl zmizel v řece, která se jako v pohádce zahalila mlžným oparem. Ve strachu vtrhl zpět do lesa. Slyšel nadšené volání svého druha, stojícího opodál. Prosekal se hustým porostem a stanul na zvláštním místě. Bylo tu nádherné světlo. Za ním se nacházel hustý les, před ním zase vysoká skaliska, do jejichž hlubin mířilo několik jeskyní. A přímo před nimi se rozléhalo několik podivných objektů. Připomínaly portály ze sci-fi filmů. Pořád se tak zvláštně kroutily, blikaly, zhasínaly a zase se rozsvěcovaly... Prvních pár minut před nimi oba muži stáli, jako by vše bylo v pořádku. Pak je však začaly portály děsit. Vrátili se do vesnice... Byla tu další záhada k vyřešení...

"Odkud vlastně kryptidi jsou? Proč jsou mezi nimi zvířata, jež výrazně připomínají dinosaury, přestože dinosauři vyhynuli na konci křídového období? Máme několik teorií. První je, že někteří z těchto živočichů přežívali ve vzdálených koutech planety, izolovali se, a jejich tělesná stavba se příliš nezměnila. A je možná jen náhodou, že z fosilního záznamu neznáme jejich předky. Druhou teorií, kterou osobně nezastávám, je možnost, že existují jakési brány v čase, kterými třeba taková zvířata pronikají do současnosti," říkal sebejistě Jack Owen na své přednášce v Přírodovědném muzeu v Londýně jednoho deštivého dne. "Myslím si, že kdyby existovalo něco jako paralelní vesmír, žili bychom v pěkně zmydleném světě. To je však jen můj názor. Děkuji Vám za pozornost," dodal. Publikum mu nahlas zastleskalo. Následovaly zajímavé otázky. Jedna studentka zoologie se Jacka ptala na Chupacabru: "Obecně se ví, že se Lovci kryptidů nedávno vrátili z Portorika s fotografiemi a vzorky Chupacabry. Přestože Vám média věnovala velkou pozornost, mnoho jste o tom neřekl. Přišli jste na něco nového?" Jack se snažil odpovědět jak jen neurčitě mohl: "Chupacabra existuje, tak jako většina tvorů, které jsme našli a popsali. Ale není to živočich, kterého byste se mohli... Ehm... Zkrátka děsit. Nevíme, co je zač, vidělo ho jen málo lidí." "Myslíte si, že je dobře, že Lovci kryptidů takhle působí?" zeptal se jeden drzý novinář. "Jak to myslíte?" zeptal se zpětně Jack. "Mluvíte o tom, jak jezdíte na expedice. Pak někdo chce provést něco podobného a zahyne," odpověděl novinář. Jack se na něj nechápavě podíval. "Minulý týden si na Portoriko zajel pár, který chtěl také vyfotografovat Chupacabru a na rozdíl od Vás zveřejnit nějaké dobré, podotýkám dobré, fotografie. Nevrátili se živí," řekl mu novinář. Jack se zatvářil překvapeně. "Děkuji vám za informaci. To jsem netušil," řekl.

Pierre strávil několik posledních dnů ve svém pokoji. Když se Jack vracel z přednášky, zrovna Pierre mluvil s Pauline. Poprvé měl možnost se s někým víc bavit od toho incidentu na Portoriku. "Tak co se mi vlastně stalo?" zeptal se. "Došlo k mutaci. Způsobilo ji sérum agresivity. Ale pak ses zase změnil do normálu," řekla mu Pauline. "Hele, Colóna jsem nechtěl zabít... Prostě se ve mě něco probudilo. Nějaký zabijácký instinkt. Doteď mám pocit, že ta zelená potvora ani neměla můj mozek... Pamatuju si hrozně málo," řekl Pierre. "Ano, víme, že jsi Colóna nezabil jen tak. Nejsi zločinec. Tak se neboj. Jack a já to vyřešíme. Nemůžeš jít do basy za něco, co jsi nechtěl udělat!" řekla na to Pauline. Pak zašla do hlavní místnosti v přízemí základny. Tam zrovna Fahad a Roger krmili mládě Tatzelwurma. Malý Tatzelwurmík rychle rostl. To začínalo dělat Lovcům kryptidů starosti. Až vyroste, co s ním? Už teď se občas choval docela podrážděně... Co když navíc jednou uteče? Nikdo totiž neví, že Lovci kryptidů ve své základně chovají Tatzelwurma! Akihiko seděl ve vedlejší místnosti a četl si zprávy o záhadách z celého světa. "Point Pleasant. Nějaký chlupáč s rogalem, blbost. Monstrum z Aricy zahlédnuto v Atacamě, vyřešeno... Mokele Mbembe, hm, asi existuje, hm... Nessie... To nás nezajímá, to není exotické... Zastřelen podivný ještěr v severní Austrálii. Che, vždyť je to krokodýl mořský. Taky že to píšou v nějakým čínským bulváru," říkal si nahlas Akihiko, zatímco jezdil prstem po tabletu. Pak vyskočil ze židle. Do místnosti zrovna přišel Jack a zastihl jej až netypicky nadšeného. "Už vím, kam pojedeme na další misi. Demokratická republika Kongo," řekl Akihiko, "mají tam něco zvláštního... Prý tam umřel nějaký šestiletý kluk, kterého asi, říkám asi, spolkl Mahamba, patnáctimetrový krokouš. Ale ti chlapi, co ho hledali, našli ještě něco. Hele, všichni tvrdí, že si to vymysleli, ale oni říkají, že prý viděli nějaké 'vstupy do jiných světů'." "Tomu nevěřím," odpověděl Jack a položil na stůl svůj batoh. "Já jdu přichystat Cryptid Swift. Stálo by za to se tam podívat," řekl Akihiko a zmizel.

Pierrovi bylo povoleno, aby se k nim přidal na této výpravě, za což byl moc rád. Před odletem ještě zavolal Kate, aby se dostavila do základny a pohlídala nezbedného Tatzelwurmíka... Přílet do Konga byl poněkud zajímavý. Lidé ve vesnici vítali Lovce kryptidů jako nějaké úžasné hrdiny. "Ale vždyť jimi taky jsme," řekl Jack. Brzy se od svědků dozvěděli, co se prý v lese nachází. Místo však museli najít sami. Nikdo se tam nechtěl vrátit... Uprostřed konžského lesa se nacházelo několik portálů do jiných světů... Když je Lovci kryptidů spatřili, měli pocit, že omdlí. Tohle by mohlo změnit všechno, co víme o našem světě. A zřejmě také změní... "Navrhuju, aby jeden z nás prošel tím portálem. Hned se zase vrátí a řekne, co viděl. Ten někdo budu já. Aspoň Vám budu k něčemu dobrý," pousmál se Pierre. Nedbal Jackova varování a prošel tím největším portálem, obklopeným pěti dalšími zleva a pěti dalšími zprava. Lesem jako by projela neviditelná tlaková vlnka. Všechny ostatní portály zmizely poté, co Pierre vstoupil do toho největšího. Všichni si nedočkavě kousali rty a čekali, až se vrátí. Byl pryč už minutu...

Pierre se ocitl ve smíšeném lese. Nedokázal tomu uvěřit! Portál se nacházel přímo za ním. Rozeběhl se. Po pár minutách dosáhl okraje lesa a spatřil malebnou anglickou vesničku. Tak sem ho portál přivedl! Sem tedy mířil. Pak se náhle setmělo. Pierre omdlel. Něco se stalo, něco se muselo vyrovnat. Ať už byl kdekoliv, jeho příchod byl nežádoucí. Odporoval zdejším zákonům. Probudil se opět v posteli. V základně Lovců kryptidů, v Londýně. Jeho pokoj byl vymalován úplně jinak. Ve skříni měl mnohem méně oblečení. A chyběl mu tam černý spandex. Nechápal, co tu dělá. Vždyť ještě před chvílí byl v tom smíšeném lese. Měl se vrátit za ostatními Lovci kryptidů! Otevřel dveře. Potkal Akihika. Byl oblečený v bílé košili. Zvláštní. Pozdravili se. "Seš v pohodě?" zeptal se Akihiko až překvapivě hodným hlasem. "Jo," odpověděl trochu zmateně Pierre, "necítím se špatně. Ehm... A ty?" Akihiko se až moc přátelsky zasmál: "Cítím se skvěle. Teď mi volala máma. Příští týden letím do Japonska na oslavu jejích narozenin. Tak Vás na chvíli opustím." Pierrovým mozkem jako by proletěl šíp. Akihiko byl přece zuřivec, muž, který ve dvanácti ztratil své rodiče a bratry, osamělý, nebezpečný, dobrý, ale ne milý člověk. Tohle byl on, ale jiný, úplně jiný, než jakého ho znal. Mluvil o své matce, jeho matka žije. Pierre seběhl schody a setkal se s Jackem. "Tak tady seš. Dneska začínáš pozdě, co?" zeptal se Jack. Vůbec se nezměnil. Byl pořád stejný. Ale na chodbě Pierre potkal Fahada. Byl takový rozradostnělý, víc než kdy jindy. Pak vstoupil do hlavní místnosti. Musel několikrát zamrkat. U okna stála nějaká postava. Byla to asi dvacetiletá slečna, která se dívala ven z okna. Pierre tomu nedokázal uvěřit. Sabine Leroyová. Otočila se na něj. "Co je, brácho? Vypadáš jako bys spadl z větve," řekla mu, přišla k němu a praštila ho do ramene. Byla skutečná! Sabine je zpátky.

Co se to vlastně stalo? Jak je možné, že Sabine Leroyová žije?! Co se stalo s ostatními Lovci kryptidů? To se dozvíte v příštích částech!