Blogorgonopsid: Dva nedávno popsané druhy angolských scinků z rodu Panaspis

pondělí 19. srpna 2024

Dva nedávno popsané druhy angolských scinků z rodu Panaspis

Do parafyletické (tedy umělé, fylogenetice neodpovídající) skupiny ještěrů patří sedm tisíc rozličných, v současnosti žijících druhů. Herpetologové takřka neustále popisují další a další, zvláště na základě exemplářů z tropických oblastí naší planety. Mnohé nové druhy patří mezi gekony (infratřída Gekkota), nicméně sem tam se na dlouhý seznam ještěrů jednadvacátého století dostane třeba i nějaký ten scink. 24. července tohoto roku vyšel ve vědeckém časopise Evolutionary Systematics článek Mariany P. Marques, která pracuje v Carnegie Museum of Natural History v pensylvánském Pittsburghu, a jejích kolegů, jež v něm představili dva nové druhy scinků z rodu Panaspis. Ten nyní zahrnuje již 24 specií, přičemž všichni se vyskytují v subsaharské Africe. Tito scinkovití z podčeledi Eugongylinae se vyskytují v různorodých prostředích, od afrických savan až po horské lesy. Oba nově popsaní panaspisové pocházejí z Angoly; díky práci Mariany P. Marques a jejích kolegů se nyní počet známých angolských panaspisů zvýšil ze čtyř na šest. Jaké jsou tedy jejich jména, a co si o nich můžeme říci? Jmenují se Panaspis ericae a P. mundavambo. Cílem Marques a jejích spolupracovníků bylo prozkoumat taxonomickou diverzitu panaspisů na základě exemplářů z oblasti Serra da Neve Inselberg na jihozápadě Angoly; je to lokalita docela dobře známá, ostatně z ní k nebesům vystupuje druhý nejvyšší vrchol Angoly, a to Serra da Neve s nadmořskou výškou 2489 metrů. Vědce zajímala jak morfologie, tak genetika nasbíraných a usmrcených scinků, jejichž těla byla prezervována v 70% etanolu, a získaná data srovnali s exempláři z různých jiných institucí, například z Natural History Museum of Los Angeles County nebo z Iziko South African Museum. Jak zjistili, ve sbírce se nacházeli čtyři exempláře P. ericae a jeden exemplář P. mundavambo. Oba jsou samozřejmě známi pouze z oblasti Serra de Neve Inselberg, a je možné, že jsou jejími endemity - tedy že se nevyskytují nikde jinde v jihozápadní Africe, ale jejich výskyt je zcela vázán na tuto lokalitu. P. ericae pochází jak z hustých miomboských lesů ve výšinách asi 1600 metrů nad úrovní moře, tak z níže položeného vyschlého řečiště asi 720 metrů nad mořem. Všechny exempláře tohoto ještěra se vyskytovaly na lesní hrabance a skrývali se mezi spadlými a usychajícími listy. Marques se rozhodla dát zvířeti druhové přízvisko ericae na počest Erice Tavares, významné angolské ochránkyni přírody, bioložce a zakladatelce projektu EcoAngola, narozené v roce 1997. Typový exemplář je od čenichu po kloaku dlouhý 3,26 centimetru, jeho ocásek pak měří 4,48 centimetru. Tento scink rozhodně není žádným obrem.

Paratyp (nikoliv typový exemplář) druhu Panaspis ericae. Fotografie Arthura Tiutenka z článku v Evolutionary Systematics (pro odkaz viz níže)

P. mundavambo také není gigant. Jde o malého ještěra, měřícího v případě jediného, a to sice typového exempláře, od čenichu po kloaku 3,56 centimetru, přičemž neúplný ocásek má 5,17 centimetru. Výzkumníkům se nepodařilo zjistit, jakého pohlaví exemplář je. Fylogeneticky je mu nejblíže druh P. annettesabinae, etiopský endemit formálně popsaný v roce 2020. Na rozdíl od P. ericae a dvou dalších angolských scinků nemá P. mundavambo supranasální šupiny (to jsou šupiny vyskytující se nad nebo za nosními). Nemá také tzv. ablefarinové oko, jež se u P. ericae vyskytuje a jež vzniklo částečným či úplným spojením očních víček a vyvinutím průhledného "okénka" ve spodním víčku; tento znak se konvergentně vyvinul u několika různých a fylogeneticky blízce nespjatých skupin scinkovitých (Scincidae). Jen pro úplnost, P. ericae má podle autorů popisu tzv. pre-ablefarinové oko. Tento příspěvek se nezabývá vývojem očních víček u scinků, tudíž snad prominete, že se od tohoto tématu vzdálím. Oba nově popsané druhy mají robustní, válcové tělíčko s krátkými končetinami, z nichž každá pochopitelně nese pět prstů. U přední část hlavy (rostrum) převažuje, co se rozměrů týče, šířka nad délkou. Marques a její kolegové v závěru článku poukazují na to, že objev těchto dvou ještěrů byl nečekaný; Serra da Neve Inselberg je nyní domovem čtyř z šesti angolských panaspisů, včetně těchto "nováčků". Jejich objev nutí k zamyšlení se nad evolucí této skupiny ještěrů - proč za posledních několik milionů let nabyli v této relativně malé oblasti o rozloze 630 čtverečních kilometrů takové rozmanitosti? Skrývají se na tomto území třeba i další, dosud nepopsaní scinkové z rodu Panaspis? Pro úplnost uvedu, že v Sierra da Neve Inselberg žijí i jiní scinkové objevení relativně nedávno, třeba Acontias mukwando, který je docela velkého vzrůstu - měří okolo 17 centimetrů. Popsán byl přitom teprve minulý rok! Tato oblast tedy určitě ještě nějakou herpetofaunu světu vydá, a kdo ví, třeba se mezi ní další panaspisové najdou.