Ianthasaurus

Ianthasaurus byl maličký příbuzný proslulého Edaphosaura. Byl to pelykosaurus, plaz spřízněný se savci, a zároveň jeden z prvních větších plazů na Zemi. V Severní Americe se vyskytoval před 300 miliony let v období Karbonu. Pravděpodobně to byl předchůdce Edaphosaura a nakonec již žil ve stejné době, jako on. Šlo jen o jeho změnšenou verzi. Ianthasaurus měřil 75 centimetrů na délku, kdežto Edaphosaurus dosahoval délky až třímetrové. A zatímco Ianthasaurova hmotnost se pohybovala okolo pěti kilogramů, Edaphosaurus vážil šedesátkrát víc. Vzhledem se však od něj výrazně neodlišoval. Zádová plachta u něj byla přítomna též. Tato ploutev sloužila k termoregulaci: stačilo ji nastavit sluníčku, a studenokrevný plaz se hned ohřál. Když jeho tělesná teplota příliš stoupla, nastavil plachtu studenému větru a tělo se ochladilo. Tento výkonný "termoregulační systém" se vyvinul i u dalších savcovitých plazů, například u současníka permského druhu Edaphosaura, Dimetrodona. Samozřejmě známí dinosauři jako Spinosaurus a Ouranosaurus měli plachtu též... Zevnějškem se tedy Ianthasaurus od svého velkého příbuzného nelišil. Byl o dost menší, ale jinak mezi nimi nebylo tolik lehce rozpoznatelných rozdílů. Avšak zuby, to už je něco jiného. Edaphosaurus měl zuby typické pro býložravce. Drtil s nimi tuhou vegetaci, například jehlice prvních jehličnanů. Ianthasaurus byl určitě hmyzožravcem, neboť jeho zuby byly ostré a na špičce mírně zatočené vzad. Špičáky byly málo vyvinuté. Takovéto zuby se hodily k prokousnutí tvrdých krovek brouků nebo pancíře menších stonožek. V období Permu byla hladina kyslíku v atmosféře mnohem vyšší než dnes, což umožnilo nárůst velikosti členovců. Ianthasaurus byl v potencionálním nebezpečí ze strany velkých škorpiónů, dlouhých přes 1 metr, na druhou stranu si však pochutnával na velkých švábech, jež mu byli snadnou kořistí... Od Edaphosaura se odlišoval i tvarem lebky. Připomínala lebku Haptoda, což byl jeden ze Sphenacodontů... Pravděpodobně nebyl příliš rychlý. Končetiny se nenacházely pod tělem jako u savců. Místo toho měl Ianthasaurus typický ještěrčí postoj s nohama vytočenýma z těla do stran. Na krátké vzdálenosti dokázal obstojně běžet, ale pravděpodobně dával přednost jiným únikovým metodám. Možné je i to, že své predátory zastrašoval pestře zbarvenou zádovou ploutví. Tvar ploutve se u jednotlivých druhů Ianthasaura lišil...

Jeho popis můžete v knize The Origin and Evolution of Mammals.

Příště Palaeohatteria!