Správce dinosauřího parku pokračuje! Co se asi na Tedově ostrově událo za poslední týden? Abych řekl pravdu, jsem velmi zvědavý, s jakými problémy se zase Dan musel vypořádat. Nebudu to protahovat, opravím hrubky v Danově narychlo psaném manuskriptu, a zveřejním jej pro Vás...
Krmení supů a hledání nového parku
To byl zase týden! Od pondělního rána po páteční ráno jsem se nezastavil. V parku je tolik zvířat, která vyžadují zvláštní péči, že už na některá začínám zapomínat, a ona se pak zlobí, že se o ně nikdo nestará. Pondělí začalo blbě. Vstal jsem, prsty jsem si protřel oči, pak jsem si ty prsty umyl, a chystal jsem se dát sobě i Dinovi vydatnou snídani, když tu náhle začala pípat má vysílačka. Popadl jsem jí, zařval jsem do ní, co se jako děje, a jeden nový ranger mi trochu ustrašeným hlasem sdělil, že ze svého výběhu utekl Siamotyrannus. Přál bych si, ale mě v tu chvíli trefil blesk! Celý naštvaný jsem vyběhl ven z domku ještě v pyžamu, a s uspávací puškou v ruce, a pokusil jsem se přeskočit plot. Bohužel se mi to úplně nepodařilo, a obličejem se dopadl do hlíny. Hlasitě jsem nadával, a kdybych mohl, zlostí bych asi pušku rozflákal o zem, ale na to nebyl čas. Skočil jsem do jeepu, a rozjel se směrem na jih. Siamotyrannus mezitím plundroval sklad sušeného masa v jižní části ostrova, a svým neustálým mručením k smrti děsil Coelophysise, skrývajícího se v houštinách za ohradou jen pár metrů od skladu. Rangeři se rozhodli zvíře neuspat, protože kdyby sebou seklo v ruinách skladu, mohlo by si hlavu, krk nebo bok napíchnout na ostrý trám, a my bychom o něj přišli úplně (nebo by v nejlepším případě musel na veterinu, a vzpamatovával by se z takového zranění týdny nebo i měsíce). Zděšeně tedy přihlíželi té hrozivé destrukci, a snažili se ho nějakým způsobem odlákat. Používali k tomu klakson, dokonce před něj hodili flák čerstvého masa, ale Siamotyrannus byl zaujat jen a jen ničením dřevěné budovy. Jakmile jsem na místo přijel a vyskočil z jeepu, načež jsem zase vypadl, a spadl obličejem do hlíny, k obrovskému smíchu šéfa rangerů, kterému jsem hned nato začal vyhrožovat, že vezmu křídu a nakreslím mu na dveře prase s dinosauřím ocasem za to, jak se mi posmíval... Kde to zase jsem... Jakmile jsem vyskočil či vypadl z jeepu, a spatřil zuřícího dinosaura, sám jsem nevěděl, co dělat. Jediné, co mě napadlo, bylo vystrašit ho. Zařval jsem na šéfa rangerů, aby skočil do vrtulníku, a tím pak přiletěl co nejblíž skladu. Pohotově souhlasil, a vypadal vyděšeně. Mé řvaní a výhrůžky zabraly. Nikdy se mě nepokoušejte naštvat, děti! Rangeři tedy přiletěli ke skladu vrtulníkem, a jeho obrovský hluk zvíře vystrašil, a ono se dalo do pohybu. Odběhlo ze skladu s velkým kusem sušeného masa mezi zuby, a pak ho do boku trefila uspávací šipka, a bylo po všem. Zbytek pondělí jsem trávil opravou jeho ohrady. Zdá se, že ráno toho dne do ní prostě silou narazil, a prosvištěl jí, podobně jako prosvištěl stěnami dřevěného skladu. Siamotyrannus je už plně vzrostlý, a taky pěkně silný! Jeho ohradu jsem ale skvěle zpevnil, a teď už z ní neuteče! Nebo aspoň doufám... Problémů jsme měli víc, a já se nezastavil při uklízení Teleocerasího trusu, krmení Hyboda, při kterém jsem skoro přišel o prsty, ani při péči o terárium nebezpečných pavoukovců jako jsou Mesothele a Pulmonoscorpius. Ovšem včera večer jsem si přece jen trošku dáchl. Přišla na mě povinnost nakrmit naše dva Aiolornise, ty dva velké pravěké supy s rozpětím křídel nějakých pět metrů, které Oliver relativně nedávno do parku přivezl. Jó, lidi, to byl alespoň nějaký zážitek! Seděl jsem v krytu, jenž byl umístěn do jejich voliéry, a sledoval, jak zuřivě trhají mrtvou krávu. Té mi samozřejmě bylo líto, ale na ostrov ji přivezly se zásobami masa, takže jsem ji neviděl umírat. Nicméně tihle obří draví ptáci, někdy podle Olivera nazývaní "gigantičtí kondoři", i když to prý není správné označení, protože to prostě nejsou supi, jelikož prostě patří do jiné čeledi, a co já o tom vlastně vím, he? Tak tihle obří draví ptáci projížděli svými masivními zobáky masem, přetrhávali šlachy, vytahovali obrovské kusy z břišní dutiny, a celé je polykali. Bylo to ještě krutější než pozorovat pravé nefalšované, částečně šupinaté dinosaury. Sledovat ty dva Aiolornise bylo jako vrátit se zpátky do pravěku, a vidět, jakou chuť k jídlu některé z těch prapotvor měly! Vsadím se, že kdybych při vycházení z úkrytu nějak omdlel, třeba zápachem mršiny, pustili by se i do mě. Tu noc jsem ležel v posteli, hleděl do stropu, a přemýšlel o tom, jaké by to bylo, kdyby se přede mnou objevila hlava obrovského pravěkého supa, a jeho zobák by mě klovl do čela. Nemohl jsem myslet na nic jiného. Představoval jsem si, jakou strašlivou sílu ve svém zobáku tihle ptáci musí mít. A pak jsem se najednou strašně lekl, protože mě Dino svým zobákem jemně klovl do ruky. Začal jsem křičet, panikařit, pokusil jsem se na posteli vstát, ale zase jsem spadl, a narazil si bradu o podlahu! Zabolel mě zub, tak jsem si na něj sáhl, a měl jsem pocit, že se viklal! Utíkal jsem do koupelny, a tam jsem se pak zase přesvědčil, že se neviklal, a že se mi to jenom zdálo (ale našel jsem mezi zuby nějaké zelí), tak jsem se vrátil k Dinovi a vynadal mu. A pak jsem si uvědomil, co bylo v nepořádku. Dino mě prosil o krmení. V pondělí jsem ho stačil ráno nakrmit po té akci se Siamotyrannem, to ano, a následující den i ve středu též. Jenže ve čtvrtek jsem měl ráno tolik práce, a to hlavně administrační, že jsem mu zapomněl dát krmení. A on měl večer ukrutný hlad! Tak se postavil k posteli, opřel si o ní přední končetiny, a jemně mě na svůj hlad upozornil. Jenže já zase reagoval jako šílenec. Moc jsem se mu omluvil, a dal jsem mu velkou mísu plnou salátu. Do pár minut ho celý snědl. Chudák můj leptoceratopsík... Slíbil jsem si, že první věc, co ode dneška každý den udělám, bude dát mu snídani. Už na to nikdy nezapomenu.
Oliver se v úterý vydal na Isle of Die, a strávil půl dne na východním pobřeží mezi stády hadrosaurů v naději, že najde nějaký zajímavý druh, který by mohl přivést do parku. Nakonec přivezl tři relativně malé pravěké škorpióny druhu Tityus apozonalli, kteří prý žili v Severní a Střední Americe někdy v miocénu. Nejsou to moc velká zvířata, ale Oliver je moc chtěl, protože má ve svém domku v parku jednoho zástupce tohoto druhu fosilizovaného ve středoamerickém jantaru. Chápu jeho nadšení, ale jaký mají ti štíři jed? Co když někoho z nás bodnou? Zase jen další potenciálně nebezpečná zvířata... Od té doby se Oliver na Isle of Die nevydal, pátrá totiž po něčem docela jiném. Stejně jako nás všechny ho zajímá onen údajný dinosauří park na jednom z pacifických ostrovů, o němž se v poslední době mezi místními ostrovany mluví. Oliver se dal dohromady s Ochránci pravěké zvěře v čele s Lindou Johnsonovou, a společně se vydali na velký let malým bílým osobním letadlem po Jižním Pacifiku, přičemž létali z jednoho ostrova na druhý, a snažili se zjistit, kde by se vlastně takový park mohl nacházet. Zdá se mi to nemožné. Ale jim ne, věří, že ho najdou. Dnes okolo desáté jsem s Oliverem, který se z cesty již vrátil, krátce hovořil (jo, zase spolu mluvíme, ale štve mě, protože mě dneska pinkl do ucha, a to se mi nelíbilo, je to darebák), a řekl mi, že si myslí, že by se takový park klidně mohl na nějakém ostrově nacházet, a být před světem skryt, používali-li by jeho majitelé ty zvláštní iluzionistické krabičky, díky nimž před rokem Scrappeři zmizeli po ostřelování našeho pobřeží. Byly to takové chytré vynálezy, které dokázaly vytvořit trojrozměrnou iluzi. Upřímně, něčeho takového by klidně mohla využívat armáda. Zneviditelnit se tím, že místo sebe ukážete nepřátelům mlhu. Oliver říká, že klidně může existovat ostrov, který je tímto způsobem zakrytý iluzí moře a modré oblohy, a že si ho tak nikdo nedokáže všimnout. Neuvidíte ho ze vzduchu ani z moře. Snažil se od jednoho chlapíka na Tuvalu zjistit víc - ten člověk prý plul na jachtě po moři, a slyšel řev dinosaurů z dálky, a přitom poblíž nebyl žádný ostrov. Myslel si, že se někdo na jachtě na notebooku díval na Jurský park, ovšem pak se doslechl o zkazkách o novém dinosauřím parku, a když zjistil, že Oliver a Ochránci pravěké zvěře po něm pátrali, a přiletěli na Tuvalu, kontaktoval je, a pověděl jim tento příběh. Když mi to takhle Oliver vysvětlil, uvěřil bych tomu. Pak mi zamával, a řekl: "Tak čau, sysle. Uvidíme se u oběda." A to jsem se vážně urazil. Pořád mě oslovuje "sysle"! Musel jsem zrudnout zlostí jako nějaký démon. Nechci už dnes Olivera potkat, takže půjdu na oběd až jako poslední z celého ostrova! Tím se mu pomstím! Příští týden snad budu mít trochu víc klidu. Od pondělí začnou někteří pracovníci parku odjíždět na dovolenou. Ta doba osamocení mezi dinosaury, jež nastává každé léto, se zase blíží...
Danova pošta: Jsem rád, že jsem Vám mohl popovídat o tom, co se v parku stalo za poslední týden, a vypovídat se ze svých trapných zážitků (hlavně těch pádů). Víte, je to pro mě nesmírně důležité. Mám práci, ve které akumulace stresu (snad to takhle můžu říct) dokáže člověka trvale oslabit. A víte, jak to je. Hladový dinosaurus vždycky uloví toho nejslabšího, a ten může být taky nejpomalejší, a to nechci být já! Každopádně co si myslíte o tom novém parku s dinosaury? Skutečně existuje, nebo jenom někdo na moři hraje tyranosauří řev, aby vyděsil lodě proplouvající v okolí dvaceti kilometrů od ostrova?
Doufejme, že se brzy dozvíme, zda jsou tyto zkazky o dalším dinosauřím parku pravdivé či ne! Další část Správce přijde za týden, 7. srpna! Zítra můžete na Blogorgonopsidu očekávat druhou část kapitoly "Do chřtánu smrti" ze 4. série Lovců kryptidů!
Žádné komentáře:
Okomentovat