Miklós Kretzoi (9. února 1907 až 15. března 2005) byl maďarský geolog, paleontolog a paleoantropolog, který se během své mimořádně dlouhé vědecké kariéry zasloužil o publikování mnoha prací z oborů paleontologie obratlovců a paleolitické archeologie. Narodil se a strávil část dětství v Budapešti v době, kdy bylo Maďarsko součástí Rakousko-uherské monarchie. Jeho mateřským jazykem tedy byla němčina, nikoliv maďarština, tu se však v průběhu dětství perfektně naučil. Později se naučil plynně hovořit francouzsky, rusky, italsky, anglicky a dokonce mluvil i esperantem. Už jako malý projevoval zájem o fosilie živočichů, a rozhodl se jimi profesně zabývat. První díla z oboru vertebrátní paleontologie publikoval ve dvaceti letech, v roce 1927. V této době studoval přírodní vědy a umění na Univerzitě Petra Pázmánye. Při studiu dobrovolně pracoval pro Maďarský geologický institut, nejstarší zařízení svého typu v celé východní Evropě. Právě v tamních depozitářích zkoumal velké množství fosilních exemplářů z celého Maďarska. V roce 1929 úspěšně dokončil studium, a jako geolog a geofyzik začal pracovat pro Hungarian-American Oil Company. Práce pro tuto společnost mu přinesla možnost cestovat po Evropě i Spojených státech amerických. Se začátkem 2. světové války se ji však nakonec rozhodl opustit, a přesunul se do Národního maďarského muzea v Budapešti. Tam pracoval jako kurátor odvětví mineralogie a paleontologie. V roce 1950 se vrátil do Maďarského geologického institutu, o dvacet let později se přesunul do Univerzity v Debrecínu, a čtyři roky nato, v roce 1974, odešel do důchodu. To však nebyl konec jeho vědecké práce, výzkumu se totiž věnoval i celá desetiletí poté. Zabýval se především třetihorními a čtvrtohorními savci. V roce 1942 například pojmenoval vyhynulého nosorožce rodu Acerorhinus z miocénu Řecka, a zrovna tak jeho maďarského příbuzného z pliocénu a pleistocénu, Stephanorhina. Čtyři roky předtím zase popsal Plioviverropse, pliocénní až pleistocénní šelmu z čeledi hyenovitých z jižní Evropy, a Xenocyona, podrod vlka (Canis), který vyhynul v době ledové. Ustanovil také skupinu Smilodontini, a to již v roce 1929, tedy na konci svého studia. Ze současných šelem popsal panonského šakala, poddruh Canis aureus ecsedensis, a to v roce 1947. Někteří odborníci si však dodnes myslí, že tento poddruh je neplatný, a ve skutečnosti patří k poddruhu šakala obecného kavkazského (C. a. moreotica). Kretzoi jej totiž popsal podle odlišně zbarveného jedince ze zoo; šakalové ve volné přírodě Maďarska ve 40. letech nežili, neboť z ní byli vytlačeni (sami se vrátili až v 70. letech). Velmi důležitým, a rozhodně platným druhem, který Miklós Kretzoi popsal, byl však tzv. evropský jaguár, tedy Panthera gombaszoegensis! Jeho popis zhotovil v roce 1938 na základě zkamenělých kostí nalezených na Slovensku. Kromě toho popsal v roce 1946 podle muzejních exponátů i lidmi vyhubený poddruh zubra evropského, Bison bonasus hungarorum, vyhubený roku 1852. Co se týká počinů v oboru paleoantropologie, tím zřejmě největším v Kretzoiově kariéře byl popis maďarského primáta z epochy miocénu, zhotovený roku 1969. Kretzoi mu dal jméno Rudapithecus hungaricus. Dnes jde sice o sporný taxon, někteří odborníci jej totiž přiřazují k rodu Dryopithecus, zvíře bylo nicméně popsáno z úžasně zachovalých ostatků, nalezených ve zlatém dole u obce Rudabánya na severovýchodě Maďarska. Kretzoi vykopávky vedl, spolu s ním na nich byli i David R. Begun, Björn Kurtén a několik dalších významných antropologů a paleontologů. Později zhotovil monograf, jenž je dosud mezi taxonomy zabývajícími se hominoidy považován za velmi důležité dílo. Za svůj přínos světu vědy byl oceněn Széchenyiovou cenou. Miklós Kretzoi zemřel dne 15. března 2005 ve věku 98 let. Byl skutečnou paleontologickou legendou, a v roce 2011 byl na jeho počest pojmenován miocénní medvěd Kretzoiarctos beatrix, předchůdce pandy velké.
Žádné komentáře:
Okomentovat