Již devětadvacet dnů uplynulo od napsání popisku zmije mnohorohé, a myslím si, že je nejvyšší čas uvést na Blogorgonopsidu slíbený článek o zmiji pouštní. Velice rád Vás s ní seznámím...
Latinský název: Bitis caudalis,
Rozšíření: jihozápadní Afrika,
Velikost: délka 25 až 40 centimetrů, výjimečně 50 centimetrů.
Zmije pouštní obývá aridní oblasti na jihozápadě afrického kontinentu. Vyskytuje se v jihozápadní Angole, v Namibii, na jihu Botswany, jihozápadě Zimbabwe a také v některých provinciích Jihoafrické republiky, včetně Severního Kapska a Limpopa. Preferuje písečné oblasti; tráví mnoho času zahrabaná v písku, zatímco čeká v záloze na kořist. Tou se stávají především malí pouštní ještěři, kupříkladu gekoni nebo scinkové různých druhů. Mimoto však loví i malé savce či ptáky, případně svou stravu může doplnit i o nějakého toho obojživelníka - na pomezí pouště Namib a namibijského pobřeží loví například otylky velkooké, malé žabky, o nichž je známo, že se z vajíček vyvíjejí přímo v dospělce, aniž by prodělali stádium pulce. Zmije pouštní dokáže v záloze čekat celé dny na kolem procházející kořist, čas od času ale také využívá svého ocasu k nalákání zvědavých ještěrů; podobně jako australští smrtonoši napodobuje koncem ocasu pohyb červa. Jakmile se k ní kořist přiblíží, zmije učiní výpad, zaklesne do jejího těla své dlouhé přední jedové zuby, jež jsou jako u všech zmijovitých sklápěcí, a vpraví do ní jed. Ten však není příliš silný. Údajně jde dokonce o jeden z nejslabších jedů zmijí rodu Bitis, jenž zahrnuje 18 druhů. Případy uštknutí člověka jsou velice vzácné. V případě, že by člověk na zmiji pouštní šlápl bosýma nohama, a obdržel od ní "jedovatý polibek", musel by být okamžitě převezen do nemocnice. Projevila by se u něj nevolnost, následovaná zvracením, dále šok, silná bolest v místě kousnutí a jeho okolí, a také výrazný otok. Jed zmije pouštní je koktejlem neurotoxinů, jež ovlivňují nervovou soustavu, a myotoxinů, jež způsobují nekrózu. Osoby, jež byly tímto druhem uštknuty, se musely potýkat s nekrotickými vředy v okolí rány. Neexistuje však žádný záznam neurotoxické paralýzy či koagulopatie způsobených u lidí jedem tohoto hada. Nicméně drobnou myšku tento smrtící koktejl dokáže zabít neskutečně rychle. Vzhledem k odlehlosti oblastí, jež zmije pouštní obývá, a také vzhledem k tomu, že má v porovnání se svými příbuznými poměrně slabý jed, není příliš nebezpečná. Co se velikosti týče, jde o docela malého hada, dorůstajícího délky 25 až 40 centimetrů. Největší naměřený jedinec měřil 51,5 centimetru; jednalo se o samici z jižní Botswany. Tělo je poměrně robustní, jeho břišní část je krémového zbarvení. Vzorování na bočních a zádových šupinách je skutečně velice variabilní. Existuje velké množství barevných morf, právě kvůli své variabilitě jsou však tito hadi cenění v obchodu s exotickými mazlíčky, kvůli čemuž jsou především v Namibii a v Jihoafrické republice ilegálně odchytáváni. Obdobně jako její blízce příbuzná zmije zakrslá (Bitis peringueyi), pohybuje se zmije pouštní do strany, přičemž vytváří v písku charakteristické stopy ve tvaru písmene S. A podobně jako její další sestřenice z jihozápadu Afriky, zmije mnohorohá (Bitis cornuta), je vybavena "růžky" nad očima. Zmije pouštní nicméně nemá nad očima několik takových růžků; nad každým okem se nachází pouze jeden, tvořený samozřejmě jedinou šupinou. Tento znak ostatně vysloužil zmiji pouštní její anglický název "horned adder" (případně "horned viper"). Samice zmijí pouštních přivádějí na svět živá mláďata. Nově narození jedinci mají nad očima pouze jakési nepatrné výstupky, rozhodně se však nejedná o plně vyvinuté růžky. Není výjimečné, když samice přivede najednou na svět přes 20 mláďat.
Příště zmije zakrslá!
Žádné komentáře:
Okomentovat