Správce dinosauřího parku - Bláznivé léto

A je to tu! Po celý zbytek července a v srpnu bude na tento blog přibývat pátečník Dana Jamesona, správce Dinosauřího parku na Tedově ostrově, jenž je vskutku obdivuhodným místem, neboť je domovem těch nejnebezpečnějších tvorů, které na naší planetě potkáte, a náš hrdina je s nimi nucen pracovat! Sám se už nemohu dočkat, až se dozvím, co nového se v Dinosauřím parku a jeho okolí od září minulého roku odehrálo. Nebudeme to tedy zbytečně protahovat. Pohodlně se usaďte, a pusťte se do čtení Danova zápisku!

Bláznivé léto

Můj život je skvělý. Sem tam se sice přihodí něco divného, ale to už musíte v Dinosauřím parku očekávat. Pořád mám práci, Charles mi pořád platí, navíc mi v březnu zvýšil plat, takže mám víc peněz k utrácení, a začal jsem sbírat známky. Myslím tím poštovní známky, ne známky ze školy, ta hrůza je už naštěstí za mnou... Dinosauří park prosperuje. Den co den, měsíc co měsíc chodím uklízet zvířecí výběhy, krmit naše svěřence, a čas od času se za nimi musím hnát s uspávací puškou. V dubnu jsme měli menší problémy s našimi Echinodony. Nějakým zázračným způsobem se jim podařilo frnknout z výběhu, a začali zmateně pobíhat po parku. Byl jsem toho dne zrovna ve výběhu Protoceratopsů, a rovnal jsem v něm půdu, protože tihle bezrozí ceratopsidi si pořád v hlíně vytvářejí jamky, a pokrývají se prachem. Náhle jsem spatřil několik našich hochů a dívek, jak poskakují kolem čtyř Echinodonů, různě před nimi natahují ruce, protahují si před nimi prsty, a mávají na ně. Nevěřícně jsem zakýval hlavou, a vystartoval jsem z výběhu ven. Z kapsy jsem vytáhl pistoli, a všichni se zděsili. V posledních měsících si o mě mí podřízení začali říkat, že jsem nevrlý. Myslím, že účastnici tohoto honu na Echinodony si to plně uvědomili, když jsem zavřel jedno oko, natáhl jsem ruku s pistolí, a vystřelil jsem. Samozřejmě to byla uspávací pistole, a já během několika vteřin trefil všechny Echinodony. Řekl jsem pracovníkům, že takhle se chytají dinosauři. Rukama je nechytíte, potřebujete anestetika. Dlouze na má slova pokyvovali hlavami. Pak jsem na ně zařval, aby odešli, oni uspané dinosaury zvedli ze země, a dali se do pochodu... Během jara a začátku léta tohoto roku nechal Charles najmout čtyřicet nových pracovníků. Většina z nich jsou Američané, Australané a Novozélanďané, ale máme tu i novou veterinářku z Fidži, údržbáře z Německa a kuchařku z Maroka. Zrovna minulý týden jsem deset našich nových pečovatelů o zvířata učil, jak odstraňovat nechtěnou plevel ve výběhu Wuerho, naší samice Wuerhosaura. Bylo to velice zvláštní odpoledne. Chodili jsme kolem Wuerho, která překvapivě docela klidně trhala listí z malého cykasu, a já jim ukazoval, na kterou plevel použít nůžky a na kterou zase rýč. Bylo to vážné téma, a mluvil jsem o tom jako profesionál, vysvětloval jsem svým podřízeným detaily, o nichž zkrátka museli vědět, když si najednou Wuerho pšoukla. Nic nebylo slyšet, a já pokračoval ve výkladu, přičemž jsem stál nedaleko jejího ocasu. Všichni si najednou zacpali nosy, a dívali se mým směrem. Ptal jsem se jich, co se jako děje, a jestli jim náhodou nevoní moje nová kolínská. A pak zafoukal vítr, a já to ucítil. Celý jsem zezelenal, a pádil jsem k východu z ohrady. Otevřel jsem ústa dokořán, a snažil se popadnout nějaký decentní závan vzduchu, a všichni ti noví pracovníci najednou propukli ve strašný smích. Urazil jsem se. Oni sami si před chvílí zacpávali nosy, a pak se smáli mě za to, že jsem se skoro udusil! Měl jsem sto chutí jim vyhrožovat, že je nechám vyhodit, ale rozhodl jsem se překonat své naštvání, a pokračoval jsem ve výkladu, jako by se nic nedalo. Po celý zbytek odpoledne se však na mě pořád tak zvláštně usmívali. Dalšího dne mi to u snídaně v jídelně připomněl Oliver. Prý o tom předchozí večer slyšel, a nemohl celou noc spát díky tomu, jak si celou situaci představoval. Navrhl mi, abych se stal komikem v televizi. Tím mě pořádně naštval. Od té doby jsem s ním nepromluvil, a asi už nikdy nepromluvím... I tento týden začal bláznivě. V pondělí ráno jsem vykoukl ven z okna, abych se nadechl čerstvého, vlhkého, tropického ranního vzduchu. Najednou mě do čela trefila kulička. Nahlas jsem zařval, a probudil všechny, kteří spali v okolních domcích. Můj nový soused Ian se mi za tu nepříjemnost hned omluvil, a sdělil mi, že se učil pracovat s kuličkovou pistolí, protože si se svými kolegy večer chtěl dát přátelskou bitvu. Proklel jsem ho všemi možnými přezdívkami, které mne napadly, prásknul jsem s oknem, až se sklo zachvělo, a já se zděsil, že jsem ho takřka rozbil, a šel jsem si dát snídani. A co najednou nevidím! Lednička byla otevřená, a Leptoceratops Dino měl v jejím prvním patře zaražený zobák. Trhal jím salát, zelí, brokolici, květák, ředkvičky, rajčata, prostě všechnu zeleninu, kterou jsem tam měl. Musel jsem si pospíšit s přípravou jeho snídaně. Vytáhl jsem z ledničky jeho hlavu, ledničku jsem zavřel, a natrhaným salátem jsem mu naplnil misku. Mezi listy salátu jsem položil tabletku s vitamínem. Minulý rok v létě začal Dino vitamínové tabletky odmítat, protože jsem mu omylem dal jednu prošlou, a mu se z toho udělalo špatně od žaludku. Od té doby jsem ho učil znovu si na tabletky zvykat. Dávám mu jiný typ, tyhle tablety jsou menší, a on je mezi listy salátu málokdy zaregistruje. V současné době se už tablet nebojí, ale když nějakou v salátu přece jen najde, odstrčí ji na okraj misky, a spolkne ji až s posledním listem salátu. To nejhorší si nechává na konec. Dinovi se daří naprosto skvěle. Je už plně vzrostlý, měří 2 metry a váží okolo 80 kilogramů. Před asi čtyřmi nebo pěti měsíci jsem se ptal Charlese, zda mi ho stále hodlá nechat, a on mi prostě řekl, že se o Dina starám dobře, takže pořád může zůstat u mě doma. Často se s ním po dlouhých a únavných hodinách práce mazlím, a on vydává z hrdla zvuky podobné kočičímu vrnění. Je to chytrý rošťák. Zobákem umí otevírat ledničku a cupovat mé peřiny. Ale jinak neprovádí žádné špatnosti.

Asi nejnezdvořilejší, ač zřejmě ne úmyslně, jsou vůči mě Othnielie. Máme už celkem pět výběhů s těmito zvířaty, původní populace se drží stále v tom stejném, vybudovaném v roce 2013, jejich potomci a potomci jejich potomků pak bydlí ve zbylých čtyřech, a Oliver samozřejmě každé jaro odváží několik Othnielií zpátky na Isle of Die, a vypouští je do tamní divočiny, jinak bychom to s už tak početnými ornitopody nezvládli. Problém s Othnieliemi je ten, že neustále zanáší svůj výběh. Ve středu tohoto týdne jsem opět ukazoval novým pracovníkům, tentokrát skupince výhradně tvořené Australany a Novozélanďany, jak uklízet trus těchto dinosaurů. Vysvětloval jsem jim, jak je lopata ostrá, že do toho nepříjemně zapáchajícího materiálu lehce zajede, a podal jsem jim přednášku o tom, jak následně pohybovat rukama a tedy i lopatou, a jak nabraný materiál správně odhodit na určené místo. Nevypadali moc zaujatě. Pak ale jedna nová ošetřovatelka ukázala rukou na mou pravou nohu, a všichni se začali chichotat. Vztekem jsem musel zafunět jako lokomotiva. Celou botu jsem měl ponořenou v Othnieliím trusu, který ji obalil jako bahno. Cítil jsem se vážně trapně, a byl jsem na Othnielie naštvaný. No řekněte, copak už jste někdy šlápli do dinosauřího bobku? Víte, jaké to je?! Drhnutím boty kartáčem v umyvadle jsem strávil celou hodinu, a další hodinu jsem věnoval utírání umyvadla a podlahy kolem něj. Chtělo se mi brečet... S nejnovějšími přírůstky v parku ale nějaké zvláštní problémy nejsou. Oliver za posledních pár měsíců přivezl celou myriádu pravěkých živočichů z Isle of Die. Konkrétně je to pár velkých pravěkých supů rodu Aiolornis, jejichž rozpětí křídel se rovná pěti metrům, potom pěkný dvoumetrový ankylosaur Dracopelta, třináct eocénních netopýrů zvaných Onychonycteris, a tři Gemuendiny, které se zdánlivě podobají rejnokům, ale ve skutečnosti představují něco mnohem primitivnějšího. Možná jsou to jen čtyři druhy za posledních, řekněme, deset měsíců, ale jednotlivých zvířat je to až příliš! Třeba těch Onychonycterisů taky mohl přivézt míň. Když teď člověk vstoupí do aviaria, začnou všichni naráz pískat, tak jak to netopýři dělají (není to pravé pískání, prostě takový ten... netopýří zvuk), a člověka to vystraší! Kromě výprav na Isle of Die se však Oliver věnuje i jiné záležitosti. Minulý rok v létě jsme se vypořádali se Scrappery, kteří zvířecím obyvatelům na Isle of Die ošklivě ubližovali. Když jsme dopadli jejich vůdkyni, Samanthu Stewartovou,  Oliver se jí nezdvořile vloupal do kontaktů v mobilním telefonu, a našel tam číslo na L. C. Clarka, který dlouho náš park financoval (před třemi lety toho však nechal). Už minulý rok na podzim se Oliver, Tim a Charles pokusili Clarka kontaktovat, a otevřeně se ho zeptat, zda o Scrapperech náhodou něco nevěděl. Jenže jeho sekretářka nám sdělila, že Clark byl mimo své sídlo v Americe, a že byl na "důležité obchodní cestě". Chlapi mu zkusili zavolat o dva měsíce později, na konci prosince. Sekretářka jim sdělila, že Clark byl na dovolené, a slavil při ní Vánoce. Na jaře byl prý zase na jiné obchodní cestě. Jinými slovy, pan Clark s námi nechce hovořit. Případ se Scrappery se řešil v médiích po celém světě, a možná byste se divili, kolik lidí vyslovilo nesouhlas s jejich ohyzdným chováním, a jak moc nás a Ochránce pravěké zvěře podporovalo. Stewartová byla za zabíjení ohrožených zvířat odsouzena na třináct let vězení. Dobře jí tak! Je tu ale jeden problém. Víme, že Scrappeři některá zvířata, zvláště dinosaury, chytali do klecí. Oliver si myslí, že měli být někam převezeni. Dopátral se obdivuhodné informace. Na některých pacifických ostrovech se šušká o nějakém ostrově s dinosaury, ne o Tedově ostrově - každý ví, že je na něm náš park, vždyť byl kdysi na krátkou dobu otevřen i veřejnosti. Mluví se o nějakém dalším ostrově. A Oliver si myslí, že to má co do činění s lovem dinosaurů, ke kterému na Isle of Die docházelo minulý rok... Náš tým hodlá to místo vypátrat, a zjistit, co je zač. Jestli nás náhodou někdo kopíruje, tak za to pěkně zaplatí! Jedno Vám řeknu... Tohle bude bláznivé léto.

Danova pošta: Tak jsem zpátky, vážení přátelé! Vyjednal jsem s vlastníkem těchto stránek nový kontrakt, který mi umožní publikovat zde mé zápisky po několik příštích týdnů. Jsem prostě poctěn, cítím se skvěle, je úžasné s Vámi sdílet, co se na Tedově ostrově děje... Občas to sice může drhnout, víte, stávají se mi všelijaké bizarní věci, ale přesto jsem rád, že Vám o tom můžu povědět. Vlastně kdybych to nikomu nepověděl, tak už se z toho asi zblázním!

Taktéž jsem rád, že je Dan zpět. Jeho pátečník bude hezky kontrastovat s apokalyptickým závěrem Lovců kryptidů... Dalšího Správce dinosauřího parku se dočkáte za týden!